Lidé, kteří vyrostou s počítačem a mobilním telefonem, neumějí přemýšlet. Dovedou najít informaci, ale neznají příčiny, neumějí spolu jednat a řešit konflikty. Digitální svět toto nenabízí, je čistě reflexivní, plochý. Právě závislost, ztráta svobody, vlastní aktivity a tvořivosti podmiňují snadnou manipulaci a ovládání lidí. Víc než polovina lidí stráví víc než polovinu času pitomými videohrami, textováním nebo na Facebooku. V jejich mozcích se vůbec neaktivují určitá centra jako u hluboce přemýšlejících lidí. Za zábavu a pohodlné získávání informací jsme zaplatili tím nejcennějším – svobodou, tvořivostí a klidem. Také třicetiprocentním nárůstem sebevražd a depresí. Děti vyrostlé na technologiích neznají podstatu citů, a když se dostanou do tísně, nemají lidskou oporu. Děti vyrostlé na technologiích neznají přirozený svět přírodních a lidských vztahů. Nutíme je sedět doma a poznávat svět sterilní plochou obrazovkou. Není divu, že jejich svět je potom chudý, dvourozměrný. To je pro jejich formující se mozek absolutně fatální a katastrofické. Růst lenosti a pohodlnosti souvisí s postupující duševní i fyzickou degenerací lidského rodu. Vláda porušovala zákon, vzala dětem a mladým lidem rok školy a studia bez relevantního zdůvodnění, přičemž u nás byly školy zavřené nejdéle z celé Evropy. Žádné zdůvodnění ani existovat nemůže – pro děti je koronavirus nejméně nakažlivý, má pro ně jen zanedbatelná rizika a neexistují důkazy, že by jej přenášely. Zato následky roční izolace ztrátou vzdělání i motivace stýkat se, socializovat a růstem lenosti jsou hrozivé. Kdo sečte ztráty? Společnost, která obětuje své mladé, aby zachránila staré a nemocné, je odsouzena k vyhynutí. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče a její rozsah může změnit jen soud. Přitom o dětech tu nerozhodují rodiče, ale politici a úřady.
Žijeme zcela nezdravě a pokud se nevzpamatujeme, budeme stále snadnějšími oběťmi stále vážnějších nemocí. Situace, do níž se civilizace propadla, nežádá nic menšího než obrat ke zdraví – nás samotných i Země. To je výzva, před kterou se zřejmě klepeme strachy. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát. Čím silněji harašíme zbraněmi, tím slaběji zní hlas ukazující cestu ke zdraví, tím víc zvětšujeme svou oddělenost od života, která je prapříčinou civilizačních těžkostí.
V tomto případě oprávněně, protože se nám nechce vybočit ze staletého paradigmatu, kdy jsme měnili okolní svět namísto nás samých. Nechce se nám přestat být stále ne-mocní a ještě ne-mocnější, závislí a ještě závislejší, a být sami od sebe a za sebe zdraví. Nechce se nám a bojíme se, protože tušíme, že tentokrát žádná kosmetická změna nepostačí, že nás nespasí nové léky, vakcíny, pojištění ani ujištění, technologie, evropské fondy, půjčky ani nové investice, žádné vnější materiální berličky – pokud zásadně nezměníme přístup k životu.
Máme nejen velký strach ze smrti, ale také velký strach ztratit to, co jsme získali, vybudovali a naplánovali. Nezbývá však než hodně starého, překonaného pustit, jinak kvůli starému harampádí nevytvoříme novému prostor.
Celý život se učíme ztrácet, s nadějí, že nakonec najdeme, co má smysl. Maličký a nepříliš nebezpečný koronavirus se může stát iniciátorem a katalyzátorem očekávané změny, jejíž nutnost cítíme léta, ale nenašli jsme dost energie jí vyjít vstříc.
Strach má psychosomatické dopady a působí na zvýšení nemocnosti. Ničíme zdraví dětí izolací od školy, pohybu, přátel. Zejména mezi dětmi, ale i dospělými narůstá lenost, apatie, obezita. Posiluje se dosavadní substituční přístup ke zdraví, spoléhání na vnější řešení.
Vývojem situace se příčiny lidských obav i respektování vládních opatření mění. Na začátku pramenily z nákazy, dnes spíš ze zvyku a potíží při nedodržování restrikcí. Část lidí však následuje oficiální omezení ještě z jiného důvodu – z přesvědčení o konání dobra.
Společnost je nově a nesmiřitelně rozdělena dosud snad nejhlubším příkopem. Není divu, jde-li o natolik hluboké motivy, jako je smrt, strach, omezování svobody a další zásahy do základních občanských práv, „vědecká“ mystifikace, manipulace s dětmi a seniory, mocenské ovládání.
