Ve Zlíně jsem se teprve v továrně dozvěděl, že účastník (dělník), předák, mistr i nadmistr u běžícího pásu participují pouze na případném zisku a teprve úředníci od správce dílen nahoru participují nejen na zisku, ale i na ztrátách. A tak tento systém účasti na podnikání je ve Zlíně nebezpečnější pro úředníky než pro dělníky, neboť jejich fixům bez podílu na zisku je minimální a nepřesahuje 300 až 500 Kč týdně. Výdělky vedoucích u Bati jsou veliké, ale též risiko, nehledě k možnostem náhlého rozchodu, které při vehementnosti Baťova postupu nejsou neobvyklými. Fluktuace úředníků zdá se, že je též hojnější než dělníků.
***
Proč jsme tam jeli?
Henri Dubreuil, známý autor „Standards (Dělníkem v Americe)“, který nedávno v Praze přednášel v Sociálním ústavě, chtěl za každou cenu navštíviti Baťovy závody ve Zlíně. Vábilo jej vidět továrnu, která srazila ceny obuvi v celé Evropě, kde, jak z literatury znal, celý rychle vzrůstající podnik je rozdělen v samostatné dílny a závody, které vedou samostatné účtování mezi sebou a mají určitou autonomii a v nichž se stal pokus, aby každý zaměstnanec byl zainteresován na prosperitě podniku.
Továrna jej vábila, avšak současně jakožto francouzského socialistu a odboráře odrazovala, neboť četl v odborových listech francouzských nedávno vyšlý článek „Zlínské peklo (L’enfer de Zlín)“, ve kterém se zdůrazňuje, že Baťa zaměstnává především mladé dělníky, právě z venkova přišedší, že neuznal — snad jako jediný velký evropský průmyslník — odborové organisace, že platí nízké mzdy, a to ještě v poukázkách na zboží v jeho nákupním domě.
Doprovázel jsem Dubreuile, veden jsa obdobnými pocity. Do Zlína mne doposavad zvali pouze vždy na prvního máje, kdy socialistická má víra ukládá mi kázat ve vlastním kostele. Mnoho jsem o Baťových závodech četl a slyšel, dobrého i nepříznivého a nevím, kolikrát jsem musil vůči cizincům, zejména na mezinárodních sjezdech sociálně-politických, hájit nejen Baťův závod, ale i Československo proti paušálnímu nařčení, že exportujeme do světa velmi levné boty, ale této láce že docilujeme zlým sociálním dumpingem ve „zlínském pekle“.
Batavie nebo Divoký Texas?
Zlín se dosud jen nedopatřením nejmenuje podle Bati — Batavií. Dřívější název Zlín najde cizinec jen na malém nádraží, jinde všude tovární budovy, sportovní kluby, kapely, šachové kroužky nesou jméno Bati. Přijdete-li tam, cítíte ihned, a zdůrazňoval to můj host, znalý Ameriky, že jste v Novém světě. Uvítaly nás 8 až l0-poschoďové mrakodrapy, železobetonové konstrukce, jejichž poschodí se nám večer zdála jako splývající pruhy velkých osvětlených výkladních skříní. Vybavuje to ve vás vzpomínku na obrazy amerických hotelů a světelnost těchto továrních dílen vám připomíná moderní stavby pavilonů velkých sanatorií pro tuberkulosní. A tento pocit máte stále, neboť tovární budovy a tovární internáty jsou umístěny částečně na svazích strání, kolem všude jsou lesy a nikde špetky kouře, neboť veškeré stroje jsou hnány bezprašným elektrickým proudem.
V této nové Americe zachovali si i kus historie, neboť několik nízkých předválečných domečků na náměstí budí ve vás u srovnání s novými, stylově odvážnými stavbami, dojem středověku.
