Uměleckého historika Zdeňka Lukeše, politologa Jana Bureše, poradce presidenta Václava Havla Jiřího Peheho, občanského politologa Jana Šinágla a bývalého disidenta Jana Macháčka, redaktora LN, požádaly NZZ (Neue Zürcher Zeitung, tradiční švýcarský deník, vychází od 12.ledna 1780 s 375.000 odběrateli) o vyjádření k presidentu Václavu Havlovi. Článek Vězeň a disident, který se stal králem, byl publikován 18.12.2021.
President Václav Havel zapadal do tradice presidentů osvoboditelů, tvůrců, světlonošů, jak zaznělo v jednom z pořadů ČRoPlus. Z Rudolfinského projevu 9.12.1997:
„Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazately, kterou nezajímalo, že tyto ukazatele dříve či později ukáží i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa. Totiž že jsou věci, jejichž váhu či význam sice žádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje. Pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něhož každý systém pravidel vyrůstá a bez něhož žádný nemůže fungovat. Klima společenského soužití.“
***
„Určité věci mají smysl a ten určitý smysl se za čas může objevit či naplnit až s velkým zpožděním.“
***
V Událostech ČT dne 18.12.2021 následovala vzpomínka na Václava Havla až po půl hodině, kdy přednost dostala i reportáž o seřazovacím vlakovém nádraží… Kázání kardinála Dominika Duky zůstalo před veřejností utajeno, jak jinak. V hlavním vysílacím čase veřejnoprávní České televize, dostal večer přednost pořad Stardance. Václav Havel by měl jistě téma pro svoji další úvahu…
Včera (19.12) vysílala ČT 1 v hlavním vysílacím čase premiéru filmu Havel (na ČT 2 běžela ve stejném čase western Tenkrát na Západě a na ČT 24 Focus Václava Moravce). Pro mne to bylo utrpení z české malosti a provinciálnosti. Kardinál Duka řekl o Havlovi ve svém kázání za 14 minut vše, tento film za 90 minut takřka nic. Snímek byl nominován na čtrnáct Českých lvů. Odnesl si jednu sošku za nejlepší masky, zaslouženě. Škoda, že už nežije režisér Miloš Forman – ten by natočil skutečný film o Václavu Havlovi, který by měl velkou šanci obdržet Oscara. Zaujaly mne dva výroky Václava Havla z filmu: „V soukromých záležitostech nejsem tak morálně pevný“. Druhý při setkání s Alexandrem Dubčekem, který chtěl být presidentem a očekával, že Havel se vzdá kandidatury v jeho prospěch: „Proč jste se k nám nepřidal? Kandidaturu oznámím jen já“ a odešel.
Na Vinohradský hřbitov, k místu posledního odpočinku presidenta Václava Havla, se dostavil pouze premiér Petr Fiala, později i několik členů vlády. Veřejnost očekávala, že se dostaví celá vláda společně, symbolicky, vyjádřejíce tak úctu k jeho odkazu. Také symbolické a vypovídající o skutečném vztahu nové vlády k Václavu Havlovi, kterého uznával a uznává celý demokratický svět. Bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman se nedostavili, možná ze zdravotních důvodů, nicméně věnec ani tisková vyjádření jsem nezaregistroval… Oba jsou s hloubkou myšlenek presidenta Havla zcela nesrovnatelní.
Herec Tomáš Hanák pronesl na Vinohradském hřbitově skvělý projev za velké účasti mladých lidí 17.prosince. Připomeňme, že Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla, byl ředitelem slavné firmy firmy Baťa, největší československé firmy a sedmé na světě a kterou zlikvidovali až komunisté po roce 1948.
Z několika osobních setkání s presidentem Václavem Havlem si nejvíce vážím jeho poděkování za uspořádání sedmi výstav o zločinech ruské armády v Čečensku „Chechnya The Final Solution“. Při jejím konání v Knihovně Václava Havla mi osobně, veřejně poděkoval. Přivezl mi ji její autor pan Adam Borowski z Bruselu, kde byla krátce po zahájení v budově Evropského parlamentu zakázána.
President Havel připomněl a stále připomíná světu, že život bez žitých mravních hodnot, pozbývá svého smyslu, ohrožuje svobodu a demokracii.
