Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

… Jak měl najít malý národ důvěru k velkému národu, když tím velkým bylo naznačováno, že nemůže být řeč o uznání rovnocennosti a rovnoprávnosti. Přísaha na radnici v Chebu a Velikonoční program jsou jedněmi z četných znaků klopýtnutí. Tyto skutečnosti je nutno vzít v potaz, chceme-li porozumět slovům T. G. Masaryka z 22. prosince 1918. Teprve se čtyřicetiletým zpožděním přišel Dr. Lochman s tím, že právo na sebeurčení národů má své hranice tam, kde leží stejné právo jiných národů. …

ZNOVUOSÍDLENÍ VYLIDNĚNÝCH ZEMÍ PO TŘICETILETÉ VÁLCE

Mezitím zemřel císař Matyáš a jeho následovníkem se stal Ferdinand II., který této skutečnosti dokonale využil. V únoru 1621 byli všichni, kteří měli podíl na povstání proti císaři, zatčeni a uvězněni. Dne 21. června 1621 bylo 27 povstalců popraveno na Staroměstském náměstí. Byli to 3 příslušníci panského stavu, 7 příslušníků rytířského stavu a 17 ze stavu měšťanů. Podle F. Seibta šlo o 10 Němců a 17 Čechů. V tomto bodě nastává sémantický problém. V české histografie se hovoří o 27 českých pánech, protože čeština jako němčina nerozlišuje mezi pojmy „bömisch“ a „tschechisch“. Dvě třetiny veškerého pozemkového majetku v Čechách byly zkonfiskovány, 30 000 rodin mělo v následujících letech opustit zemi.

Nová vrstva šlechty věrná Habsburkům této příležitosti využila. Asi čtvrtina českých šlechtických rodin a asi pětina až čtvrtina majetných měšťanů byly nuceny opustit zemi. Roku 1627 byl ve znamení vojenských úspěchů císařských vojsk v Říši, které Ferdinand II. využil k vydání nového zemského zřízení. Dne 10. května 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské pro Čechy. České království bylo prohlášeno za přímé dědictví v mužské linii habsburského rodu. Stavovský sněm ztratil zcela svou zákonodárnou moc na úkor panovníka. Mimo to obdržel panovník právo inkolátu, což znamená moc na úkor panovníka. Mimo to obdržel panovník právo inkolátu, což znamená právo usadit se v zemi. Tímto aktem byla mj. panovníkovi dána možnost poskytovat šlechtickým rodům v Čechách domovské právo. dalším důsledkem byl růst významu německého jazyka a jeho postavení na úroveň jazyku českému v úředních záležitostech. Později se začala němčina upřednostňovat, především u zemských soudů. V roce 1628 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské také pro Moravu. S ochromením stavovské moci byla potlačena schopnost Čech a Moravy prosazovat vlastní politickou vůli. Staly se pouhými pasivními diváky. Byl to

nejvýznamnější převrat v české historii.

Česká samostatnost byla definitivně ztracena v době třicetileté války. Násilné prosazování protireformace se stalo temnou kapitolou. 150 tisíc exulantů bylo nuceno odejít do exilu: do Saska, Braniborska, Polska a Nizozemí. Počet obyvatel Čech a Moravy se v průběhu války snížil z 2 750 000 o jeden milion na cca. 1 750 000. Ze 150 000 gruntů byla roku 1648 1/3 pustá. Majitelé gruntů se plánovitě snažili o osídlení. Noví osídlenci byli většinou Němci ze saského a slezského sousedství. Majitelé gruntů také usilovali o příchod nových osídlenců z řad řemeslníků.

Německá historiografie se o těchto událostech vyjadřuje shovívavěji. Obnovené zřízení zemské roku 1627 sice významně omezilo politickou moc šlechty a především stavovských sněmů českých zemí, přesto však šlechtě zůstala i v následujících staletích zachována svrchovaná moc v rámci jejich panství a pravomoc spolurozhodovat o mnoha podstatných záležitostech ve stavovském státě. Avšak o zásadních zásazích do pravomocí a kompetencí stavovské obce – např. ve vztahu k financím – se německá historiografie vůbec nezmiňuje. Na druhé straně se Čechy staly v důsledku rozmachu architektury a sochařství jedním z nejvýznamnějších center barokní kultury.