První věc, která mne zarazila, byla, že v klubovně zaměstnanců a i všude jinde v lepších místnostech je zákaz čepování alkoholu. Nepříjemně se mne to dotklo a řekl jsem si, že tento zákaz je zbytečný, neboť zákon o době pracovní nám odstranil i v největších průmyslových střediscích v kruzích dělnických notorické pijanství, k němuž vedlo dřívější přepínání sil dlouhou pracovní dobou. Ale pochopil jsem brzy, že by se nebyla stala ze Zlína Batavie, ale Divoký Texas, kdyby nebyl Baťa zabránil, aby s přívalem emigrantů nepřicházeli současně mnozí kořistníci ve formě krčmářů a výčepníků lihovin.
Představte si, že ještě před desíti lety v roce 1922 Zlín čítal pouze 4000 obyvatel a závod asi 2000 zaměstnanců, kteří vyrobili denně průměrně 7000 párů bot. Nyní po desíti letech, v březnu 1932 Zlín čítá asi 30.000 obyvatel a továrna zaměstnává na 21.000 zaměstnanců a denně se vyrobí průměrně 150.000 párů bot. Když ve Zlíně vyráběli 10.000 párů bot denně, doufal zejména vedoucí personál, že rekordu bylo dosaženo a že nyní nastane trochu klidu a oddechu.
Ale zlínský popoháněč nedal svému aparátu pokoje a nyní již všechno se plánovitě staví, jak jsem se dočetl v časopise závodu, s předpokladem, že Zlín, doplněn všemi pomocnými továrnami (gumárnou, továrnou na punčochy atd.), snad za jednu pětiletku — překonáme-li brzy dnešní podvázanost našeho exportu celními přehradami a devisovými předpisy bez větších pohrom — bude již čítati 100.000 obyvatel.
A tak přichází neustále mocný proud mladých emigrantů z okolí, a tato mládež, přicházející z venkova, není zvyklá na příjmy, kterých se jí náhle dostává. Odvolal jsem svůj liberalistický odpor proti částečně suchému zlínskému režimu, když jsem viděl v Besedě tancovat asi 300 mladých děvčat a mladých mužů, standardně elegantních. (Prosím za omluvu, užiji-li velmi často v tomto svém článku slov „standardní“ a „plán“. V životě jsem neslyšel tato slova tak často, jako za tři dny svého pobytu ve Zlíně, kde při všech rozhovorech se stále opakovalo: standardní mzdy, standardní bydlení, pracovní plán, výrobní plán apod.) Mnozí chlapci, zelení ještě venkovem a mládím, tvářili se, pokud uměli, blaseovaně. Představte si, kdyby měli možnost utráceti peníze, které vydělají, za drinky.
S těmito přicházejícími emigranty, kteří ještě nedorostli standardu, obvyklému v této československé Americe, jsem se setkával krok za krokem. Navštívil jsem řadu závodních standardních dělnických domků o kuchyni, koupelně a třech pokojích, za týdenní nájemné 27 Kč, a byl jsem návštěvou u několika vedoucích úředníků v jejich standardních továrních vilách o kuchyni s příslušenstvím a šesti pokojích za týdenní nájemné 60 Kč. Viděl jsem, že naprosto všude mají rádio, ale i v některých úřednických domech přijdou obrazy na zeď teprve později.
Našel jsem mladého kovodělníka, který před rokem přišel z Vítkovic, jak bydlí v přetopené a zadýchané kuchyni se svojí ženou a malým dítětem a tři nevytopené pokoje mu dosud slouží za skladiště ještě nezaplaceného nábytku; zatím jeho soused starousedlík, který v továrně pracuje jako cvikař již 12 let, a jeho švagr, 25 letý standardní úředník exportního oddělení, topí a ještě více větrá ve všech třech pokojích. Měli nejen rádio a psací stroj „portable“, ale bratr paní domu měl i bohatou knihovnu vynikajících francouzských a anglických autorů (prvně jsem tam v životě viděl celou Forsyte sagu v originále). U domku pak měla tato rodina v dřevěné garáži standardní Fordku, kterou jezdí stejně klidně, jako s ní jezdí do továrny a z továrny zlínský vůdce Baťa.
Zlínský pracovitý puritán dovedl zvládnouti celý tento rozsáhlý nový terén a našel jsem jak u jeho dělníků, tak u jeho úředníků a i u šéfa samotného mnoho komfortu, rozumného vydávání a šetření, nikde však hýření nebo luxus a tretky lidí rychle zbohatnuvších,
Mzdy a podíl na zisku.
