„Nestal jsem se novinářem proto, abych šířil narativy mocných, ale proto, abych je prověřoval a přezkoumával s jediným cílem: proklepnout, zda to sedí.“ - „Je fakt, že 99 procent lidí nemá páru, jak se covidu zbavit, já patřím mezi ně. Jsem jen laik, který občas mluví s experty, hodně čte a stále znovu se diví. Ale právě kvůli této nejistotě jsem pokládal za chybné vázat se na určitý narativ a vyzdvihovat ho jako správný.“ - „Noviny se změnily v brožury lidové osvěty; nekontrolovaly činy politiků, ale myšlení občanů; místo aby pěstovaly otevřený diskurz, dusily ho; výpadek publicistiky rozdělil společnost; obavy, aby člověk nepůsobil morálně špatně, plodily „spirálu mlčení“. - „Někdo se chce rozloučit se životem a nesmí, neboť byl pozitivně testován na covid. Zrovna tento smrtící virus mu brání ve skonu, který si sám přeje. Je na čase, aby se ten spolek přejmenoval – na Pomoc k životu.“
***
Slavoj Žižek patří mezi nejznámější Slovince. V rámci světové levice je to oblíbený filozof, polemik i názorový provokatér. Publikuje v různých médiích v Evropě i USA. Článek Sex je nespravedlivý má opravdu něco do sebe. Ne pro lechtivost tématu, ale proto, že v době bojů za rovnost a nediskriminaci se právě téma sexu pomíjí. Což je zvláštní, že.
V červnu Žižek narazil na čerstvý zajímavý příklad politicky korektního boje proti privilegiím. Kalifornské ministerstvo školství chce odstranit rozdíly mezi nadanými a méně nadanými žáky. A sice takovým způsobem, že ty výkonnější učitelé zbrzdí a těm méně úspěšným pomohou, aby všichni vykázali stejné schopnosti. Zdůvodňuje se to následovně: „Odmítáme ideu přirozených talentů a nadání“, neboť „neexistuje hraniční hodnota, která by určila, kdy je jedno dítě ‚nadané‘ a druhé ne.“
Žižek nemá nic proti rovnosti, ale právě tento případ – pokládá ho za exemplární ukázku falešného rovnostářství – mu nahrává na smeč. „Není i fakt, že někteří jedinci jsou sexuálně přitažlivější než jiní, případem hrubé nespravedlnosti? Neměli bychom vymyslet nějaký postrk k rovnoprávnosti v požitku? Nějakou cestu, která ty přitažlivější zbrzdí, neboť neexistuje hraniční hodnota, která by určila, kdy je jedna osoba sexuálně přitažlivá a druhá ne?“
V sexualitě spatřuje Žižek doménu děsivé nespravedlnosti a nerovnosti. Přitom rovnost v požitku je ultimativním snem falešného rovnostářství. Jak to, že na autentické levici se k tomu ozývá tak málo hlasů? Tak to je věru otázka za milion. Chtějí-li být rovnostáři a pokrokáři důslední, něco se s tím udělat musí.
Zůstávám skeptický, je to můj džob
Podobně obecný charakter má text, který do novin Die Welt napsal reportér Tim Rhön a dal mu titul Zůstávám skeptický, je to můj džob. Jde o covid, strategie boje s ním i roli médií. Mají média pokračovat v tradiční analýze a kritice politiků, hlavně vládních? Či covid hrozí tak, že musí všichni táhnout za jeden provaz a média mají fungovat jako propaganda?
Postoj autora je jasný. „Nestal jsem se novinářem proto, abych šířil narativy mocných, ale proto, abych je prověřoval a přezkoumával s jediným cílem: proklepnout, zda to sedí.“ Zdůrazňuje, že establishmentu se dává až příliš mnoho důvěry, kdežto skepse a kritika jsou příliš stigmatizovány jako něco škodlivého. Platí to pro společnost jako takovou, ale především pro žurnalistiku.
Röhn píše: „Je fakt, že 99 procent lidí nemá páru, jak se covidu zbavit, já patřím mezi ně. Jsem jen laik, který občas mluví s experty, hodně čte a stále znovu se diví. Ale právě kvůli této nejistotě jsem pokládal za chybné vázat se na určitý narativ a vyzdvihovat ho jako správný.“
Kde už jsme takovou kritiku médií viděli? V létě 2017 Nadace Otto Brennera vydala analýzu Michaela Hallera (stále je k přečtení zde). Profesor žurnalistiky a komunikace z univerzity v Lipsku zkoumal roli tištěných médií za běženecké krize v létě 2015. Výsledky byly tak zajímavé, že jim článek věnoval i Jochen Bittner v liberálním týdeníku Die Zeit. Vyzněly takto: noviny se změnily v brožury lidové osvěty; nekontrolovaly činy politiků, ale myšlení občanů; místo aby pěstovaly otevřený diskurz, dusily ho; výpadek publicistiky rozdělil společnost; obavy, aby člověk nepůsobil morálně špatně, plodily „spirálu mlčení“.
Jistě, hranice otevřené pro milion lidí štěpily národ víc než epidemie. Ale stejně bude zajímavé, jaké hodnocení dostanou média za své působení při covidu.
Tragikomický moment
Teď trochu jiný žánr. Spolek Sterbehilfe (Pomoc ke skonu) sídlí ve Švýcarsku, ale pobočky má pro zájemce o asistovanou sebevraždu i v Německu. Jenže…
Jak píše názorový provokatér Henryk Broder pro švýcarský list Weltwoche, má to háček. Pobočka v Hamburku povoluje vstup jen očkovaným a uzdraveným, zřejmě pro bezpečí svých zaměstnanců, ale vyznívá to bizarně. Broder sám žádá čtenáře, aby mu nevyčítali neúctu k pietě, ale nemůže si pomoci, vidí v tom tragikomický moment: „Někdo se chce rozloučit se životem a nesmí, neboť byl pozitivně testován na covid. Zrovna tento smrtící virus mu brání ve skonu, který si sám přeje. Je na čase, aby se ten spolek přejmenoval – na Pomoc k životu.“
https://www.lidovky.cz/orientace/slavoj-zizek-sex-petracek-komentator-svetovy-tisk.A211223_122102
***
Vánoční dopis předsedkyni Evropské komise
J.Š.
Read more...