„Pokud zasedá parlament, člověk si nemůže být jist ctí, životem a ani majetkem“. - „Pár pánů chce mít den bohatší králů, přes všechna slova, co z nich jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou“. - „K výkazu ztrát připište sebe. Že jste jen couvali, mlčky a kvapně. Za to když brát chtěli vám nebe, že jste jim kývali. Bože tak trapně!“
Tvorbu a přijímání zákonů ve zdravotnictví sleduji z různých pozic od roku 1998. Během své činnosti v LOKu a v komoře jsem mohl pozorovat jak funguje legislativní proces z pohledu těch, o nichž je rozhodováno a s nimiž by se tvorba zákonných norem měla být konsultovat. Díky svému působení na ministerstvu zdravotnictví jsem zase viděl přípravu novel z pozice exekutivy a byl i blízko rozhodování v parlamentu. Proto mohu zcela jednoznačně konstatovat, že takový legislativní chaos jaký panuje v poslední měsících a letech jsem ještě nezažil. Staří poslanečtí praktici dokonce říkají, že takový zmatek neexistoval nikdy v novodobé historii, ani na začátku devadesátých let. Dokreslují to slova jednoho opozičního poslance, který mi řekl, že „takový nevěstinec (použil jiné slovo) tu nebyl ani za přijímání batohu premiéra Topolánka, blahé paměti“. V té době se sice zákony přijímaly také rychle a na sílu, ale ještě občas fungovala některá pravidla.
Obvyklá legislativní praxe
Oč běží? Tedy jaký je normální postup? Vláda si na začátku svého působení schválí legislativní plán, jakýsi jízdní řád připravovaných zákonů, kterým se jednotlivá ministerstva řídí. Nejprve ministerstvo připraví tzv. věcný záměr zákona, což je dokument v podobě článku, v němž se popisuje, co se bude měnit, jak a proč. Tento záměr prochází nejprve vnitřním (jednotlivé odbory ministerstva) a vnějším neboli mezirezortním (ostatní ministerstva) připomínkovým řízením. Zde se zapojují odbory, komory a další organizace, jichž se změna zákona týká. Po vypořádání připomínek (což může být i odmítnutí) jde dokument do vlády, která ho schválí. Podle schváleného věcného záměru se připravuje už příslušný zákon v tzv. paragrafovaném znění, který opět prochází oběma koly připomínkových řízení. Zákon musí být uvnitř ministerstev posouzen ke vztahu k podnikatelskému prostředí, genderové politice i například ke vztahu k legislativě Evropské unie. Hotový návrh zákona musí ještě schválit Legislativní rada vlády, kde v různých komisích a pak v plénu sedí řada velmi kvalitních právních odborníků. Ti posuzují, zda není návrh v rozporu s jinými zákony či ústavou. Poté návrh schválí vláda, která jej předloží do sněmovny jako vládní návrh. Ve sněmovně se dokument projednává jednak v plénu (zasedání sněmovny) při třech čteních a ve výborech. V prvním čtení se rozhoduje, zda se návrh propustí do dalších jednání ve sněmovně a v případě, že není zamítnut, se přiděluje příslušným odborným výborům. Na výboru se o návrhu diskutuje jednak mezi vládou a opozicí a jednak se k němu mohou ještě vyjádřit přizvaní odborníci, například ve zdravotnictví komory, pojišťovny atd. Zde se načítají první poslanecké pozměňovací návrhy, o kterých výbor hlasuje. Ty přijaté se stávají součástí usnesení výboru. Ve druhém čtení se načítají pozměňovací návrhy, tedy jednak ty přijaté výborem jako celek a jednak nové návrhy poslanců (i těch, kteří nejsou členy zmíněných výborů). No a vše končí hlasováním ve třetím čtení, kdy se jednotlivé návrhy a pak celý zákon schvalují. Schválený zákon ještě musí zkontrolovat legislativci sněmovny a pak jde do senátu. Postup v senátu nemá cenu již popisovat, protože pro tento článek není již tak důležitý.
