„Změkčilost je jasným projevem slabého ducha neschopného boje, ten musí ustoupit.“
František Lízna
***
O skonu kněze Františka Lízny veřejnoprávní média informovala, jak jinak, stručně. Cituji z článku na BABYLONREVUE - Čuráku, zkurvysvině, zmrde:
Případ Přemysla Coufala
Během své první dlouhé pěší cesty došel pater František Lízna do Hrubčic u Prostějova. Jako „muž z disentu“ věděl o podivné smrti Přemysla Coufala, tajného kněze a údajného benediktinského opata. V církvi samé se však o případu moc nemluvilo, ve společnosti už vůbec. Coufal byl nalezen mrtev ve svém bratislavském bytě 25. února 1981. Bylo známo, že identifikovat mrtvolu jela do Bratislavy Coufalova matka a po pohřbu se podařilo jeho přátelům uplatit hrobníka a otevřít rakev: zranění, která svědci viděli na jeho těle, naznačovala, že nespáchal sebevraždu, ale byl neslýchaným způsobem umučen.
Lízna vzpomíná: „Když jsem došel do Hrubčic, bylo ještě málo hodin, ale padla na mě krize, fyzicky už jsem byl na dně a nemohl dál. Došel jsem ke hřbitovu a řekl si, že je to místo, kde se můžu modlit za zesnulé a přespat. Přijelo děvče na kole, leklo se a vrátilo se domů s tím, že na hřbitově je vrah. Pak přijel její otec, kterému jsem vysvětlil, kdo jsem, odkud a kam jdu. Začala rozmluva, ve které se mi svěřil, že je komunista. Řekl jsem mu, aby vystoupil ze strany, na což odpověděl, že nemůže, protože má hodnou ženu, která ráda jezdí do Jugoslávie. Poradil jsem mu alespoň, aby ze své pozice co nejvíce pomáhal lidem. Nabídl mi nocleh, který jsem odmítl, protože každý krok zpět by byl vysilující. Řekl mi, že mi na hřbitově ukáže hrob, kde leží někdo podobný mě a přivedl mě ke hrobu Ing. Přemysla Coufala. To byl pro mě absolutní zázrak, něco jsem o Coufalovi věděl, ale netušil jsem, kde je jeho hrob. Zároveň jsem si vzpomněl, že když mě soudili v roce 1981, četl soudce údajně nepravdivé zprávy z Informací o církvi, mezi nimi i tu o smrti Přemysla Coufala. To jsem tomu člověku řekl také a on mi na to odpověděl: ,Můj otec ho viděl ubitého v rakvi.‘ V té chvíli jsem věděl, proč před tím hrobem stojím. Nazítří přijela i kostelnice, která mi potvrdila, že Coufala viděla v rakvi ona a několik dalších lidí a viděli, že je to zmučený člověk.“
Několik dnů nato zakončil Lízna svou pouť na Svatém Hostýně a záhy se o případ Přemysla Coufala začal podrobně zajímat. Seznámil se s jeho rodiči, kteří žili v Kostelci na Hané a slíbil Coufalově matce, že se pokusí synovu smrt objasnit. „Byli strašně osamělí, protože se s nimi každý bál stýkat, včetně členů tajné církve, kteří se báli odhalení. Paní Coufalová měla trpící mateřské srdce, které samozřejmě všechno zkreslovalo ve prospěch jejího syna. Prosila mě, abych nepolevoval a dotáhl to do konce. Jenže to za totality nebylo absolutně možné.“
Velmi záhy byl Lízna Státní bezpečností předvolán k výslechu. Vyptávali se ho, proč se v Coufalově smrti šťourá a co o věci ví. „Řekl jsem estébákům, že dobře vědí, proč se o ten případ zajímám – a že to vím i já, tudíž je zbytečné o tom mluvit. Dostal jsem dokonce nabídku, že mi umožní nahlédnout do dokumentů, abych se sám přesvědčil a nechal to být. Odmítl jsem, protože nejsem odborník a mé závěry by nic nového nepřinesly. Řekl jsem jim, aby spis zavezli kardinálu Tomáškovi do Prahy, že on si k sobě vezme experta z lékařské fakulty. Pokud jeho expert dojde k závěru, že to byla sebevražda, zajedu osobně za paní Coufalovou, vysvětlím jí situaci a o případ se přestanu starat. To odmítli zase oni. Řekl jsem jim o své pouti a jak jsem našel Coufalův hrob. A nakonec jsem jim řekl: ,Napište na mě zatykač, do vězení se mi nechce, ale bude to další zkušenost.‘ ,Zatím to nebudeme dělat,‘ odpověděli, ,zatím to nepotřebujeme.‘ Ten kapitán Drábek, který mne tehdy vyslýchal, dnes bydlí v Brně, občas mne napadá, že bych za ním mohl zajet a zeptat se, jak se mu daří…“
Doplňuji z Wikipedie:
… Tělo Coufala včetně krku bylo podle svědectví rodičů zakryté. Pravé oko měl vyražené, u oka byla 3 cm dlouhá jizva, nos byl rozmáčknutý, levá strana tváře byla promáčknutá a lebka na levé straně proražená v průměru asi 1 cm, levé oko natržené, na čele zamodralý otisk podpatku, na levé straně krku přeřezaná tepna. Podle svědectví paní Machovičové měl ještě natržené ucho a vlasy místy vytrhané i s kůží a na krku měl řeznou ránu. Dva přítomní příslušníci StB se údajně vyžívali v jejich zděšení. Při tomto ohledání bylo MUDr. Sochorem sděleno, že Coufal spáchal sebevraždu. 4. 3. 1981 při převozu do místa pohřbu pohřební zřízenci přes úřední zákaz na žádost pozůstalých otevřeli rakev. Přemysl Coufal měl údajně probodané a nožem pořezané ruce, v zápěstí a předloktí krevní podlitiny, přední zuby vyraženy, prsty černé, konečky prstů na pravé ruce rozřezány žiletkou, nohy pod koleny pořezané. Podle pozdějších posudků zčernání prstů, deformace tváře i vybočení oka z oční jamky mohlo být následkem pitvy a hnilobných procesů v těle.
