V Událostech ČT (1.8.2021) byla krátká reportáž o MUDr. Eduardu Bencovi, jeho rodině a činu, který nemá obdoby. Potěšte se několika vteřinami osvíceného člověka a představitele úžasného lidství. Doplňuji informacemi o Eugenovi Porákovi, jehož odkaz se dr. Benc snaží zachránit a uchovat pro budoucí generace.
***
Příběh zrodu papírny Vltavský mlýn - bratří Porákové v Loučovicích
Cituji: Při továrně bylo i sedm obytných domů. Všechny tovární budovy a přilehlé obytné domy měly elektrické osvětlení, na tehdejší dobu opravdová šumavská senzace, vezmeme-li v úvahu, že např. ve vídeňském Hofburgu se tehdy dosud svítilo petrolejkami.
Šlo o průmyslový podnik svým významem ojedinělý a především alespoň právě vznikem neodmyslitelně spojený s rodem svých zakladatelů. V Kulturním adresáři ČSR z roku 1934 je pod heslem PORÁK Evžen tento český text: *8. února 1892 Loučovice - Rodiče: Arnošt z Lišova, Emilie roz. Gartnerová. - Činnost: Předseda Vyššíbrodské elektrické místní dráhy a.s., Vyšší Brod, předseda Kartonie, nákupní a prodejní společnost výrobců lepenky a dřevoviny v Praze, místopředseda Národohospodářského sboru jihočeského, člen Okresního úřadu v Kaplici, předseda mnoha místních spolků. - Choť Jindřiška de Lapeyriere. - Děti: Jiří, Anna Gabriela, Jan Ulrich. - Loučovice, Čechy. Dokonce i v "říšském" telefonním seznamu po osudném záboru rodných Evženových Loučovic (Kienberg) nacizmem zůstala v názvu firmy čárka nad "a" v příjmení "bratří", když však na konci války byla výroba zastavena a brzy poté do Kienbergu vstoupili Američané, prohlásil se prý majitel, tedy autor našeho textu, za předsedu "národního výboru" a vyvěsil vedle americké rakouskou vlajku. Mělo to ostatně svou osobitou logiku.
Následovaly čtyři semestry na technice v Darmstadtu, praxe v dolnorakouském Sankt Pölten a hned nato první světová válka. Z ní vyvázl mladý "jednoroční dobrovolník" sice s těžkým zraněním, ale několikrát vyznamenán a v hodnosti nadporučíka propuštěn do zálohy, aby se za zesnulého otce mohl ujmout vedení firmy. Ta se sice zanedlouho ocitla na území nového státu, ale prosperovala v míře natolik výrazné, že byla považována za vůbec největší výrobní závod střední Evropy vůbec.
Ze sběrného tábora ve Vyšším Brodě spolu v květnu 1946 dorazili nejprve do bavorského Schondorfu am Ammersee v okrese Landsberg am Lech, později do Rakouska, v jehož výslovném "státním zájmu" získal už rok nato nedávný ještě československý vězeň rakouské občanství. Působil ve štýrském Niklasdorfu v představenstvu tamní papírny a s nástupem do penze se usadil ve zmíněném už Bad Ischl, kde vedl až do roku 1976 dvě vlastní firmy a kde i pochován. Působil tam dlouhá léta v okresní skupině Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jejímž čestným předsedou byl posléze zvolen. Deset let před svou smrtí byl oceněn Záslužným křížem spolkové země Horní Rakousko. V Českém Krumlově se mostu přes Vltavu při odbočce na Kaplici a Rožmberk blízko Budějovické brány po otci, který se podle internetových stránek města zasloužil o zdejší český živel, dodnes říká Porákův nad ulicí jménem U Poráků a budovou bývalé papírny, v níž sídlí Centrum Porákův dům.
Když tak mířím ve vzpomínkách do svých dětských let, cítím ovšem nejhlubší vděčnost především k rodičům, že jsem směla prožít ten divuplný čas. Velký dík náleží ale také Vám a Vaší paní choti, kteří jste našim umožnili zajistit nám to bezstarostné mládí.
Vidím Vás v duchu před sebou, jak odcházíte z úřadu, jak dohlížíte na továrnu a sklady, na kontejnery i brusírnu dřeva - jistě si vzpomenete, že my děti jsme byly vždycky právě tam, kde jsme neměly co pohledávat - ať už to bylo v jezdecké stáji, na střeše ledárny, u tenisových kurtů, v hale či v hudebním salonu. Jak často jsem celá zjasněna naslouchala Vaší hře na housle - i po tolika letech díky za to! Vidím Vás, jak jedete na koni ke své nádherné vile i jak s rodinou v kočáře - kočí pan Zimmerbauer sedí vepředu na kozlíku - Ali a Rosa hrdě v čele - míříte v neděli ke kostelu a my Kienberští za doprovodu dechové hudby vzadu za Vámi. Nezapomenutelným zážitkem zůstává pro mě i za jedné dětské svačiny promítaný film "Das Ehepaar Porak in New York" (tj. "Manželé Porakovi v New Yorku" - pozn. překl.). První Vámi samotným natočený film ve Vašem domácím kině - pan Porak mezi mrakodrapy - seděli jsme s otevřenou pusou a očima široce rozevřenýma, bylo to všechno tak nedosažitelné - Amerika - film - pro nás to bylo jako pohádka. A za to, co se nám na tehdejší poměry leccos pohádkového nabízelo - za to vděčíme právě Vám! A vůbec by mělo být už jednou řečeno: Kienberg byl na převážně tak chudé Šumavě něčím jako ostrovem blažených. Jakkoli nepatřili všichni k privilegovaným - nepanovala tu v Kienbergu nijaká závist, každý byl se svým vlastním životem spokojen.