Praxe plná chaosu
Potud standardní postup, který je v poslední době zcela obcházen. Nemá cenu se zabývat tím, zda vládní koalice diskutuje s opozicí či nikoliv. To je téma na jiný rozbor, i když výsledkem takového konání je, že přijaté změny jsou po volbách po změně vlády zcela přepracovány a republika se potácí ode zdi ke zdi. Vraťme se k popisu současné legislativní praxe. Legislativní plán vlády prakticky neexistuje nebo není dodržován a věcné záměry ministerstva často vůbec nepřipravují. Paragrafovaná znění se tvoří ve velmi omezené podobě (skelet zákona často bez větších podrobností) a připomínková řízení se vypořádávají zcela formálně. Legislativní rada vlády logicky nemá s kostrou návrhu problém a vláda jej pak přijme. Někdy však již přímo na vládě díky politickým třenicím dochází k prvním nekontrolovaným změnám. Dá se říct, že když vládní návrh pak přijde do sněmovny, začíná v podstatě legislativní proces. Slovy jednoho vysokého ministerského úředníky: „My něco na ministerstvu připravíme, aby to bylo rychle, a pak se to ve sněmovně dotvoří pomocí pozměňovacích zákonů.“ A v tom je problém, protože proces již běží bez připomínkových řízení a bez posouzení legislativní radou. Opozice je zcela mimo hru buď, protože je opomíjena nebo protože sama nechce (nulová tolerance). Prvním pozměňovacím návrhem ve výboru, který podává poslanec koalice, je pak často tzv. komplexní vládní pozměňovací návrh, připravený ministerstvem, protože se v mezidobí zjistilo, že původní návrh je plný chyb, popřípadě se změnila politická dohoda v koalici, nebo je potřeba kostře přidat maso. Dějí se takové absurdity jako když při obhajování vládního návrhu před výborem zjistí náměstek ministerstva, že v dokumentu je část, která „tam být nemá“, požádá o přestávku, během níž připraví s poslancem další pozměňovací návrh. Vše se odbývá v neskutečném spěchu, takže poslanci výboru dostávají změny (někdy o desítkách, ba stovkách stránek) několik minut před jednáním. Jak mi řeklo několik poslanců koalice, včetně jednoho z předsedů výboru, vůbec nevědí, co schvalují. Takhle se například „objevil“ Šnajdrův návrh na přeregistrace. Nezřídka se stává, že do druhého čtení se k usnesení výboru musí načítat další korektivní pozměňovací návrhy. Pak se tedy vlastně hlasuje o poslaneckém pozměňovacím návrhu k poslaneckému pozměňovacímu návrhu k vládnímu pozměňovacímu návrhu vládního návrhu zákona... Vrcholem arogance legislativců je případ, kdy sněmovnou a senátem prošel díky technické chybě paragraf s jinak uvedeným číselným parametrem než autor zamýšlel. Díky chaosu byl takto schválen mnoha hlasováními. Namísto, aby se zákon opravil ve sněmovně hlasováním, což je jediná ústavní cesta, ve Sbírce vyšel již se správným parametrem. Znamená to, že někde nějaký nevolený úředník se postavil nad legislativní proces...
Nepředvídatelné důsledky a vánoce zlodějů
Jeden z Murphyho zákonů o parlamentní demokracii říká, že „pokud zasedá parlament, člověk si nemůže být jist ctí, životem a ani majetkem“. Stejná věta je někdy přisuzována Cromwellovi či jednomu francouzskému politikovi z období Velké francouzské revoluci. Je jedno, kdo a kde ji vyslovil, ale nyní začíná platit i u nás. Mnozí poslanci jak z opozice, tak koalice přiznávají, že nevědí, co všechno bylo přijato a hlavně s jakými důsledky. Nevím, ale o zastupitelské demokracii, tedy vládě lidu, mám jinou představu. Současný spěch a chaos nahrává různým šíbrům a vykukům, neřku-li přímo zlodějům. Mají své žně, celoroční vánoce, které jim platíme všichni z daní. Mohou si do zákonů vpašovat prakticky co chtějí. Již se nemusí zákony překračovat nebo ohýbat, vše se stává legální. Podobné věci se sice děly i dříve, ale ne v takové míře jako nyní, snad jen v „heroické“ době budování „kapitalismu“ v první polovině devadesátých let. Příklady takových legislativně posvěcených byznysů nemá cenu uvádět, protože o nich píší média prakticky denně. Jen ve zdravotnictví lze připomenout přesun očkování do základního fondu zdravotního pojištění, nebo budování nových drahých, nepotřebných registrů.