Bohužel neměl z titulu své povahy, stávajícího stavu země a poměru sil, dostatek síly postavit se účinně proti komunistům a jejich dědictví. Jejich pohrobci a vzájemné vazby, dodnes rozhodujícím způsobem ovlivňují dění v zemi, včetně justice a ostatních státních institucí. Připomínám, že šéf státní bezpečnosti generál Aloiz Lorenc řídil Hlavní správu kontrarozvědky, Hlavní správu vojenské kontrarozvědky a Správu kontrarozvědky v Bratislavě. Řídil a komplexně kontroloval protišpionážní, ekonomickou, vojenskou i politickou kontrarozvědnou práci v celém Československu. Jako jediný z těchto šéfů ze zemí bývalého východního bloku zůstal ve funkci bez mála půl roku po listopadu 1989 (zatímco náměstí v zemi nadšeně cinkala klíčky). Zařídil skartaci tajných dokumentů, kdy jich část předal ruské ambasádě v Praze. Pořad v archivu ČRo je stále nedostupný „kvůli autorským právům“?
Nelze vůbec vyloučit, že tyto dokumenty jsou Ruskem dodnes využívány k patřičnému vlivu na českou politickou scénu, včetně presidentů Václava Klause a Miloše Zemana, jejichž abnormálně vstřícný stav k Rusku je znám. Je ostudou České republiky, že komunistická strana opustila parlament až v letošním roce. Umí si někdo představit, že by NSDAP zasedla po skončení II. světové války v německém Bundestagu?
President Václav Havel přispěl, jako nositel trvalého připomínání myšlenek a morálních hodnot, k položení základů vyspělé občanské společnosti. Tou Česká republika stále není - i díky zapomínání na minulost. Veřejnoprávní média informují mnohem více o zločinech nacismu než komunismu. Proto společnost opakuje stále stejné chyby. Z kdysi občanské společnosti se za totality stalo stádo a tento stav trvá dodnes. Stále platí: Kdo nezná svoji minulost, nedokázal se s ní vypořádat, hrozí, že si ji zopakuje. Naše země potřebuje morálně silné lídry. Můj otec říkal v roce 1989: „Jak to chtějí udělat, když nemají lidi?“ Řekl by to i dnes.
Hry Václava Havla jsou z českých autorů nejvíce hrány v zahraničí, v České republice málo. Pokud se diskutuje o jeho nadčasových myšlenkách v jeho rodné zemi, tak převážně v rámci „demokracie mezi čtyřmi stěnami“, bez účasti veřejnoprávních médií. Budeme ještě po generace platit za ztrátu elit, šlechty a hrdinů, které si malé země nahrazují jen ztěžka. Potřebných, mravně silných osobností, ve veřejném životě přibývá, čerpají z myšlenek Václava Havla a jeho odkazu. V tom spatřuji naději a naplnění jeho nadčasového odkazu.
Strávil jsem v Praze ve výroční den úmrtí presidenta Václava Havla téměř celý den. Pamětní deska na Národní třídě byla takřka osamocena. Vánoční trhy chybí Staroměstskému náměstí. Kupodivu před budovou Národního divadla propukly v plné síle a bez omezení.
V den 10. výročí úmrtí presidenta Václava Havla, byla umístěna na budově Melantrichu v Praze na Václavském náměstí pamětní deska. 
Jak mohli památkáři dovolit tuto hrůzu, když jinde majitelům domů zakazují daleko menší zásahy do architektury. I na tomto památném místě tak názorně ukazuje moc peněz a potřebných styků svoji symboliku...
Z dění v Praze jsem pořídil FOTOGALERII. U Srdce Václava Havla před Národním divadlem mne zaujala stuha s nápisem „Díky, že můžem“ a stopy symbolicky odcházejícího Václava Havla. Dokážeme je následovat, nebo zanecháme takové, které po sobě nic hodnotného nezanechají? Jsme to Václavu Havlovi dlužni. Nezůstaňme dlužníky, jemu ani našim potomkům.
U hrobu presidenta Václava Havla jsem zapálil svíčku a položil symbolicky tři růže ve tvaru písmena „V“.
Naposledy jsem presidenta zahlédl z dálky u bankomatu v Dejvicích, krátce před jeho skonem. Vypadla mu z ruky bankovní karta na zem, těžce se pro ni shýbal, nestačil jsem přijit včas…
V roce 1968 jsme se nebránili a svět od té doby věděl, že se nebudeme v budoucnu chovat jinak. Potvrdil to i rok 1968. I to je trvalý odkaz nám i budoucím presidenta Václava Havla. Každý musíme začít sám u sebe.
Jan Šinágl, 20.12.2021
***
Read more...