Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Asi tomu nerozumím. Mám jen selský rozum. Nejsem žádný makroekonom ani mikroekonom. Jsem obyčejný prostý občan stojící na nejspodnější příčce společnosti, tedy běžný spotřebitel, jakých je 99%. A navíc docela nenáročný spotřebitel nehonící se za nákupy a za konzumem. Ti makroekonomové by měli ve výsledku pracovat pro nás a ne pro makrozisky makrofirem, makrokorporací či makrobank.

Evropská unie ve své pradávné podstatě slibovala volný trh, kde se výrobky uchytí a získají zisk pouze na základě své ceny a kvality. Ne na základě nějakých výnosů či direktiv, jak jsme byli zvyklí z RVHP. S touto vizí jsem takovou unii vítal. A jistě i většina z nás. Nenáviděl jsem zaběhlé národní podniky držené socialistickým státem a komunistickou stranou, které nám prodávaly zastaralé výrobky bez zájmu o inovaci nebo nebyly schopny svou produkci řádně distribuovat. Evropská unie měla vše napravit. Co se však děje? Když jsme byly schopni výhodnější cenou třeba cukru konkurovat západoevropským cukrovarům, unijní struktury nám výrobu zastavily. Když nám doma po třiceti letech dosloužila lednička Calex či pračka Romo, koupili jsme Zanussi nebo Samsug. Ty jsme za čtyři roky museli vyhodit. Kvalita prachbídná, uděláno tak, aby to vydrželo garanční dobu. S podobnou historií u výrobků takzvaných světových firem, které zlikvidovaly naši produkci, se každodenně setkává jistě každý z nás. Ta naše výroba sice byla zastaralá, ale kvalitní. Očekával jsem moderní výrobky, a také kvalitní, jak by se slušelo na jejich slavná jména a proklamace jejich barnumských reklam. Bohužel k tomu nedošlo. Jasně, musejí prodávat stále víc a víc. Kam by přece chudáci přišli, kdyby každému z nás lednička nebo pračka nebo auto vydrželo deset, patnáct let. Nicméně cena tomu šmejdu neodpovídá. K vánocům jsem si koupil ořechy z dovozu. Suché, nechutné jako piliny. Na zadní straně balíčku jsem si totiž nevšiml návod k použití jen pro země východní Evropy. Zboží určeno jen pro ty méněcenné, kteří podle bruselských byrokratů mají přece jiné chutě. Asi méněcenné chutě. Máme zřejmě jiné jazyky a jiné chuťové buňky, kdy lískový ořech a nebo pomerančový džus, nám podle nich chutná jinak. Nám prostě stačí drek, bídná kvalita nebo staré neprodejné vyschlé zásoby.

Už TGM z Ameriky jemně naznačil, že se mu zajídá výroba orientovaná na kvantitu. Psal o sice krásných a barevně vyvedených jablcích, ale zato chutě mizerné. Naopak vzpomínal na naše česká jablka, která sice neměla srovnatelné parametry velikosti ani barvy, zato měla chuť a vůni. Náš tatíček Masaryk se musí v hrobě převracet, když vidí, co musíme nakupovat a co musíme konzumovat. Samé dreky.

Jistě, naše provinční továrny a firmy, jen s malými výjimkami, mohly náporu světových značek s nemalou podporou Unie jen ztěží vydržet. Zahraniční firmy přece neměly zájem své moderní inovace předat našim výrobcům, kteří by je možná spojili s kvalitou. Obrovská kvantitativní záplava nás zatlačila do defensivy. Bojovat proti tomu nelze, jedině vyhledávat české značky a výrobky. Proč však mám podporovat záchranu Unie, když tato Unie zlikvidovala náš průmysl a zemědělství místo toho, aby mu pomohla? Proč mám podporovat Unii, kde se rozkrádají miliardy v mnohem větším rozsahu než u nás? Proč mám podporovat tisíce a tisíce unijních byrokratů a zcela zbytečných poslanců vymýšlejících nesmysly a lži, kterými popisují tuny a tuny papíru a nám věší bulíky na nos? Proč mám podporovat Unii, když mi sem za to dováží dreky, odpad a podřadné výrobky? Proč mám hasit, jak ministr Schwarzenberg svým typickým slangem připodobňuje, oheň v sousedním domě, když je to dům užvaněných, neschopných byrokratů budujících další říši pro svoji slávu? Nebylo by vhodnější nechat dům vyhořet, zbourat a pouze se oddělit od této zhouby? Proč mám tuto Unii podporovat, když navíc není schopna sebe i nás bránit před náporem muslimského i dálnovýchodního světa, kdy všem je přece jasné, že už dochází k naší plíživé okupaci?

