„K mé obrovské a trvalé lítosti jsem jako válečná reportérka selhala tím, že jsem válečnému úřadu slíbila to co jsem slíbila. Sama sebe jsem vyřadila.“
***
Nad její vůlí a až sebevražednou odvahou se dodnes tají dech. Chtěla se stát nejlepší válečnou reportérkou. Svému cíli podřídila úplně všechno. Dlouhé týdny se pohybovala v zóně smrti. Prožila nespočetné útrapy. To vše proto, aby se, v čase I. světové války, dostala do přední frontové linie. Chtěla bojovat a vydávat svědectví. To se jí nakonec podařilo. Tvrdě za to zaplatila. Místo slávy jí čekala internace. Nekonečné výslechy. Obvinění ze špionáže. Policejní sledování. Jednoho dne zmizela a desítky let o ní svět nevěděl. Zapomenutá, o to více obdivuhodná žena. Její touha prolomit dobové konvence vzbuzuje obdiv až do dnešních dnů.
Více v pořadu ČRoPlus (prodlouženo do 26.4.2021) ze kterého cituji:
Za sebevražednou odvahu ji čekalo zatracení. „Uvidím co vládnu bez protekce a bez peněz“.
Jako novinářka musela podepsat dokument o mlčenlivosti. Byla to pro ni katastrofa. Nesměla se zúčastnit besed, přednášek. Prožívala nekonečné zoufalství, žila v severním Londýně takřka bez peněz, kde začala psát své Válečné paměti. Když je dokončila, vtrhl do jejího bytu voják a rukopis zabavil válečný úřad. Posléze byl spálen. Nové začla psát až po skončení války. V roce 1919 je vydala knižně. Kniha prošla cenzurou a zapadla.
Dostala septickou otravu po pití špinavé vody v zákopech a zhoršilo se jí zdraví. Je možné, že trpěla posttraumatickým stresem po svých válečných zkušenostech.
Je jí 23 let a tuší, že její sen být velkou válečnou reportérkou končí a přitom tomuto snu tolik obětovala. Připadalo jí to krajně nespravedlivé, napsala: „K mé obrovské a trvalé lítosti jsem jako válečná reportérka selhala tím, že jsem válečnému úřadu slíbila to co jsem slíbila. Sama sebe jsem vyřadila.“
Propadá depresím, svému lékaři se svěřuje, že byla v dětství znásilněna správcem její farnosti. Lékař dá zprávu dále. Dorothy je okamžitě převezena do léčebny pro choromyslné. Zmizí ze světa na desítky let. Neměla žádnou návštěvu, jakoby vůbec neexistovala. Zřejmě proto, že si dovolila obvinit respektovaného církevního funkcionře, že ji v dětství zneužil. Dodnes nejsou její klíčové lékařské záznamy historikům přístupné.
Americká prof. Amber Kelins: „Její život nebyl šťastný, byl ale důležitý. Přestože její odvaha, ale hlavně její mimořádné novinářské úsilí nebylo za jejího života náležitě oceněno, dočkala se pravého uznání až nyní, po své smrti. Opět vyšla její pozoruhodná autobiografie Válečné muzeum ve velké Británii zařadilo do svých sbírek některé uchované a mimořádně cenné dokumenty, které tuto obdivuhodnou ženu připomínají.“
V léčebně Dorothy prožila 39 let v naprostém utajení. Její trápení skončilo 4.10.1964. Zemřela v den svých 68 narozenin. Pohřbena byla v části vyhazené chudým do neoznačeného hrobu.
Zapomenutá, o to více obdivuhodná žena. Její touha prolomit dobové konvence vzbuzuje obdiv až do dnešních dnů. Neobyčejný příběh Dorothy Lawrencové, jediné ženy bojující v zákopech I.světové války i po letech fascinuje a dojímá..
***
Jan Šinágl, 11.4.2021
Read more...