Herečka s dcerkou, herec s dcerkou a režisér s vnučkou se vydali na Vysočinu. Na stráni nad pronajatou chalupou se pásly v ohradě kozy. Stádo nalevo bylo bílé, stádo napravo hnědé. Když jsme došli k ohradě, děti ji přelezly a přes naše varování se vydaly za kozičkami. Kozy zpozorněly, a pak se bez ohledu na barvu semkly do útočného šiku.
Zároveň jsme si všimli, že se k nám po louce řítí vůz tažený klusajícími koňmi. Vyhnali jsme děti z ohrady, vydali se vstříc spřežení a chystali omluvu. Ale vozka k nám nemířil. Když nás míjel, tak jsem pozdravil a on zavelel Prrrr!
Nerozuměl, tak jsem pozdravil znovu a zeptal se, zda by nás svezl. „Naskočte si,“ řekl, my se posadili na lavičky po stranách a koně vyrazili. A my začali hystericky juchat, výskat a jásat a děti nás napodobovaly. Byly to jen dvě koňské síly, ale zrychlení bylo obrovské. Vůz začal na hrbolaté cestě poskakovat a my museli děti přidržovat, aby nevypadly. Začal jsem se bát o svá záda, ale neodvážil jsem vozku poprosit, aby zpomalil.
Zeptal jsem se, jak se koně jmenují, a pan Hájek (jak se nám později představil) začal vyprávět. Bospor a Khel jsou chladnokrevníci. Poslední tažní koně, kteří to přežili jen díky tomu, že tahají klády v lese. Stroje tam nesmí, protože by chráněnou oblast zničily.
„Je to nebezpečná práce. Kůň je živá bytost. Když jsem svazoval řetězem klády, kůň cuknul a řetěz mi ucvakl prst. Bospor je neklidnej, musel jsem ho přivazovat ke stromu. Anebo když se lehká kláda nulka zapíchne do pařezu, postaví se a švihne vás přes hlavu. A když se na okraji stráně klády zapíchnou do meze, kůň upadne ze stráně a visí na chomoutu, tak se může klidně uškrtit. Kůň tam visí a musíš rychle přeseknout rozporku, jinak je po něm,“ vyprávěl plynule pan Hájek.
Dozvěděli jsme se, že se dělá od pěti ráno, nebo i na čtvrtou, protože v létě je vedro a na mýtinách se nehne vzduch. Ale pracovat v lese je nádhera. Kdo to jednou okusí, tak se toho už nikdy nevzdá. „Les, to je diagnóza,“ řekl nakonec. Projeli jsme lesem a vraceli se po louce k vesnici. Vůz bez pérování nadskakoval na drnech a my toho měli dost. „Kočí je vlastně nejstarší povolání na světě,“ rozumoval jsem, když jsme zastavili. „A prostitutka,“ dodal herec. „A herec,“ řekla herečka.
Když nastalo loučení, zeptal jsem se pana Hájka, v kolik bude zítra vstávat. „Normálně v osm,“ řekl a dodal, že už v lese nedělá. Vloni v létě mu vinou kamaráda spadl na nohu strom, po třech operacích už do lesa nemůže, a musel toho nechat. A Bospor s Khelem už v lese taky nedělají. Mohl by je prodat, ale dnes pracují v lese lidi, kteří na koně řvou, mlátí je, a nakonec je dají na kamion a odvezou na jatka. Raději to s Bosporem a Khelem dožívá a skoro denně se nimi jezdí projet. Kůň, pomyslel jsem si, to je diagnóza.
***
Rejkovice 21.9.2019: Koně pod Plešivcem
J.Š.
***
Read more...