Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Většina našich spoluobčanů se přitom falešně domnívá, že svobodu lze vyměnit za bezpečnost. Nelze. Již jeden z otců zakladatelů americké republiky Thomas Jefferson (1743 – 1826) nás přece učil, že kdo vymění svobodu za bezpečnost, nakonec nemá ani svobodu, ale ani bezpečnost. Celý článek>

***

Právník Reiner Fuellmich: 500.000 Američanů zemřelo na tuto experimentální vakcínu

J.Š. 7.8.2021

***

„Jakmile zvítězí cynismus, pak člověk, který „se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, protože pochybuje o hodnotě seberealizace, která je zaplacena sebeodcizením, jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo. Většina pak vestoje tleská jeho ponížení.“

„Tedy opět: dokonalý pořádek – vykoupený však návratem do prehistorie. A to ještě s výhradou: za­tímco pro naše předky měly opakující se rituály vždy znovu svůj hluboký existenciální smysl, pro nás jsou už jen samoúčelnou rutinou; vláda se jich drží kvůli zdání dějinného pohybu; občan je absolvuje, aby neměl popotahování.

„Entropický“ režim má jedinou možnost, jak zvy­šovat v prostoru své působnosti všeobecnou entro­pii: utužováním svého vlastního centralismu, zvy­šováním své monolitičnosti, obepínáním společnosti stále univerzálnější a neprodyšnější svěrací kazajkou jednorozměrné manipulace. Jenomže každý je­ho další krok tímto směrem znamená nutně zároveň další zvýšení jeho vlastní entropie: ve snaze zne­hybnit svět znehybňuje sám sebe a ochromuje svou schopnost konfrontovat se s čímkoliv novým a vzdo­rovat bytostnému směřování života. „Entropický“ režim je tak odsouzen ze své podstaty stát se v po­slední instanci obětí svého vlastního smrtícího prin­cipu, obětí nejzranitelnější, dík svému osudnému nedostatku jakékoli vnitřní intence, která by ho nu­tila tak říkajíc čelit sobě samému. Život je naopak schopen tím úspěšněji a vynalézavěji – v duchu své­ho nepotlačitelného směřování proti entropii – vzdo­rovat svému znásilnění, čím rychleji znásilňující moc tuhne a kornatí.

Umrtvujíc život, umrtvuje tedy společenská moc i sebe samu – a tím posléze i svou schopnost umrtvovat život.

Jinými slovy: život lze dlouho a velmi důkladně znásilňovat, zplošťovat, umrtvovat, – a přece ho na­konec natrvalo zastavit nelze: třeba tiše, v skrytu a zvolna, – přeci jde dál; třeba tisíckrát sobě odci­zen, – přeci se vždy znovu nějakým způsobem vrací sám k sobě; byť byl sebevíc znásilněn, – přeci jen nakonec vždycky přežije moc, která ho znásilňovala. Nemůže tomu být jinak dík hluboce kompromis­ní povaze každé „entropické“ moci, která potlačuje a může potlačovat život jen tehdy, když nějaký život existuje, a která je tedy koneckonců zároveň na ži­vot existenčně odkázána, aniž by ovšem on byl existenčně odkázán na ni. Jediná síla, která může život na naší planetě skutečně zničit, je ta síla, která nezná kompromisu: totiž globální kosmická platnost druhého zákona termodynamiky.

Nelze-li natrvalo zničit život, nelze ovšem úplně zastavit ani dějiny: pod těžkým příkrovem nehyb­nosti a pseudodění teče jejich tajný pramínek a po­malu a nenápadně podemílá ten příkrov. Může to trvat dlouho, ale jednoho dne se to musí stát: příkrov už není s to déle odolávat a začíná praskat.

A to je okamžik, kdy se začíná opět cosi viditelné­ho dít, cosi skutečně nového a jedinečného; cosi, co nebylo naplánováno v oficiálním kalendáři „dění“; cosi, u čeho nemáme najednou pocit, že je to jedno, kdy se to děje a že se to děje. Cosi opravdu historic­kého v tom smyslu, že se tím opět hlásí ke slovu dějiny.

Václav Havel

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)