Neurolog Jakub Hort: jak poznat začínající Alzheimerovu nemoc, čím si ničíme mozek, o chování presidenta Bidena
***
Mimochodem, každé tři sekundy přibude na světě další člověk s Alzheimerem. Takže během našeho rozhovoru těch nešťastných lidí, kteří se začnou ztrácet ve světě, až nakonec ztratí i sami sebe, přibylo zhruba 1200. Kromě oteplování planety je Alzheimer druhou největší hrozbou naší doby. A kdybychom prý žili „dostatečně dlouho“, tedy asi tak 115 let, měli bychom nakonec patrně Azheimera všichni. Je to daň za dlouhověkost.
***
V Česku trpí Alzheimerem asi 120 000 lidí. Ale dalších možná až 400 000 ho prý má, ale ještě o tom neví. To se ta nemoc umí tak dobře maskovat?
To onemocnění má velmi dlouhé období, kdy se v mozku dějí změny, ale na člověku to vůbec není vidět. To může trvat patnáct až dvacet let. Čili když někdo onemocní v sedmdesáti, už od padesátky se mu v mozku tvoří bílkovina, která by tam být neměla. Pak přijde období, kterému říkáme mírná kognitivní porucha – ti lidé si subjektivně stěžují, ale už k tomu mají i objektivní obtíže prokázané v psychologickém testu. A když to pak trvá déle, obtíže jsou stále výraznější, až ke ztrátě soběstačnosti. Takové lidi označujeme za dementní.
V České republice je 120 000 lidí s Alzheimerovou nemocí, tedy těch, kteří už mají obtíže. Kromě nich je tady ale ještě zhruba 300 000 až 400 000 lidí, kteří v mozku už mají změny, ale ještě nemají obtíže. Ovšem čas už jim běží. Navíc, kromě těch 120 000 lidí s Alzheimerem, jsou zde i osoby, které mají taky poruchu kognitivních funkcí, nebo jsou už i dementní, ale příčina je jiná než Alzheimerova nemoc. Například cévní demence, frontotemporální demence... Čili v tuto chvíli je v České republice možná až 180 000 lidí trpících onemocněními, která se podobají Alzheimerově nemoci.
Než byla Alzheimerova nemoc pojmenována, mělo se za to, že jde o přirozený projev stárnutí?
Přesně tak. A říkalo se tomu různě, například skleróza. Ale není žádné rovnítko mezi stářím a demencí. Stáří je etapa lidského života a demence je nemoc. A rozhodně není dobré to bagatelizovat. Zažil jsem, že příbuzní říkají: „To je holt stáří.“ Nebo že „byl takový vždycky“. A to je škoda, protože včas rozpoznaná nemoc se dá vhodnou léčbou zpomalit.
Některé projevy chování jsou fakt bizarní. Měli jsme pacienta, který třeba předváděl opici. Nebo jedna paní sbírala v parku kosti mrtvých ptáků a dávala je do lednice, jiná pacientka na dětském hřišti strašila děti. A co se týče té Alzheimerovy nemoci, tak tam bývá časté přeříkávání se, výpadky paměti. Ono záleží taky na tom, jak moc je na tu osobu vidět. Když je někdo v důchodu, je to viditelné méně, než když ještě chodí do práce. Například současný americký prezident má některé podivné projevy chování, které naznačují, že by mohl mít Alzheimerovu nemoc v raném stadiu.
Podle čeho to neurolog pozná?
Všimněte si, že často neví, kterým směrem odejít, ztrácí se, musí mít nápovědu, taháky... My to samozřejmě oficiálně nevíme, protože je snaha to nemedializovat. Ale zkušený neurolog pozná, že přesně tímhle způsobem se projevuje pacient s Alzheimerem v tom velmi časném stadiu.
Rizikovým faktorem pro to, aby člověk dostal Alzheimera, je prý základní vzdělání. Tak jak to, že touhle nemocí trpěla třeba premiérka Thatcherová nebo prezident Reagan?
