V Praze se s výborem projektu sešel i prezident Václav Havel, kterému se myšlenka vytvoření Komise pravdy a národního usmíření velmi líbila. Na konci jednání ale řekl, že na něco tak dospělého československá společnost ještě nemá. Měl pravdu.
Na výročí antisemitských násilností Křišťálové noci v Německu a v nacisty zabraném Rakousku a Sudetech, které bylo o den dřív, vzpomněl jen málokdo. A nejspíš nikdo si nechtěl připomínat smrtící nedostatek lidskosti a solidarity vlád demokratických zemí, včetně tehdy ještě rádoby demokratického zbytku Československa, které všemožně blokovaly a omezovaly příchod židovských uprchlíků z nacistického Německa, v našem případě už po anšlusu Rakouska nebo obsazení Sudet.
Armáda České republiky dnes mluví s hrdostí o svých bojových tradicích, ale nikdy nenašla odvahu přiznat se a omluvit za vraždění a násilné vyhánění německých civilistů v poválečném létě 1945.
České (i moravské a slezské) účelové zapomínání se přece už dávno stalo tradicí a nemilou součástí národní kultury
Zatím nás však nezpracovaná minulost a naše neschopnost vyrovnávat se s pravdou znovu a znovu zraňuje a znepokojuje. Brání nám – a především našim politickým představitelům a veřejným činitelům – věřit v právo a pravidla.
Politik, který lže, poškozuje zemi, svěřenou mu jen načas ve volbách. Soudce či policista, který spoléhá víc na přání politiků než na zákon, ji poškozuje ještě víc. A co je nehorší, namísto rozhovoru o budoucnosti jen znovu a znovu otevíráme nedospěle nezpracovanou minulost, jejíž zločiny a omyly jsme se po generace báli přiznat.
Na konci osmdesátých let minulého století vznikl v Argentině koncept „Komise pravdy a národního usmíření“
Pomohl Argentincům vyrovnat se s hororovým dědictvím osmi let vojenské diktatury, během které bylo podle odhadů zavražděno na třicet tisíc jejích odpůrců.
Nebylo možné postavit všechny viníky před soud – bylo jich příliš mnoho. A tak ustavení Komise pravdy umožnilo viníkům dostat amnestii výměnou za úplné doznání všech vin a poskytnutí pravdy o zločinech minulosti. Komise zároveň umožnila všem obětem a jejich příbuzným v oficiálním rituálu státu sdělit svoje utrpení.
Nebylo možné napravit všechny křivdy, ale i tak to byl obrovský úspěch, a argentinskou zkušenost s Komisí pravdy a národního usmíření použili i v Chile, El Salvadoru a v Jižní Africe. Spolupracoval jsem tehdy s mezinárodním projektem, který se pokoušel přesvědčit postkomunistické země, aby tento odvážný koncept použily.
Neuspěli jsme. V Praze se s výborem projektu sešel dokonce prezident Václav Havel, kterému se myšlenka vytvoření Komise pravdy a národního usmíření velmi líbila, ale na konci jednání řekl, že na něco tak dospělého československá společnost ještě nemá. Měl pravdu.
Z osmadvaceti tehdy už samostatných postkomunistických zemí se ani jedna neodvážila použít bolestivou pravdu ke svému osvobození od minulosti, a je tomu tak dodnes.
Ti, co mají moc, si přece pravidla i historii vždycky nějak upraví.
***
Československo - projekt od zrodu určený k zániku
JŠ
Read more...