Když se tvůrci ptají, jak je to s jeho zatrpklostí, říká pokorným, leč důstojným tónem, jako střízlivě a uvážlivě formulující člověk, který nechce nikoho balamutit: „Já? Já neztratil naději. Kdybych ztratil naději, tak tady nesedím. Naději si bereme a máme, vyprosíme nebo dostaneme, ale dávat naději nelze. Já se domnívám, že když je naděje založená na lži nebo na sebeklamu, což je ještě horší druh lži, je možná ještě nebezpečnější než teror.“
Nebývale delikátní verše
Přesto se nelze ubránit dojmu, že po listopadu 1989 se při svém temperamentu vlastně ještě dost krotil. Nekompromisní odsudky nepoučitelné společnosti se objevují už na památném koncertě v pražské Lucerně z 21. ledna 1990. „Šeď betonových bloků co štěstí panoptika manifestací.“ „Lid vůkol blbstvím samodruhý.“ „Po čtvrtstoletí mlčení a půlstoletí strachu svou troufalostí zděšeni plijeme na papachu.“
„Zpola opřen o podušku nafukovací usilovně cucám tužku propisovací,“ mohl si dovolit zpívat na svůj účet poté, co se v nejzávažnějších textech otevřeně konfrontoval s totalitní mocí. V devětašedesátém si na koncertech (posledních před zářijovou emigrací) dělal tak břitkou legraci z invaze spřátelených armád, že se publikum bálo smát. Zpětně však víme, že to výjimečné na jeho písních a poezii nebyla časovost, ale nadčasovost: „Udržet moc je relativně levné: když s hubou plnou vlastí nebo otčin zastrašíš slabé, zlikviduješ pevné – je z lidí lid – a z občanů je ovčín.“
Karel Kryl: Bratříčkův odchod (LN 27.7.2022)
Read more...