S tím vzděláním je to složitější. Má-li někdo vyšší vzdělání, zvýší mu to takzvanou kognitivní rezervu mozku. Čili když Alzheimerem onemocní, dlouhou dobu to nemusí být rozpoznáno, protože vzděláním tu nemoc kompenzuje. A nemusí být jen vysokoškolák, mohou to být třeba lidé, kteří mluví více jazyky, dvojjazyčnost je ochranný faktor před Alzheimerem. Jenže v pozdním stadiu bývá naopak klinický průběh onemocnění daleko rychlejší než u osob s nižším vzděláním.
Další rizikové faktory pro vznik Alzheimerovy demence jsou, jak jsem se dočetla: věk, diabetes, vysoký krevní tlak, obezita, deprese, kouření, nedostatek fyzické aktivity. Zapomněla jsem na něco?
Ještě úrazy hlavy jsou významným rizikovým faktorem. Zvlášť v dnešní době, kdy stoupá popularita různých bojových sportů, takové to MMA, kde prakticky každý druhý zápas končí těžkým otřesem mozku. Hokej, fotbal, zvlášť hlavičkování ve fotbale, jsou vysoce rizikové. Ale vždycky je to interakce více věcí - některé chrání, některé jsou rizikové. Takže když má někdo špatný gen, k tomu úraz hlavy, k tomu cukrovku, je to rizikové. Naopak když má někdo ochranné faktory, například vysoké vzdělání, pravidelnou fyzickou aktivitu, je aktivní sociálně, tak si to riziko výrazně snižuje.
Kromě toho, o čem jsme už mluvili, existuje ještě nějaká prevence demence?
V každém případě by měla být šitá na míru, individualizovaná, protože každý potřebuje něco jiného. Jiná prevence je pro ženy, jiná pro muže. Jiná u osob se základním vzděláním nebo těch, kteří nejsou příliš duševně aktivní, což znamená třeba, že odejdou do důchodu a jenom už koukají na televizi. Žijí sami. Třetina seniorů v České republice žije sama, což je samo o sobě rizikový faktor. Tak u těchto osob je důležité, aby byly aktivní duševně. Aby luštili křížovky, sudoku, aby četli - četba je důležitá aktivní záležitost. Aby se stýkali v nějakých klubech, měli společenský kontakt. Aby jim občas někdo zavolal. Naopak pokud je někdo vysoce psychicky aktivní, i v důchodu, nebo je to třeba bývalý manažer, který řídil velkou firmu, tak u něj nemá moc smysl luštit křížovky. Jemu naopak pomůže, když se bude víc hýbat.
Co se vlastně v mozku při Alzheimeru děje?
Úplně na začátku se v mozku začne ukládat bílkovina beta-amyloid. Ukládá se léta. A pak, když je jí příliš, nastartují se procesy, které vedou k zániku nervových buněk.
Říká se, že s mozkem je to jako se svalem – když se nepoužívá, zakrní. Ale sval používáním roste, což se u mozku asi nestane...
Jenže když půjdete v sedmdesáti do posilovny, tak už vám svaly taky moc nenarostou. Vtip je v tom, že v nižším věku tu paměť natrénujete a zvětšíte si její kapacitu. Paměť se ale začíná zhoršovat už někdy po pětadvacátém roce. Ale později má zase člověk větší zkušenosti a lepší strategii – čili ví, jak se učit. A i když je člověk nemocný, tak dokud žije, pořád může paměť trénovat. Už nepůjde o zvyšování její kapacity, spíš už bojuje o zachování té, kterou má.
V jakém věku by tedy člověk měl začít trénovat mozek?
Tak kolem čtyřiceti let. Dokonce teď připravujeme takovou tréninkovou aplikaci, kterou bude možné stáhnout do mobilních telefonů. Pro ty, kteří mají obavy o sebe nebo o někoho z rodiny.
Které potraviny škodí mozku?
Každému škodí něco jiného. Celiakům nepochybně škodí lepek, a pak jsou osoby, kterým vůbec nevadí. A mezi tím je šedá zóna, kdy lepek může mít prozánětlivé účinky, takže když už se v tom mozku něco děje, může to hrát roli. Tam se doporučuje například lepek skutečně drasticky na nějaké období vysadit a pak vyhodnotit, jestli se člověk cítil lépe. Některé potraviny škodí tím, že můžou zvyšovat výskyt volných kyslíkových radikálů.