Zpočátku zde převládali španělští a italští umělci, posléze se v tomto ohledu stala rozhodující vazba na jihoněmeckou oblast: J. B. Fischer z Erlachu, Baltasar Neumann, rodiny Dienzenhoferů, Hildebrandů a Prandtauerů. Známou památkou této doby na Moravě je např. sloup Nejsvětější trojice v Olomouci. Svou výškou 35 m přesahoval všechny tehdejší barokní sloupy Rakouské monarchie. Roku 1754 byl vysvěcen za přítomnosti císařovny Marie Terezie a v roce 2000 byl zapsán do seznamu Kulturního dědictví UNESCO Také v oblasti malířství a sochařství dosahovaly české země špičkové evropské úrovně. V malířství šlo o domácí imitátory. Jmenujme např. mědirytce Václava Hollara a sochaře Jana Brokoffa a M.B. Brauna. V duchovní sféře našlo české baroko svůj specifický výraz. Na počátku stojí J.A. Komenský.

Mezi třicetiletou válkou a osvícenstvím bylo filozofické myšlení v Čechách tak živé jako nikdy předtím nebo potom. Pouštění žilou českému panstvu a decimování měšťanstva po roce 1620 připisoval český národ především intelektuální užší vrstvě z větší části maloměšťanského původu.

PŘÍCHOD NĚMCŮ V 18. a 19. STOLETÍ A OBAVY ČECHŮ Z GERMANIZACE

Že se ženy ve statistickém průměru dožívají vyššího věku než muži, je známé. Kronika města Olomouce dokládá, že ženy jako majitelky domu většinou přežily nejenom jednoho manžela, ale často i druhého nebo třetího. Mužská natalita byla v Olomouci nízká. Mnoho manželských párů tak přicházelo z Říše – především z jižních Tyrol, Bavorska, Alsaska atd. Prezentovali přistěhovalce, kteří byli většinou bez politických a národnostních ambicí. Po vyhodnocení údajů v kronice města Olomouce a doplňujících zkoumání se měli pokusit statisticky postihnout tento druh přistěhovalectví.

Jiná zkušenost zatížila vztah mezi Čechy a Němci více než zmíněny druh přistěhovalectví: Jan Patočka zmiňuje zprávu Josefa Jungmanna z roku 1806, v níž uvádí, že v posledních 30 letech byly stovky městeček a vesnic poněmčeny. Koncentrovaly se do cca. šesti nových krajů, které vykazovaly nejvyšší hustotu zalidnění a úroveň vzdělání obyvatel. Češi nemohli být spokojeni, pokud vůči nim bylo uplatňováno poněmčování a museli tak žít bez

perspektivy a budoucnosti. Snaha poněmčovat našla si svůj odraz mezi sedláky, což se mj. projevovalo tím, že mladé selské dívky, které neuměly německy, a nebylo dostatečně atraktivní, se stěží dokázaly provdat.

Rozsah poněmčování v průběhu 18. a 19. století ukazuje obr. 32. Nejen příchod nových osídlenců byl příčinou poněmčování na jazykových hranicích, ale příčinou byla také vyšší absence školní docházky Čechů. Roku 1776 bylo v Čechách 42 gymnázií. Na čtyřech těchto gymnáziích (Hradec Králové, Jičín, Jindřichův Hradec, Klatovy) byly vyučována latina a čeština, v zbývajících pak latina a němčina. Roku 1778 směla být čeština jako vyučovací

jazyk používána na nižším stupni jen přechodně na Novém Městě pražském, v Plzni a Kosmonosech a Mladé Boleslavi. Existovala také některá neoficiální, řády spravovaná soukromá gymnázia (Tábor, Pelhřimov, Pardubice, Domažlice, Rychnov nad Kněžnou, Bílá Voda). Statistické přehledy sestavené Karlem Richterem ukazují, že české střední školy byly zřízeny teprve roku 1859 (reálky a gymnázia).

