Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… společnost potřebuje jako sůl gentlemany v politice; křupanství bylo dost …

Přemítám nad tím jako mnozí jiní: koho z té množiny volit. Mé rozhodování navíc do značné míry ovlivňuje fakt, že jsem některé kandidáty na prezidenta mohla poznat in persona. Z mých vzpomínek pak nejvýrazněji vystupuje osoba Karla Schwarzenberga. Hned na úvod se sluší uvést, že mám k jeho osobě jisté výhrady. Ne snad proto, že není dokonalý či dokonale morální, protože to není nikdo z nás, a ani mi nepřísluší toto posuzovat. Prostě si myslím, že mu jeho současná předsednická uniforma příliš nesluší. S jistou nadsázkou mu však vděčím za život, a tak se i přes možné módní výtky přenesu.

Jeho bonmoty a fóry mi totiž pomohly přežít - spolu s několika hrnky silné kávy - pravidelné pracovní porady v sobotu ráno během českého předsednictví. Bez viditelného úsilí dokázal rozesmát veškeré přítomné ženy – což pokradmu a snad i s lehkou žárlivostí pozorovali ostatní mužští účastníci porady. Když pronesl známý bonmot „gentleman nikdy neurazí, leda vědomě“, docela jste mu to věřili. Tím spíš, že se nepamatuji, že by kdy k tomuto prostředku sáhnul.

Často jsem přemýšlela, zda jeho příslovečné podřimování není jen nějaká zděděná rodová taktika dovedená k dokonalosti; vždycky jsem na ni naletěla a byla překvapena, když najednou otevřel oči a pronesl nějakou přesně sedící poznámku či komentář k tomu, o čem se právě čtvrt hodiny kecalo. Jeho přehled a vhled do složité matérie zahraniční politiky byly známé i mezi jeho zahraničními kolegy „z branže“. Dobře si vzpomínám i na respekt, o němž o něm a s ním hovořili zahraniční i domácí novináři. Jakoby se vědomí mnohasetleté rodové historie přenášelo i na ty, kteří s ním přijdou do kontaktu. Svou roli možná hraje i to, že jeho majetkové poměry jsou známy, a člověk má tedy příjemnou jistotu, že  mluví s politikem, který jisté věci prostě nemá zapotřebí.

V mých vzpomínkách však zaujímá zvláštní místo následující historka. Koncem března 2009 padla vláda a pouhé tři dny poté připadla Knížeti nelehká úloha vést radu ministrů zahraničních věcí sedmadvaceti evropských států – první radu v „sestřeleném“ módu. Jednání se konalo na zámku Hluboká, bývalém rodovém sídle hlubocké větve Schwarzenbergů. Nálada v českém předsednickém týmu byla pohřební, všichni jsme byli demotivovaní, zahraniční kolegové zmatení z toho politicky nepochopitelného kroku. V této atmosféře Kníže důstojně a efektivně odřídil jednání, za což sklidil velké uznání svých zahraničních kolegů, kteří dobře věděli, jak mizerně se musí hlava diplomacie zbavená politického mandátu cítit v čele důležitého mezinárodního jednání. Nám ostatním tak ukázal tím nejpřesvědčivějším způsobem, že je třeba jít dál – i ve chvíli, když by člověk se vším nejraději praštil.

Po skončení jednání jsem si trochu déle prohlížela krásné prostory zámku; osamělá jsem pak bloudila po nádvoří a hledala místo, kam občas každý musíme. Byla tam plejáda dveří a vchodů, u nichž nebylo zjevné, kam vedou, a tak mi nezbylo, než je zkoumat postupně. Jedny dveře vedly do tmavé místnosti s kamennou podlahou, lavicemi a malými lomenými okny s vitrážemi. Až po chvíli mi došlo, kde jsem. Byla to malá kaple s oltářem. A před tím drobným oltářem, v naprostém tichu, daleko od kamer a lidí klečela mohutná mužská postava, hlavu v dlaních. V rozpacích jsem se otočila a rychle našla východ. Nevím, čemu či komu věnoval Karel Schwarzenberg tichou modlitbu. Co vím, je, že ten obraz vidím jako dnes. Obraz politika dobrovolně na kolenou před věčností.

A i pro ten obraz – ale nejen ten - mu dám svůj hlas.

http://jelinkova.blog.respekt.ihned.cz/c1-59065400-prezident-na-kolenou

* * *

Podporuji Karla Schwarzenberga

Karla Schwarzenberga dobře znám a dám za něj ruku do ohně. Obdivuji jeho  lidskou zralost, mravní pevnost, vzdělanost, poctivou křesťanskou víru, vědomí odpovědnosti za zemi a zejména spojení noblesy s laskavostí a skromností. Kdosi o něm výstižně řekl, že mluví se stejnou úctou a pozorností s anglickou královnou jako s jakýmkoliv člověkem na ulici. Závidím mu jeho schopnost relaxovat při nudných jednáních a okamžitě reagovat, když to je třeba. Pokud ho někteří budou chtít podpásově špinit poukazy na pana Kalouska a Nečasovu vládu, ať si položí otázku, jak by vypadala vláda a TOP 09, kdyby její negativa nevyvažoval Karel Schwarzenberg a jaká by nastala alternativa, kdyby tato vláda padla. Byl jsem svědkem toho, jak se v mladé generaci, zejména mezi studenty, kolem úmrtí Václava Havla probudila touha pokračovat v tom nejlepším, co si spojujeme s Havlovým jménem – nyní se tato naděje přicházející generace obrací ke Karlu Schwarzenbergovi a k lidem v jeho blízkosti a určitě by neměla být zklamána: je zde veliký mravní potenciál pro budoucnost naší země.

Miloš Zeman převyšuje Václava Klause snad jen smyslem pro humor a vstřícnějším vztahem k Evropě, podobá se mu však  svým egomanstvím  a „nastandardním“ vztahem k Rusku.  Byl spolupachatelem opoziční smlouvy, která namísto demokratické soutěže nastolila mocenský kartel kmotrů, dodnes ovládajících politiku.

Mají-li oba rádi bonmoty, jeden bych přidal: jméno Miloš jsme už ve vrcholné politice měli, bylo spojeno s komunistickou stranou, jejímž členem býval i Zeman; jméno Karel rovněž – bylo spojeno s univerzitou a rozkvětem a evropskou vážností naší země. Karla Schwarzenberga podporuji i proto, že v něm vidím pokračování té lepší tradice. Podporuji ho, protože tato společnost potřebuje jako sůl gentlemany v politice; křupanství bylo dost.

Klaus řekl, že mezi kandidáty je Zeman jediný politik. Politici byli však všichni s výjimkou Franze. Ale Schwarzenberg byl mezi nimi jediný státník.

Tomáš Halík

profesor Univerzity Karlovy a farář Akademické farnosti Praha

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)