Zatím nevítězíme, ale to nevadí, těší nás samotný boj. Baví nás přicházet se stále novými, moderními zbraněmi, třeba pustit do školy v úterý třeťáky a ve čtvrtek maturanty nebo otevřít psí salony a zavřít pekařství. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát.
Výzkumy ukázaly, že při využívání sociálních sítí a internetové zábavy vznikají v mozku stejné návykové látky způsobující závislost jako při užívání heroinu. A právě závislost, ztráta svobody, vlastní aktivity a tvořivosti podmiňují snadnou manipulaci a ovládání lidí.
Nové technologie mají velký úspěch i proto, že podporují lidský sklon k lenosti a pohodlnosti. Podporují pasivní konzumování namísto vlastní tvorby, podporují bezpečný virtuální svět a vytěsňují reálný svět s jeho tajemstvím a riziky. Růst lenosti a pohodlnosti souvisí s postupující duševní i fyzickou degenerací lidského rodu. V tomto směru byl rok s koronavirem mimořádně progresivní.
Školáci a mladí lidé, nikoli senioři, jsou největší obětí koronaviru, o to větší, že na rozdíl od seniorů o sobě nerozhodují. Proč dospělí dopouštějí, že opatření zasahují nejdestruktivněji životy dětí a mladých lidí? Jak je možné, že takovou škodu stát přikazuje a rodiče státu dovolují? Je to nevědomostí, strachem či egoismem?
Zatímco základním školám je věnovaná aspoň nějaká veřejná pozornost a vysokoškoláci se v životě neztratí, nad situací středoškoláků jako by se zavřela hladina. Přitom v tomto věku je socializace pro zdravý vývoj mladých lidí nezbytná. Také jsou snadno manipulovatelní, když často marně hledají pozitivní autority a kvalitní vzory.
Ve školách se svádějí každodenní vyčerpávající zápasy na třecích plochách mezi státem, učiteli, rodiči a žáky či studenty při „aplikaci opatření“, například odporu proti zdraví škodlivému nošení roušek. Ve srovnání s bojem státu proti koronaviru jsou to zápasy mnohem méně viditelné, ale reálně závažnější.
Osobní kontakt a poznávání zemí a jejich obyvatel vlastní zkušeností se má stát přežitkem a nahradit je má moderní technologie internetové komunikace. Nač se někam plahočit pro reálnou zkušenost, když stačí poznávat Zemi i její obyvatele virtuálně? V loňské strategii Světového ekonomického fóra Great Reset Transformation Plan reagující na koronavirovou krizi se lze dočíst: „Fyzické cestování se stane do značné míry nepotřebným, všechno lze napodobit a virtualizovat.“
Strach podněcuje nejhorší lidské vlastnosti. Stát nepotřebuje silný policejní dohled, když sousedé fízlují a udávají se. Lidé práskli ševce v malém městě, který ne pro svůj prospěch bral rozbité boty v zimě do opravy okýnkem, udali vesnickou hospodu, kde se scházelo pár strýců u karet, oznámili policii sousedy v bytovém domě, k nimž přišlo několik kamarádů na oslavu dětských narozenin. Takových případů je nepočítaně, setkal se s nimi asi každý. Tento seznam tristních ztrát je jen zlomkem negativních dopadů strachovíru.
***
Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (1. část)
Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (3. část)
Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (4. část)
Rok s koronavirem: Strachem jsme se zdraví a životu vzdálili (5. část)
Nadační fond Svědomí národa: Příběh vědkyně MUDr. Soni Pekové, PhD.
J.Š. 4.7.2021
***
Nadační fond Svědomí národa: Příběh vědkyně MUDr. Soni Pekové, PhD.
***
„Už před desítkami let byla ze vzdělávání vytěsněna v podstatě celá antická tradice, o judeo-křesťansk ých základech naší civilizace ani nemluvě. Neblahé následky v podobě naší neukotvenosti v kulturních, mravních a duchovních hodnotách, společenské tzv. špičky nijak nevyjímaje, jsou stále více patrné. Pokud nyní budeme snižovat také vzdělávací úroveň v oblasti matematiky a přírodních věd, tedy v porozumění alespoň základním principům fungování hmotného světa, a podrývat tak samé základy kritického myšlení, odstraníme u populace základní obrannou linii racionality proti nesmyslům všeho druhu, jež nás postihují na internetu i jinde. V souhrnu takovým krokem fakticky – výhledově za dvě až tři generace – necháme zaniknout myšlenkové fundamenty naší civilizace.“
Karel Oliva, LN, 1.7.2021, Poslední slovo, Délka školní docházky
Read more...