Bernard Bolzano píše, že česky mluvící část obyvatel českých zemí žila v politováníhodném stavu chudoby a útisku. Vrstva sedláků začala vznášet sociální požadavky týkající se sociálního vzestupu, jež jí byly doposud bez milosti odpírány. Vědomí útlaku se očividně spojovalo s útlakem jazykovým. Pohoršující je skutečnost, že vedoucí

pozice i v ryze českých oblastech zastávali lidé, kteří vůbec nemluvili česky a s poddanými nezacházeli jako se sobě rovnými a nechovali se k nim otcovsky, ale spatřovali v nich pouze laciný zdroj práce a ekonomického prospěchu. Podobné vnímání německých elit přetrvávalo v paměti Čechů ještě v průběhu 19. stol. – tj. i v době po vydání patentu o zrušení nevolnictví Josefem II. v roce 1781. Dřívější zlaté časy obou národů v době před třicetiletou válkou byly dávno zapomenuty. V důsledku centralizačních snah vydal císař Josef II. roku 1784 dekret, v němž byla němčina stanovena jako jediný úřední jazyk pro celou rakouskou monarchii. Tento dekret měl sloužit jako nástroj racionalizace státu a k vytvoření „univerzálního národního státu“. Od roku 1787 byla němčina předpokladem pro každé vyšší školní vzdělání. Tím také vzrůstalo pro Čechy nebezpečí germanizace. František Martin Pelcl roku 1788 předpověděl brzké zmizení české řeči. Tyto kroky vyvolaly vyostření rozporů. Při korunovaci Leopolda II. českým králem mu stavové složili holt v českém jazyce. Vysoká šlechta ale ve své většině neuměla česky, a proto musely být originální německé projevy pro tuto příležitost nejprve přeloženy Josefem Dobrovským. Obrození českého jazyka započalo již v době před Gottfriedem Herderem v druhé polovině 18. století. První české noviny vyšly v Praze roku 1786.

S historiky Františkem Pubičkou, Gelasiem Dobnerem, Mikulášem Adauktem Voigtem, Františkem Martinem Pelcem a Josefem Dobrovským, stejně jako s hrabětem Františkem Josefem Kinským se pomalu zvyšovalo české národní sebevědomí, což ještě nutně nevedlo ke konfrontaci s němectvím, ale spíše k národnímu sebeuvědomování. Téměř všichni, kteří se snažili o obrození českého jazyka, pocházeli z velmi skromných a tíživých poměrů. Zkušenosti s krajní nouzí uprostřed převážně německy mluvící střední třídy formovaly uvědomění českých učitelů, profesorů, vědců, právníků a politiku až do doby krátce před první světovou válkou. První hrobka s českým nápisem na Olšanských hřbitovech pochází z roku 1800.

O tom, že germanizace měla mnoho podob a forem, vypovídají následující příklady: Na třeboňském panství žila jedna česká selská rodina, která měla dva syny. Rodiče zemřeli v důsledku nemoci v 1. polovině 19. století. Poručnictví nad ještě malými chlapci převzali majitelé panství a poslali je do školy. Oba chlapce převzali majitelé panství a poslali je do školy. Oba chlapci se posléze dostali do armády. Jeden zůstal v Čechách a druhý se dostal

Uher k jízdnímu pluku. Jako 16letý se údajně zúčastnil bitvy u Hradce Králové roku 1866 a dosáhl hodnosti poručíka. Hrabě Pálffy tohoto poručíka jmenoval správcem na svých statcích v dolnorakouském Dürnkrutu im Marchfeld. Tento správce se oženil s Francouzskou žijící na Moravě, která zemřela při porodu jejich dcery, která si posléze vzala Čecha, jenž dosáhl vysokých postů. Po smrti první ženy se seznámil s vídeňskou dívkou z měšťanského prostředí z velmi dobře situované rodiny, jejíž rodiče však s tímto vztahem nesouhlasili. Přesto se vzali a měli spolu čtyři syny a jednu dceru. Oba jeho nejstarší synové navštěvovali německé školy a pravděpodobně díky podpoře hraběte Pálffyho církevní gymnázium a poté vyšší stupeň olomouckého gymnázia.

Nejstarší syn studoval na vysoké škole zemědělské ve Vídni, v průběhu první světové války se z důstojníka v záloze stal kapitánem a v třicátých letech se stal jedním z nejvyšších úředníků německého řádu. Jedna malá poznámka na okraj: V jedné z posledních bitev války zakázal svému sluhovi, aby ho následoval do přední linie, ten však nedbal jeho zákazu a zachránil mu život poté, když byl těžce raněn. Další z bratrů se rovněž dostal do armády, patrně díky iniciativě svého šlechtického mecenáše. Navštěvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, jež byla určena výhradně šlechtickému důstojnickému dorostu. První světovou válku ukončil v hodnosti kapitána, a poté živořil jako umělecký malíř. Ve druhé světové válce byl povolán zpět jako velitel ženijního pluku.