Zajímaly mne především mzdy. Přesvědčil jsem se o jejich výši při pochůzkách po dělnických domcích, kde mi jednotlivci ukázali svoje týdenní výplatní mzdové proužky, stejně jako dotazy při prohlídkách dílen a i firma nám, jak Dubreuil poznamenal, po americkém způsobu ukázala veškeré své mzdové listiny jednotlivých zaměstnanců i dílen, i mzdové výkazy a přehledy. Nyní činí průměrná mzda v Baťových podnicích ve Zlíně u mužů starších 18 let 350 Kč za pětidenní týden, u žen zaměstnaných většinou při obšívání součástí svršků bot 180 Kč, u chlapců do 18 let 200 Kč a u dívek mladších 18 let 150 Kč. To jsou průměrné mzdy, které jinde u nás zpravidla nejsou placeny, nehledě k tomu, že v týdnu, kdy jsem byl ve Zlíně, účast dospělých — ať dělníků nebo dělnic — na zisku se pohybovala mezi 46 až 120 Kč, u předáků pak mezi 92 až 240 Kč. Ovšem, každý tam musí pracovat intensivně a intensivněji než v mnohých jiných podnicích.
Firma chybuje, že zásady mzdové, stejně jako zásady podílu na zisku, třebaže jsou komplikované, dosud v soustavné formě neuvedla ve veřejnou známost. Tyto věci mají býti veřejně známé, stejně jako jsou kolektivní smlouvy. Je obecným názorem, který jsem před svou návštěvou Zlína rovněž sdílel, že zaměstnanec nemůže svým podílem vůbec disponovat a když někdo od firmy odejde, jeho vázané konto je pravidelně pasivní. Ve Zlíně jsem se teprve v továrně dozvěděl, že účastník (dělník), předák, mistr i nadmistr u běžícího pásu participují pouze na případném zisku a teprve úředníci od správce dílen nahoru participují nejen na zisku, ale i na ztrátách. A tak tento systém účasti na podnikání je ve Zlíně nebezpečnější pro úředníky než pro dělníky, neboť jejich fixům bez podílu na zisku je minimální a nepřesahuje 300 až 500 Kč týdně. Výdělky vedoucích u Bati jsou veliké, ale též risiko, nehledě k možnostem náhlého rozchodu, které při vehementnosti Baťova postupu nejsou neobvyklými. Fluktuace úředníků zdá se, že je též hojnější než dělníků.
Mne zajímaly především dělnické standardní mzdy a ponechám-li stranou možnou účast na zisku, která je podmíněná a týká se pouze as polovice zaměstnanců závodu, je reálná mzda dělníka u Bati ve Zlíně vyšší než jinde u nás, neboť nikde nemá dělník možnost tak levného a komfortního bydlení, levného a poměrně hodnotného stravování, zásobování a ošacení jak ve Zlíně pomocí továrních kolonií rodinných domků, společných jídelen, nákupního domu, internátu pro mladé muže a dívky. V tomto směru vykonaly na Baťu bezesporně vliv jeho hojné cesty na západ a zejména Anglie a Amerika, kde sám pracoval ve svém mládí jako dělník. Doufejme, že vždy v budoucnu bude srovnávat zlínskou životní úroveň s Amerikou a nikdy s Indií.
Zajímal mne jako družstevníka přirozeně jeho nákupní a prodejní dům, kde prodává komukoliv, ale především zaměstnancům podniku v celku solidní, ale skromné standardní zboží, na př. konfekční šaty a prádlo, nevyhýbá se však poměrně kvalitním potravinám. Existence tohoto velkého obchodního domu s potravinami a denními potřebami kontroluje a hlavně stlačuje cenovou hladinu všech denních potřeb v rychle rostoucím Zlíně.
PŘÍTOMNOST 1932, STR. 233
https://www.pritomnost.cz/2021/08/13/dr-evzen-stern-bata-zamestnavatel-a-jeho-luxus/
***
J.Š. 18.8.2021
Read more...