Asi nejsměšnější, či možná nejtrapnější výročí v československých dějinách si v minulých dnech připomněl jen málokdo. Před třiceti lety, 25. listopadu 1992, odhlasovali dojatí poslanci a poslankyně Federálního shromáždění ústavní zákon, který znamenal rozpuštění Československa. Je to podle všeho jediný známý případ sebedestrukce demokratického státu demokratickými prostředky ve světových dějinách.
Něco jako Švýcarsko
Dnes už je, samozřejmě, zbytečné uvažovat o tom, zda se vůbec mohlo před více než sto lety podařit vystavět samosprávný kantonální systém podle vzoru Švýcarska, s podobným miličním systémem namísto armády. Od první chvíle tuto odvážně demokratickou koncepci odvrhly především rozhodující většiny české a slovenské reprezentace. Ani jedna z nich se neřídila nejlepším zájmem nového státu, ale výhradně zájmem svým.
Česká politika asi bude potřebovat ještě řadu desetiletí, než pochopí, že skutečná demokracie je postavena na ochraně práv jednotlivce proti zneužívání moci.
Koncept Československa tak vznikl bez viditelně společenské diskuze, spíše jako sen nebo příslib do budoucnosti než jako ucelený a odpracovaný program.
Švýcarský, nebo ještě spíše americký vzor občanské loajality nejdříve ke státu a jeho ústavě, a teprve potom k jazykové národnosti, neměl v Československu šanci. Slovenská elita se chopila národovectví a odporu k české dezinterpretaci „čechoslovakismu“ a úspěšně ho v podmínkách volební demokracie představila jako „národní program“.
Češi se v říjnu 1918 stali přes noc Čechoslováky. Svoji obrozeneckou, neodpracovanou a nehotovou národní identitu nahradili iluzí čechoslovakismu, přesvědčeni snad, že ekonomický, obchodní a kulturní úspěch nového státu časem prokáže výhodnost občanského ne-nacionálního vlastenectví.
Po celou dobu byl čechoslovakismus jen náhradní českou národní identitou.
Ta totiž není jen o divadlu pravidelných voleb a tržním hospodářství. Přinejmenším stejně důležité – a ve střední Evropě dosud nepochopené – jsou rovnost občanů před zákonem a vymahatelnost práva, důvěryhodné soudnictví, státní žaloba a policie.
V těch třiceti letech jsme se zatím naučili demokracii perfektně napodobovat. Pokročili jsme od Zbytkostánu k Jakostánu. Ale to nestačí.
Středoevropská politika je stále zaujatá především sama sebou a nánosy narodnické nezodpovědnosti z devatenáctého století. Ta česká asi bude potřebovat ještě řadu desetiletí, než pochopí, že skutečná demokracie je postavena na ochraně práv jednotlivce proti zneužívání moci.
Read more...