V roce 1944 se o něm jako o veliteli ženijního pluku pochvalně zmínila zpráva wehrmachtu a 1. května 1945 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Jmenovací listinu však neobdržel kvůli následnému konci války. Třetí syn se stal úředníkem vídeňské městské obce, nejmladší syn spravoval vlastní statek v Dürnkrutu. Tato krátká zpráva o české rodině ukazuje, jak jednoduchá byla výměna národností v habsburské monarchii, tím že část rodiny zůstala česká a druhá část byla germanizována, ale obě části se dostaly do vyšších úřednických kruhů. Malý národ nese takovéto národní ztráty hůře než velký národ.

Roku 1749 byly sjednoceny Česká dvorská kancelář ve Vídni a rakouská dvorská kancelář do Direktoria in publicit et cameralibus a tím byla vyřešena jednota českých zemí s rakouskými. Roku 1848 bylo požadováno, aby byly sjednoceny české korunní země (tj. Čechy, Morava a rakouská část Slezska) tím, že sídlem vlády se měla stát Praha. Tento požadavek se stal předmětem politického boje, neboť císař Ferdinand I. je částečně a výhradami reflektoval v kabinetním listu vydaném 8. dubna 1848. Proti jednotě však byl moravský sněm a i sněm slezský. Proklamovaná jednota však nedošla naplnění, navíc nově korunovaný císař František Josef I. nedostál svému slibu a nikdy se nedal korunovat jako český král.

V průběhu Slovanského kongresu o Letnicích roku 1848 se rozhořelo lidové povstání, které bylo poraženo pražským velitelem polním maršálem Windischgrätzem. Tímto datem začíná proces desintegrace. Sjednocení Německa pod vedením Pruska se stalo dalším problémem, neboť Němci v českých zemích se začali povětšinou orientovat na Německo a snít o Velkém Německu. Po porážce revoluce a zklamání z nenaplněných očekávání i ve vztahu k fungování česko-německého společenství se změnily priority české strany. František Palacký navrhl v revolučním roce 1848 na kroměřížském říšském sněmu, aby se rakouská monarchie federalizovala. O dvě desetiletí později však zklamaně požadoval český národní stát. Masaryk a Beneš doufali ještě v roce 1909, že českou otázku lze uspokojivě řešit v rámci monarchie. Všechny návrhy však ztroskotaly na odmítavém postoji německých liberálů. Vláda rakousko-uherské monarchie tak de facto stála před neřešitelnými problémy. V Předlitavsku byl podíl německy mluvících obyvatel 35%.

Nejmladší generace vydávala knihy a časopisy, rozvíjela se spolková činnost, což přispělo k demokratizaci českého milieu. Z dobrovolných příspěvků bylo vystavěno Národní divadlo. Industrializaci zasáhla Čechy a Moravu opožděně. O to rychleji se tvořila křesťanská a socialistická dělnická hnutí. Roku 1867 byla v ústavě předlitavské části monarchie zakotvena rovnoprávnost všech národů. Brügel označil tuto skutečnost zakotvenou v ústavě za výsměch. Ve vídeňském říšském sněmu mohl sice každý poslanec používat svou rodnou řeč, zaprotokolováno však bylo pouze to, co bylo předneseno v němčině. V roce 1917 italsko-slovanská většina sněmu požadovala, aby bylo zaprotokolováno i to, co bylo proneseno v jiném než německém jazyku, avšak tento požadavek nebyl již nikdy realizován. Německé národní noviny Bohemia k tomuto naspaly: „Raději žádný parlament než takový, který by ohrožoval naše národní zájmy a zájmy státu.“ Většina českých poslanců rozuměla německy, a proto nepovažovali toto omezení za potlačující do doby, než se poslanci na přelomu 19. a 20.

století stali také dělníci a řemeslníci.

Roku 1882 byla rozdělena dosud nadnárodní Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze na dvě části. Převážně česká města jako české Budějovice, Olomouc a Moravská Ostrava byla spravována Němci, stejně tomu bylo v německo-českém Brně. V Brně nebyl před rokem 1918 ani jeden český zastupitel. Němečtí brněnští zastupitelé odmítali požadavek na založení druhé české univerzity v Brně. Tak mělo 9 milionů Němců 5 univerzit, avšak 6

milionů Čechů ani jednu. Národnostní problém se zdál být neřešitelným.

