„Poctivému hrozí jenom hlad, zloději zas jenom šibenice. Český literát má trampot více, jemu hrozí hlad i šibenice.
„Kdo vždy myslí, že se učí, bude vlasti chlouba; kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.“
„Všelikou učenost zakládati na zkušenosti opravdivého světa, a tak skromným způsobem od jedné zkušenosti postupovati k druhé až tak daleko, jak síly našemu duchu vyměřeny jsou.“
***
Cituji z článku Z deníku disidenta 19. století (LN 24.10.2021):
Také Tomáš Masaryk a jeho gymnaziální spolužáci si opisovali břitké Havlíčkovy satiry, které se ještě dlouho po jeho smrti nesměly tisknout. Později Masaryk shledal, že v Havlíčkově díle už je napsáno skoro všechno, co sám chtěl politicky říci.
V kněžském semináři ale projevuje příliš samostatné myšlení, takže ho představení nazývají čertem. Seminární licoměrnost, systém udavačství a náboženský fanatismus představených zesměšňuje epigramy. A po roce studia na druhou stranu téhož lístku napíše: „Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Hazuku též římští vrazi měli, co v Kostnici Husa upálili.“ Chce odejít sám, ale ještě předtím jej ze semináře dá vyloučit sám pražský arcibiskup.
Rusy vůbec není radno podceňovat a malovat si, že u nich již co nevidět propukne revoluce: „Ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější než rakouský absolutismus před r. 1848, a to proto, že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.“
„Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati. Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Slovanství tak Havlíček opravdu nevzývá, ono jméno připouští nanejvýš jako učený a zeměpisný název. Vzájemně nejprospěšnější by prý byla spolupráce leda s „Ilyry“, tedy Jihoslovany. A úplně nejraději má tehdy utlačené Ukrajince.
Karel zkrátka již od mládí nesnesl nespravedlivost. Coby vychovatel v Moskvě u profesora Ševyreva měl rád jeho děti a po večerech si s nimi hrával, když ale jeho sedmiletý svěřenec týral a bil sluhu, Karel přiskočil a uhodil klučinu týmž způsobem, aby rozmazlený Boris „viděl, jak to bolí“, a vysvětlil mu, že sluha je také člověkem. Tím si to u vznešené paní profesorové, takto sestry mocného knížete Golicyna, rozházel nadobro, přátelství s profesorem vzalo za své a Karlovi nezbývalo než dát výpověď.
V polemice s knězem ze Soutic, který ani po vyhlášení zákonné rovnoprávnosti nechtěl Židy pouštět k muzice a děvčata od tance se Židem odrazoval, zase Havlíček připomínal, že „jistější dívka tancující se Židem v hospodě než v rukou křesťanského chasníka za hospodou“. Židy hájí i dál. Pokud mnohý Žid doposud čachruje a užívá v obchodu proti jinověrci i takových praktik, které si proti stejnověrci nedovolí, je to pro Havlíčka jen důsledek tisícileté potupy Židů, jejich vyloučení z občanských práv a odstrkování v životě ze strany křesťanů. Musel-li si i právo k ženění koupit za nesmírnou peněžitou cenu, jaký div, že se naučil hrabat „dovoleným a nedovoleným způsobem peníze, aby za ně mohl alespoň pokoutně uplácením dosáhnouti něčeho lepšího pro sebe?“
Čelit případné lichvě se ostatně dá velice snadno: „Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme.“ A proto: „Chovejme se také skutečně i v životě ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme jich, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich.“
I při kritice názorů a básní Siegfrieda Kappera tohoto židovského básníka Havlíček výslovně ubezpečuje: „Pravého a řádného Israelity si tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“
Přesvědčit lid, ať chce svobodu
Havlíček horoval též i za osvětu: je třeba umět přesně rozlišovat a analyzovat politické záležitosti a správně argumentovat. „Jako jest ve všem zkušenost hlavní základ moudrosti, tak i zde zkušenost pozorovaná na jiných učí nás, kterak se sami zachovati, čeho se varovati, co následovati máme.“
Je tak výrazným empirikem. Cituje někdejšího spolužáka Viléma Gablera, že je třeba „všelikou učenost zakládati na zkušenosti opravdivého světa, a tak skromným způsobem od jedné zkušenosti postupovati k druhé až tak daleko, jak síly našemu duchu vyměřeny jsou“. Připomíná slova Komenského Labyrintu, že „se má při každém přemýšlení a rozjímání vyjíti od něčeho skutečného, ne pak ve větru ideas honiti. Není nikdy dobře filosofovati do povětří a neohlížeti se po pevném základu své filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně vystavená, spadne jako domeček z karet od dětí sestavený.“
Námitku „co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba“, Havlíček vyvrací tím, že právě absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu. A „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli, tak jako mají skutečně Angličané, Belgičané, Sev. Amerikánčané, Švýcarové a jiní svobodní národové více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou! Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“
Tu a tam, a to i proti svému někdejšímu mentoru Palackému, Havlíček horoval i za všeobecné a rovné hlasovací právo a proti privilegiím měst, jejichž průmysl je ostatně v Rakousku stejně chráněn cly proti cizí konkurenci lacinějšího zboží ze zahraničí. Daně stejně platí všichni dle stejného systému a i chudí, kteří platí daň malou nebo žádnou, platí v Rakousích „daň z krve“ nejvyšší – „břímě býti sprostým vojákem“.
Chudý, který své děti jen s tíží vychovává, je musí odevzdat na vojnu, kde stráví 14 let nejpěknější části života, a vrátí se mu „domů nejvíce neschopni ku všeliké práci.“ Na námitky, že obyčejný lid je příliš radikální a nemá ve vážnosti cizí jmění, Havlíček odpovídá příklady občanského pokoje zemí s velmi demokratickými ústavami, tedy USA a Švýcarska, kde vládne větší úcta k cizímu jmění než v absolutistických a aristokratických zemích.
Na sklonku svého nedlouhého života Havlíček tvrdil, že Napoleon III. se stane habsburské monarchii osudným, že jí „přivodí porážku a tím politický převrat u nás“. Proroctví se vyplnilo hned za pět let po jeho smrti: díky porážkám habsburské armády francouzsko-sardinskými vojsky v severní Itálii (1859) mohl Havlíček alespoň shůry a s jistým zadostiučiněním sledovat následné zrušení absolutismu i pád ministra Alexandra Bacha, který se zasloužil o jeho vyhnanství.
V rozlučkovém posledním čísle Slovana se za nastupujícího Bachovského absolutismu Havlíček po dvou výstrahách loučí se svými čtenáři: „Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění než oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku.“
Pregnantněji své přesvědčení formuloval v epigramu, titulovaném „Dobrá rada“:
„Kdo vždy myslí, že se učí, bude vlasti chlouba; kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.“
***
Jeho rozumnou radou, být opatrný, jsem se neřídil. Věřil jsem a stále věřím ve svobodu slova. Brixen mi nehrozí, byť tak velkorysé financování pobytu v Brixenu Rakousko-Uherskem mu i dnes závidím. Dnešní režim se za svobodu slova a právo veřejnosti na informace ze mne snaží udělat bezdomovce.
Následovník jeho odkazu a pokračující v nikdy nekončícím boji.
Jan Šinágl, 31.10.2021
***
FOCUS BAŤA, Zlín 28. 10. 2021: Stále aktuální vzkaz Tomáše Bati dnešku!
Read more...