Můžete se dnes ohlédnout za naplněným životem, životem, který pro Vás přichystal tolik až nedozírných výšin i hlubin.
K padesátiletému výročí existence firmy Vltavský mlýn (Moldaumühl) vystrojil celý Kienberg a okolí velkou slavnost. Dík, který Vám přitom byl vysloven, platí i zakladateli podniků, Vašemu otci Ernstu Porakovi. Firma byla dále rozšířena, byla zbudována papírna, kartonážka, pila, elektrárna, 54 obytných domů atd. Přesahovalo by rámec této zprávy, kdybych měla vypočítávat všecky Vaše čestné funkce a tituly; byl jste přece i prezidentem nejrůznějších zájmových sekcí (Fachgruppen).
Po pádu Německa (v originále "Zusammenbruch" - pozn. překl.) jste byl první, koho Češi zatkli a drželi po šest měsíců ve vazbě u krajského soudu v Českých Budějovicích. Po vyhnání jste po mnoha oklikách našel útočiště v Bad Ischlu, kde se Vám podařilo vytvořit krásný nový domov. Od těch dob jste byl po mnoho let předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení v tom krásném městě a neúnavným podporovatelem svých krajanů a jejich organizací. Počet těch, jimž jste osobně obstaral a zařídil důchod i přídavnou rentu, se nedá už ani zjistit. Byl jste až do vysokého věku sportovně činný, zejména jako lyžař - mám dojem, že jste ještě v 82 letech získal v tomto sportovním odvětví jakousi cenu - a především jako předseda Kneipp-Bundu (spolek pro aktivní zdraví, nazvaný podle zakladatele vodoléčebné metody Sebastiana Kneippa - pozn. překl.) jste všeobecně znám a uznáván.
Když nyní oslavujete v kruhu své rodiny 90. narozeniny, buďte ujištěn, že všichni Vaši krajané, zejména ti kienberští, budou v duchu slavit ten den s Vámi a chtějí Vám při té příležitosti připít na zdraví a dlouhá léta jako poslednímu opravdu velikému šumavskému hospodáři.
***
Měli největší papírnu v Evropě. Dnes rodinu Poráků připomíná vila a mlýn
Cituji: Porákovi patřili k významným podnikatelům Rakouska-Uherska i první republiky. Vlastnili grafitové závody a papírny na jihu Čech a dali práci tisícům lidí. Díky tomuto rodu získaly malé Loučovice prvenství v elektrifikaci a předběhly i císařský dvůr ve Vídni.
Hned v listopadu 1884 zakoupil Arnošt Porák pozemky v Loučovicích a začal se stavbou továrny. Papírenský závod s názvem Vltavský mlýn zahájil provoz 12. září 1886. Vedle buničiny produkovaly Loučovice i lepenku, balicí a toaletní papír a ubrousky. S více než tisícem zaměstnanců patřila papírna k největším podnikům v Rakousku-Uhersku. Podnik měl pobočky v Praze, Vídni, Berlíně i Londýně.
Arnošt Porák se zasloužil nejen o rozvoj zaměstnanosti v celém regionu, ale dbal i o kvalitu života svých pracujících. „Těšil se všeobecné oblibě pro svoji šlechetnou a přímou povahu,“ stálo v jeho nekrologu v Národních listech.
Pro své zaměstnance nechal v Loučovicích vystavět byty, zdravotnické zařízení, knihovnu, obec nechal i plně elektrifikovat. Pro srovnání: v té době zajišťovaly v císařském paláci ve Vídni osvětlení ještě petrolejové lampy.
Po roce 1945 byl však Eugen spolu s manželkou Henrietou odsunut do Rakouska a Vltavský mlýn byl zestátněn. Fungoval až do září 2010, kdy papírny zkrachovaly. Dnes jsou srovnané se zemí a jejich slávu připomíná jen budova mlýna u řeky.
Hlavní stopou Eugena Poráka je jeho honosná vila, která je dodnes dominantou Loučovic. Stavba s půdorysem šlechtického zámečku ve stylu art deco a novobaroka má celorepublikový význam. Dlouho chátrala, dokonce celá vyhořela. Poslední dva roky jí však vrací život místní lékař Eduard Benc, který vilu koupil a na vlastní náklady bez dotací opravuje.
„Doděláme střechu. Museli jsme vyměnit většinu stropů, byly v dezolátním stavu. Začneme měnit okna,“ líčil na konci loňského roku Benc. Rád by se jednou do vily přestěhoval s rodinou a otevřel zde ordinaci. Chtěl by využít i reprezentativní místnosti a salony, kde by mohly být svatby a další akce.
J.Š. 3.8.2021
***
Read more...