V bojích o všeobecné volební právo stály neněmecké národy monarchie v jednotné linii se sociálními demokraty. V roce 1907 tak mohly do říšského sněmu proběhnout volby na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva – tuto reformu signoval císař. Jeden poslanecký mandát připadal na 38000 italských hlasů, 4000 německých, 50000 slovinských, 52000 polských, 55000 chorvatských a českých a 210000 rusínských. Na Moravě měli Češi ¾ většinu. Přesto existovala v zemském sněmu do roku 1905 německá většina. V rámci vyrovnání (Moravský pakt) obdrželi Češi 73 a Němci 40 křesel, tedy stále ještě nepoměrně mnoho. Změny zákonů, k jejich prosazení bylo třeba dvoutřetinové většiny, nemohly být kvůli německému vetu prosazeny.

Typickým příkladem, jak si mohlo město zachovat vládu německé menšiny, je Olomouc. Němečtí představitelé města chtěli zůstat nezávislými a propagovali: „Raději malé město, ale německé město.“ Okolní obce s českou většinou, v současné době olomoucká předměstí, zůstaly samostatné a nebyly připojeny. Tímto bylo znemožněno velkoplošné plánování provozu a hospodářství a Olomouc se řadila počtem obyvatel měst v rámci českých zemí mezi 20. a 30. místo. Vojenská porážka zapříčinila rozpad monarchie. Dne 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena nezávislost Československa. Na mírové konferenci v roce 1919 v St. Geramin byla představena mapa představující úroveň poněmčení českých zemí. Národnostní hranice odpovídaly mapě národnostní příslušnosti, která vznikla na základě sčítání lidu roku 1930.

Podle zákona nově vytvořené republiky Německé Rakousko z 12. listopadu 1918 (spolu s rozšířením 22. listopadu 1918) se mělo rozkládat mimo území rakouských alpských zemí také na území jižních Čech – Deutschsüdböhmen, jižní Moravy – Deutschsümähren, severních Čech – Deutschböhmen a severní Moravy a Slezska – Sudetenpland a měla také zahrnovat německé enklávy okolo Brna, Jihlavy a Olomouce. Mapa „Hranice Německého Rakouska pro vyhlášení státního území 14. listopadu 1918“ tato rozšíření z 22.11. ještě neukazuje. Pokud by sudetoněmecké oblasti byly odstoupeny, mělo by to fatální následky pro existenci Československa- jak z hlediska politického, tak hospodářského.

Bezvýchodnost situace (ze strategického hlediska) před podepsáním Mnichovské dohody v září 1938 ukazuje. Přesto byl československý generální štáb odhodlán k boji, především za podmínky vojenské podpory ze strany spojenecké Anglie a Francie. Další požadavky Německa vznesené 23. září 1938 jen posílily odhodlání bránit se proti agresi.

SHRNUTÍ

V této stati se pokouším osvětit z neutrálního pohledu imigraci a kolonizaci, které v průběhu staletí stále znovu způsobovaly problémy v česko-německých vztazích. Může to být pouze první pokus, neboť v důsledku šedesátiletého nepoužívání češtiny nebylo možné jinak než heslovitě postihnout dějiny českých zemí a událostí nedávno minulé, ačkoli je v současné době k dostání bohatá odborná literatura k problematice českých dějin. Důraz byl kladen na to ukázat, že imigrace a kolonizace obsahují naprosto rozdílně ohodnocené události. Nesouhlasí ani český pohled, že Němci byli pouze hosty v českých zemích, ani německý pohled, že zde měli 700-800 let domovské právo.

Sedláci a horníci, kteří do té doby učinili neosídlenou půdu ornou a spolupodíleli se na rostoucí prosperitě země plynoucí z jejího nerostného bohatství, přišli před 700-800 lety ne jako dobyvatelé, nýbrž byli povoláni. Také Češi nejsou původními obyvateli české země. Přišli jen o něco dříve. zde se ukazuje potřeba našich českých současníků něco dohnat. Oproti tomu nabylo mnoha Němcům jasné, že rolníci byli pouze dědičnými nájemci. Hamižná církev se ve středověku bezostyšně obohacovala. Jelikož bylo vysoké duchovenstvo zejména německé, týkal se hněv národa především Němců. I městský patriciát, který usiloval o politické spolurozhodování, a takto se dostal do konfliktu s českou šlechtou, zatížil značně česko-německé vztahy. Musíme zde ale rozlišovat. němečtí

řemeslníci, umělci a vědci se v období středověku významnou měrou podíleli na rozvoji především českých měst.