Velmi schopný ekonom Tomáš Sedláček se nás v Hospodářských novinách snaží přesvědčit, že sami nic nezmůžeme. Jistě, ale integrovat se do byrokraticky zaneřáděných struktur nevěští do budoucna žádnou perspektivu. Samozřejmě nemám zdaleka na mysli být sólovým hrdinou, jak předjímá Sedláček. Kamarádit se ale budu s dobrým kamarádem a ne s frajerem, který hledá výhody hlavně pro sebe. Sedláček také přirovnává svazky s EU s horskou túrou, průvodcem a slabými na konci. Do nebezpečných hor však půjdu s dobrým průvodcem a ne se žvanilem. Mimochodem, ten nejsilnější jde vždy až na konci, za těmi nejslabšími, aby se neztratili. V EU je to zcela naopak. Takže i toto přirovnání pana Sedláčka dost pokulhává. Tak jako pokulhává či spíš nefunguje tato umělá a narychlo slepená unie. Budu chtít být schopným státem spolupracujícím ve schopném spojenectví, aniž bych zdůrazňoval ojedinělost a existenci sólových hrdinů Švýcarska nebo Norska. Sedláček se kupodivu hlásí ke klíčové myšlence Unie, abychom byli stále bohatší. Propána krále, co to znamená být stále bohatší? Domníval jsem se z diskuze Sedláček x Macháček, že prvně jmenovaný je proti neustálému hospodářskému růstu. Asi jsem se zmýlil. Neustálý růst je prostě nesmysl, který může fungovat jen určitou dobu. A slovo bohatší je jeho výsledkem. Navíc je to ještě nic neříkající slovo. Bohatý v bance, chabý na duchu. Bohatí krachují, nenároční přežívají dál. Být bohatší je mýtus, na který však lidi rádi slyší a skočí. Proto jej politici tak rádi používají. Být bohatší? Vůči čemu, vůči komu,vůči době za bolševika či za Paroubka nebo za c.k. Rakouska? To jako, kdybych to přehnal, že by naším cílem bylo, aby každý snídal v zimě jahody se šampusem, k obědu měl langusty a večer se cpal prosciuttem na ananasech? Že by měl každý snít o sídle o deseti ložnicích, v garáži Lamborghini a manželku + milenky se silikonovými čtyřkami?

Slovo bohatší je prostě pěkně zavádějící. Jsem přesvědčen, že by se to většině rychle zajídalo a rádi by si dali česnečku nebo topinky a olomoucké syrečky. Jsem přesvědčen, že převážná většina občanů nechce být bohatší, chce si žít "jen" dobře. Nebo lépe řečeno spokojeně. To je slovíčko mnohem lépe uchopitelnější než si říct oni si žijí bohatě nebo chudě. A bude-li o něco či víc hůř, budeme si prostě žít o něco chuději než nyní. Na tom není zas nic tak hrozného ani katastrofického. Jinými slovy, naši rodiče i naši prarodiče si také žili slušně nebo i dobře a byli spokojení, i když byli mnohem chudší než nyní my. Také myšlenka nutné integrace není tak jednoznačná. Čím víc a rychleji se budeme integrovat, tím dřív a rychleji se budeme desintegrovat. To neříkám já, to říkají dějiny a pravidla společnosti. A vzhledem k tomu, že se dějinná spirála urychluje, je pravděpodobné, že velké celky, která se zvlášť nepřirozeně nafukují, rychle splasknou. A naše Evropská unie je taková bublina snažící se rychle růst a pohlcovat své okolí. Už se pomalu drápe na sever Afriky a do Asie. V takových podobných hranicích byla i říše římská.

Očekával jsem organizaci, která by lépe fungovala než nenáviděná RVHP. Bohužel shledávám, že úředník, byrokrat, politik v centrálních vysokých postech Bruselu je tak daleko od běžných lidí, jako jimi byli i ti bolševici v Kremlu. A zvlášť od těch druhořadých lidí na východ od Labe. A tak jsem při studiu španělské koloniální politiky v Kolumbii zjistil, že se nic od té doby dodnes nezměnilo. Stále jsou a budou druhořadí, vhodní jen na makání a konzumaci dreků. Byli jimi indiáni a kreolové, zatímco Španělé se doma váleli ve zlatě a v privilegiích. Byli jimi u nás ještě nedávno bezpartijní, zatímco partajníci se váleli v bohatství a v privilegiích. Jsou jimi nyní prostí občané, spotřebitelé východních krajů Evropské unie, zatímco unionisté z tvrdého jádra, kolem Německa a Francie, a jejich nadnárodní firmy žijí v oblacích. Vždy na něčí úkor. A to je mám ještě v jejich megalomanských nápadech podporovat? Již zmíněné Norsko je menší než my a žádné megalomanské projekty ani unijní vlády nepotřebuje.

Abych Unii podporoval, musela by se v zásadě proměnit. Zrušit stovky výborů, komisí a byrokratických postů včetně parlamentu. Zrušit buzeraci členských států, co kdo má nebo může či smí vyrábět (kam zmizela neviditelná ruka trhu?). Zrušit preference norem vzniklých podle výrobků mocných výrobců v hlavní ose Německo-Francie. Nelikvidovat národní identity členských států a nevyrábět z nás uniformní klauny hopsající podle bruselských nálad. Snížit si svoji vlastní režii, honosné stavby, honosné platy i nepostižitelnost. Měla by zpětně nastavit konkurenci výrobků jak v jejich cenách, tak v kvalitě. Měla by zrušit nucený neustálý vzrůst za každou cenu jako hodnotící měřítko. Měla by se vrátit k své původní myšlence: celní a hospodářská unie, volné hranice a opravdu silná ochrana vůči vnějšímu nepříteli. Jestli tam jsou všichni jako Bobošíková či Remek, ochraňuj nás ruka Boží.

Ve zkrácené verzi vyšlo v LN, 28.12.2011

Autor je bývalý velvyslanec v Kolumbii, etnograf

Mnislav Zelený - Atapana

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)