Cukry jsou škodlivé a není to jenom cukr ve smyslu sladkostí, ale i nadměrné množství pečiva. Na druhé straně jsou potraviny, které mají zase ochranné účinky, například omega mastné kyseliny, které jsou třeba v rybách. Doporučují se ořechy, olivový olej, taky třeba medicinální houby. V prevenci demence může hrát roli i ginko biloba, extrakt z jinanu dvojlaločného, který zlepšuje prokrvení mozku.
A co alkohol? Někteří odborníci doporučující pít v mírných dávkách červené víno.
To pořád není úplně jasné, existují různé studie s různými výsledky. Ale zatím není tak úplně rozhodnuto, jestli například červené víno škodí, nebo naopak v mírném množství prospívá. Stejně tak pití kávy: objevila se italská studie, která říkala, že káva pomáhá k dobré kondici mozku. Jenže nakonec se ukázalo, že kávu pijí hlavně ti aktivnější lidé. A to, že jsou aktivní, to je to ochranné, ne ta káva.
Existuje termín digitální demence: totiž že počítače, mobily, navigace atd. nám sice usnadňují život, ale na druhé straně nám kvůli tomu v mozku krní oblasti, které jsme používali dříve. Co si o tom myslíte?
Digitální demence je název knihy německého psychiatra Manfreda Spitzera, kterou dobře znám. V mnohém má pravdu. Jednak dnešní doba bezesporu vede k povrchnosti při vyhledávání informací. Vidím, jak se učí moje děti, porovnávám to s tím, jak jsem svoji paměť trénoval já - a řekl bych, že rozhodně lépe. Takže pokud bych onemocněl Alzheimerovou nemocí, budu mít pravděpodobně větší rezervu paměti než moje děti. Paměť dnes dostává na frak, na paměť je nepříznivá doba: nic se zpaměti neučíme, všechno najdeme na Googlu. Na druhé straně současná doba zase vede k multitaskingu, čili že děláme víc věcí najednou. A to zase mají lépe natrénováno moje děti. Překvapivě se ale objevují studie dokládající, že hraní počítačových her může rozvíjet schopnosti mozku. Jsem k těm informacím trochu skeptický, mám obavu ze zaujatosti těch studií, mohou být podporovány výrobci her. Ale když jsem testoval na svých dětech některé projekty s virtuální realitou, na nichž se podílím, měl jsem pocit, že ta virtuální realita je pro ně víc stimulující a víc tvůrčí, než třeba koukání na monitor a hraní počítačových her. Čili nové technologie bych neházel všechny do jednoho pytle.
Přibývá lidí s Alzheimerovou nemocí?
Přibývá jich na celém světě. Zřejmě hlavně proto, že se prodlužuje délka lidského života, a to i v rozvojových zemích. I v Africe přibývá lidí s Alzheimerem, překvapivě velký nárůst je také v Číně. Ale v rozvinutých zemích té nemoci přibývá o něco pomaleji, než bychom čekali, právě proto, že umíme léčit některé rizikové faktory. Uvádí se například, že důsledná léčba vysokého krevního tlaku a cukrovky snižuje riziko Alzheimera o pět až deset procent.
Existují nějaké bludy kolem Alzheimera, které vám jdou na nervy?
Nejvíc mě rozčiluje, když někdo řekne: „To prostě patří k věku.“ Protože opravdu není rovnítko mezi stářím a nemocí. A pak mi jde hodně na nervy ageismus čili věková diskriminace, která nepochybně v naší společnosti existuje, dokonce v poslední době narůstá. Opravdu není týdne, abychom si v novinách nebo na internetu nepřečetli, že někde třeba dopadly špatně volby, protože ti voliči byli ti staří. A to mě fakt rozčiluje, protože podle mého názoru je to právě naopak: staří lidé už mají životní zkušenost a to, že projevují nějakou preferenci ve volbách, je právě projevem té jejich životní zkušenosti. Jsou třeba podezíravější a méně důvěřiví. Zkrátka staří lidé už kdejakým slibům v politice neuvěří.
Měl jste nějakého pacienta, na kterého nemůžete zapomenout?