Odpůrci výsledků vyšetřování namítají, že mnohá ze zranění by si Coufal při sebevraždě způsobit nemohl a že tato jsou následkem mučení….
Zmizení novináře Marcela Samuhela
Dne 22. února 1992 ve slovenských novinách Prácavyšel článek Znásilněná pravda, v němž slovenský novinář a františkánMarcel Samuhel (pod značkou mar) vyjádřil pochybnosti o zastavení trestního stíhání. Prokuratura 2. 3. 1992 zaslala redakci novin dopis (podepsán JUDr. Ivan Segeš), jímž uvedený článek označila za nebezpečné zasahování do činnosti prokuratury. Segešova tvrzení byla v jednotlivostech i v rozporu s usnesením GP z roku 1991 a spíše odpovídala závěrům vyšetřování z 80. let. 19. února 1993 zveřejnil Slovenský deník celostránkový článek Vražda, alebo samovražda?. V článku Marcel Samuhel upozorňoval na nepřesnosti a rozpory v rozhodnutí prokuratury. Článek zakončil větou: „A kdyby se mi náhodou něco stalo vzkazuji GP SR, že nemám úmysl spáchat sebevraždu“.
Odbor kriminální policie okresního velitelství v Popradě dne 15. října 1993 písemně potvrdil, že je od 28. dubna 1993 Marcel Samuhel nezvěstný a pátrání po něm nevedlo k žádnému výsledku. …
***
Obete režimu, alebo kománd smrti?
… Prešiel komunizmus, a napokon aj 20 rokov „slobody“. A na Slovensku nielenže sa nenakrútil žiadny celovečerný film o niektorom z týchto mučeníkov, ale ani žiadna vražda sa nevyšetrila. Naviac môj vlastný kolega novinár Marcel Samuhel, (na obr.), člen tretieho františkánskeho rádu, jeden z budúcich redaktorov M ROSY, koncom apríla 1993 po tom, čo napísal obsiahly článok v Slovenskom denníku o vražde Přemysla Coufala, záhadne zmizol bez stopy vo Vysokých Tatrách. Jeho telo sa nikdy nenašlo. Posledná veta jeho spomínaného článku v Slovenskom denníku, ktorý podpísal už pod pseudonymom „Zelený“ znela: . „Ak by sa mi niečo stalo, oznamujem generálnej prokuratúre SR, že nemienim spáchať samovraždu.“ …
***
Náhoda, že byl Přemysl Coufal zavražděn na 33. výročí února 1948, i Kristových let? U komunistů nelze věřit na žádné náhody.
O dr. Miladě Horákové se tisknou knihy, točí dokumenty a filmy, ale nikdo si netroufne o stejných zločinech KSČ, ne-li brutálnějších v 80.letech, stejným způsobem informovat veřejnost?! Točíme dokumenty o zločinech z 50.let, ale z následných let až po dnešek prakticky vůbec. Bude veřejnost informována opět za 50 let o nedávných a dnešních zločinech?
Dokud nebudeme schopni zakázat komunistickou stranu, soudit a trestat její zločince, budou její pohrobci pokračovat v díle zkázy. Následky naší nečinnosti si poneseme všichni. Návrat nedávné minulosti, byť v jiné formě, hrozí více než většina z nás tuší.
Jan Šinágl, 9.3.2021
***
S plk. v.v. Josefem Musilem se rozloučila jen jeho rodina
Sergej Vojcechovský, generál bez vlasti a naše „černé svědomí“
8.3.1932: Blahopřejeme Josefu Mašínovi k 89. narozeninám
Read more...