Po období zdánlivého klidu opět vzplály vášně kolem tzv. Istanbulské úmluvy, tedy dokumentu vydaného Radou Evropy (která formálně nemá nic společného s EU), jehož obecným smyslem je chránit ženy před domácím a sexuálním násilím. To je cíl jistě ušlechtilý a úctyhodný – leč jeho zhmotnění do psaného textu je značně nešťastné.
Pokud by byl opravdu dodržován, znamenalo by to mimo jiné, že policie (státní instituce) ani jednotlivý policista (státní zaměstnanec) nebude smět použít vůči např. vražedkyni žádné násilné prostředky.
Podivný je i požadavek, že strany „budou zohledňovat genderové hledisko (tj. hledisko společensky ustavených rolí pro muže a ženy – pozn. autora) a prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti … mezi ženami a muži“; to je zřejmě bezkonfliktně možné jen ve společnostech, kde společensky ustavené role mužů a žen jsou shodné (tj. fakticky neexistují).
Zdravému rozumu se vzpírá i pouze obecně formulovaný požadavek, aby strany podnikly „nezbytná opatření … s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny … na stereotypním pojímání rolí žen a mužů“, protože bez podrobnějšího vymezení se pod něj dá zařadit kdeco, např. potlačování základních pravidel zdvořilosti, lidových zvyků či rozdílů v oblékání, a naopak vynucování společných šaten, sprch a toalet.
Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Tak snad na závěr jen dvě poznámky. Zaprvé že Istanbul se kdysi nazýval Byzantion, což dává slovu „istanbulský“ v názvu ještě druhotný smysl – totiž ten, že text na hony zavání byzantinismem (ve slovnících definovaným jako „podlézavost, patolízalství“) vůči genderovému aktivismu.
Read more...