Kriticky lze hodnotit i využití pozemků, které byly vyvlastněny během třicetileté války. Po uzavření míru roku 1648 byla neobdělávaná minimálně jedna třetina pozemků. Při rozdělování statků byly upřednostňovány především zájmy Koruny a církve. Ani v následujících časech se vzájemné vztahy nezlepšily. Josef Pekař poukazuje na katastrofální hospodářské podmínky v tereziánské a josefínské době: „Krátce řečeno lze konstatovat, že se v českých zemích podařilo uchovat až do vlády Marie Terezie jistou samostatnost Koruny, ale nepodařilo se zabránit tomu, aby se české země nestaly v hospodářském smyslu chudou bezohledně vykořisťovanou provincií.“ Podle Jana Patočky byly Čechy pro habsburský stát nevysychajícím pramenem daňových příjmů, díky nimž zůstalo většině rodin jen to nejnutnější k obživě. Především ale tereziánská a josefínská politika centralizace v době probouzejícího se nacionalismu měla katastrofální dopady. Podobně jako krátce před husitskou revolucí existovalo pro Čechy počátkem 19. století nebezpečí germanizace, zejména v důsledku zavedení němčiny jako úředního jazyka a omezování možnosti vzdělání. V 15. a na přelomu 19. a 20. století bylo dosaženo kritického bodu ve vztazích mezi Němci a Čechy. Toto ale nepoznal nikdo. chybí zde ještě stabilizační teorie politických a sociálních systémů.

Při pokusu uchovat neutralitu a spravedlnost je nutné si uvědomit: příležitostně je zastoupen názor, že se vznikem první Československé republiky podle švýcarského vzoru by byl odstraněny všechny problémy. Přitom ale bylo přehlédnuto, že ve Švýcarsku žijí společně čtyři národy, z nichž tři mají národnostní těžiště mimo švýcarské hranice – Němci, Francouzi a Italové – a patří k velkým váženým a vzájemně se respektujícím národům. Pouze Rétorománi nemají žádný vlastní stát a žijí ve dvou zemích. Proto také byl jejich jazyk uznán teprve roku 1938 jako čtvrtý úřední jazyk. Na tyto čtyři národy nenahlíží jako na autochtonní. Vysoká životní úroveň v zemi a systém kantonů rozdělených dle národnostních kritérií, které garantují rovnoprávnost v rámci spolkového sněmu a demokratická práva občanů v těchto autonomních kantonech se postaraly o to, že zde nevznikají iredentistické tendence. Každý občan zde má de facto garantováno více svobod a práv je tomu v sousedních státech.

Jiná situace v Československu. Obě národnosti, které daly vzniknout názvu Československo, žily výhradně v této zemi. Jiné národy, Němci, Maďaři, Rusíni, Rumuni a Poláci, měly však své národnostní těžiště mimo hranice státu. Obzvláště obtížné byly vztahy v českých zemích. Žilo zde 7,4 milionů Čechů a 3,2 milionů Němců, ale mimo československé státní hranice téměř 90 milionů Němců. A běda, pokud se těmto mělo dařit lépe, nežli německé menšině v ČSR. Pochopitelný je proto strach malého národa před germanizací, který je spojen s vědomím, že zbytek státu odpovídající vyobrazení na obr. 42 nebo 44, není životaschopný. Přes mnoho staletí byly tyto oblasti v rámci historických hranic českých zemí vzájemně srostlé a hospodářsky na sobě závislé.

Jak měl najít malý národ důvěru k velkému národu, když tím velkým bylo naznačováno, že nemůže být řeč o uznání rovnocennosti a rovnoprávnosti. Přísaha na radnici v Chebu a Velikonoční program jsou jedněmi z četných znaků klopýtnutí. Tyto skutečnosti je nutno vzít v potaz, chceme-li porozumět slovům T. G. Masaryka z 22. prosince 1918. Teprve se čtyřicetiletým zpožděním přišel Dr. Lochman s tím, že právo na sebeurčení národů má své hranice tam, kde leží stejné právo jiných národů.

 

ČAS 37/2012


Jan Šinágl, 5.12.2012

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (5 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)