Samozřejmě. Ale po pravdě, nejvíc mi vždycky utkví v paměti, jak se chovají příbuzní těch pacientů s demencí. Někdy poskytují opravdu do poslední chvíle láskyplnou pomoc, ale nedá se zapomenout ani na ty, kteří toho nemocného příbuzného prostě odloží, přestane je zajímat. Setkávám se i s účelovým jednáním, většinou kvůli dědictví. Starší bohatí muži, kteří trpí Alzheimerovou nemocí, přitahují pozornost žen-zlatokopek. I to jsem zažil.
A kterých lidí je víc? Těch láskyplných, nebo těch druhých?
Nemám k tomu statistická data, ale řekl bych, že česká populace má větší sklony k tomu nakonec tu péči neposkytnout, zkrátka umístit toho člověka do nějakého zařízení. Což je ale pro ty nemocné obrovský stres, když se v pokročilé fázi onemocnění musí přestěhovat. Protože oni už se nezadaptují. Takže radím: pokud někdo ví, že nechce nebo nemůže o dementního nemocného pečovat, měl by jeho umístění do domova důchodců nebo sociálního zařízení podniknout spíše dříve než později. Dokud je adaptace ještě možná.
Když už pak netrefí na záchod ve vlastním bytě, bude si těžko zvykat na jiné prostory. Samozřejmě že péče v tom konečném stadiu onemocnění taky něco stojí, ta investice ale nebývá příliš dlouhá, protože onemocnění nezadržitelně pokračuje. To u některých lidí velmi oceňuji, že se třeba sami uskrovní a péči svému příbuznému poskytnou, snaží se mu ty poslední měsíce života zpříjemnit. Vlastně je to zajímavý pohled do české společnosti.
Nemáte někdy pocit, že jste si vybral smutnou profesi, když se specializujete na jednu z nejobávanějších nemocí?
Když jsem byl před mnoha lety na stáži ve Spojených státech, kde jsem poznal, jak fungují ta specializovaná pracoviště, můj mentor mi říkal, že Alzheimerově nemoci se věnují tři druhy lidí: jednak čistí altruisté. Pak lidé, kteří mají zájem o výzkum. A taky to mohou být osoby, které v tom vidí kariérní postup, nebo i ekonomické výhody, protože do toho oboru teče velké množství finančních prostředků, ať už grantových, nebo sociálních. Mně jde především o pomoc těm nemocným lidem. Ale aby člověk nevyhořel, je důležité mít ještě jinou motivaci – a pro mě je to právě výzkum paměti, kterému se celý život věnuji. Protože paměť je něco, co je nám vlastní jako lidským bytostem. Výzkum paměti mi vždycky ve chvíli, kdy už moje klinická praxe na mě působí příliš depresivně, pomohl.
Myslíte, že jednou budeme mít lék na Alzheimerovu nemoc?
Určitě. Už teď se blýská na lepší časy. Ve vývoji je několik nadějných léků, je šance, že během pěti let uspějí tři z nich, alespoň v tuto chvíli to tak vypadá. Jeden jsou infuze, jeden se podává injekčně, třetí jsou tablety. Současná léčba je pouze takzvaně symptomatická, to znamená, že jenom oddálí ta nejzávažnější stadia. Kdežto nové léky by mohly zasáhnout podstatu toho onemocnění. Ty léky budou ale velmi drahé, takže s nimi nutně přijdou etické otázky. Budeme muset rozhodnout, koho ještě léčit, a koho už ne, kde je hranice mezi kvalitou a délkou života. Tedy co je vlastně smyslem života.
Celý rozhovor> (LN, Pátek, 30.12.2022)
P.S.
Je to odpověď přírody na nepřirozené prodlužování života bez hranic, který se u většiny, s postupujícím stářím, stává pouhou existencí. Není divu, že následkem jsou chybějící peníze ve zdravotnictví. Paliativní péče bude nutně narůstat, stejně jako návrat k přírodním léčitelským metodám. Zdravotní průmysl se bude bránit. Co dokázal farmaprůmysl s pandemií covidu, s mocenskými strukturami v pozadí, je varující. JŠ
***
Read more...