Znamení doby?
Nedávno se mne jeden kolega ptal poté, co jsem mu vyprávěl výše popsané, jak si to ti politici mohou dovolit. Odpověděl jsem mu větou známého sběratele chilských per, že jeho otázka je položená špatně. Nejde o to, že si to ti politici dovolí, ale podstatné je, že my občané jim to dovolíme. Tohle totiž již není demokracie, tedy vláda lidu, ale vláda nad lidem, vláda několika jedinců, kteří si prosazují své zájmy a kterým je prospěch většiny zcela ukradený. Před několika týdny jsem mluvil s jedním Francouzem, který tady několik let žije a podniká. Řekl mi, že kdyby se jen dvacet procent toho, co se děje u nás, odehrávalo ve Francii, byly by v Paříži milionové demonstrace. A kdyby si tam politici dovolili z padesáti procent, co si troufnou zde, pravděpodobně by Francouzi zpívali „Ca ira!“ Ca ira! (Půjde to!) je slavná revoluční píseň z doby Velké francouzské revoluce, v níž se zpívá, že šlechtice je nutné pověsit na lucerny. Myslel to jistě s nadsázkou, ale v podstatě vystihl podstatné. Ať si o Francouzích myslíme cokoliv, je pravda, že oni mají v genech zakódováno, že musí tu a tam politiky klepnout přes prsty, aby bylo jasné, kdo v republice vládne. Demokracií nejsou jenom svobodné volby a prostá změna vlády nemusí stačit, pokud občané jasně politiků nedají mantinel nebo jako zaměstnavatelé zadání. Mimochodem vlna protestů se zvedá prakticky v celé Evropě a dokonce i v USA, kde lidé demonstrují proti hamižnosti finančníků z Wall Street. A co u nás? Když kdokoliv protestuje, většina se tváří, že se jich to netýká. Hlavně se do ničeho neplést, protože to stejně nemá smysl. Těch pár naivů, kteří se odhodlají s tím něco dělat, pak nemůže uspět, což ostatní škodolibě komentují. A pokud protestující trochu uspějí, druzí okamžitě požadují jejich výsledky i pro sebe. Nedávno mne pobavila jedna mladá paní doktorka z pražské fakultní nemocnice, která se mne ptala, kdy pro ní komora něco vybojuje. Řekl jsem jí, že i ona je komora a že síla komory něco vybojovat se odvíjí od počtu lékařů, kteří dají najevo svůj zájem i připojením se k případnému protestu. Koukala na mne zcela nechápavě. Když jsem se jí zeptal, zda-li se přidala výpovědí k akci Děkujeme, odcházíme, odpověděla, že ne, a začala se vymlouvat na různé věci. Vnitřní a dokonce už i vnější emigrace namísto zvednutí hlavy, beztrestné nadávání po hospodách namísto odvahy jít do rizika něco změnit. Slovy Karla Kryla zaujímáme postoje namísto abychom stáli. Mimochodem všimli jste si kolik zakázaných písniček či protest songů začíná znovu platit. Máte skutečně pocit, že vláda věcích našich se k nám, lide můj, navrátila (Marta Kubišová – Modlitba pro Martu)? Nebo už neplatí, že „pár pánů chce mít den bohatší králů, přes všechna slova, co z nich jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou“ (Brontosauři – Na kameni kámen)? Bojím se, že brzo začnou platit verše z Krylovy písně Znamení doby: „K výkazu ztrát připište sebe. Že jste jen couvali, mlčky a kvapně. Za to když brát chtěli vám nebe, že jste jim kývali. Bože tak trapně!“
Michal Sojka
Komentáře
Přišel za mnou policajt a povídá mi: "Vy*** se na to, myslíš, že se k tobě někdo přidá? Je to tu banda zbabělců." Tak jsem šel po půlhodině domů.