Před 104 lety, 3.11.1918, žižkovský anarchokomunista Franta Sauer na pokyn několika levicových politiků ze sociální demokracie a národních socialistů strhnul Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Namluvil žižkovským hasičům, že je pověřen Národním výborem, aby odstranil symbol habsburského útlaku. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších barokních soch v Praze, kterou vytvořil v roce 1652 Jan Jiří Bendl. Sloup byl vztyčen na poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648.
Mariánský sloup byl na jedné z barokních rytin označen za duchovní střed Evropy. Konaly se u něho pravidelné pobožnosti a procesí Mariánského bratrstva. Dne 3. listopadu 1918 byl bourání sloupu přítomen sedmnáctiletý Jaroslav Seifert, který po letech napsal o této vzpomínce báseň Hlava Panny Marie. Vybavila se mu při návštěvě básníka Vladimíra Holana, který měl doma malou kopii sochy hlavy Panny Marie.
***
Praha 15.8.2020: Mariánský sloup v Praze nám opět ukazuje správný směr
***
Mariánský sloup v Praze se stal tématem i pro další umělce. Nádherný Mariánský cyklus věnovaný obrácení Franty Sauera k Bohu před smrtí složil v otřesných podmínkách Leopoldově v roce 1957 básník Václav Renč, který byl komunisty vězněn dvanáct let.
Po 101 letech byla zásluhou Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí tato krásná památka obnovena. Vytesal ji s přáteli sochař Petr Váňa.
Doufejme, že se na místo brzy vrátí také dolní sousoší andělů. V roce 2020 vyšla kniha Duchovní střed Evropy o dějinách Mariánského sloupu, kterou jsme napsali společně s Vojtěchem Pokorným. Děkuji Zdeňkovi Bergmanovi za její vydání.
Petr Blažek
***
Hlava Panny Marie
Jaroslav Seifert
(...)
Na úzké skříni u dveří, zahlédl jsem
odlitek ženské hlavy.
Proboha, tu znám!
Ležela tam, spočívajíc na tváři,
jako pod gilotinou.
Byla to hlava
Panny Marie ze Staroměstského rynku.
Shodili ji poutníci,
když právě před šedesáti lety,
vraceli se z Bílé Hory.
Povalili sloup
se čtyřmi ozbrojenými anděly,
na kterém stála…
Budiž jim odpuštěno…
Byl jsem tam s nimi
a hlava rozbité sochy
kutálela se po dlažbě blízko místa,
kde jsem stál.
Když se zastavila,
Její zbožné oči se dívaly
na moje zaprášené boty.
Tentokrát se však dokutálela ke mně
už po druhé,
a mezi těmito dvěma okamžiky
byl téměř celý lidský život.
Neříkám, že byl šťastný,
ale už je u konce…
Read more...