Vzhůru k urně? Ještě uvidíme… - Palach, Pražské jaro aneb Nad nesrozumitelností dějin – Vyhrál jsem spor o informace s policejním presidiem
… Miloš Zeman je volbou o poznání horší, a to nikoli proto, že by byl hulvát a primitiv, jak se v kampani do omrzení tvrdilo, ale protože se typově na presidenta republiky nehodí: ani v relativně pokročilém věku si nedokázal získat nadhled nad každodenností; jeho vzdělání je sice rozsáhlé, ale na můj vkus dosti jednostranné, a ani jeho vazby, presentované naposledy podporou ze strany Klause, která naznačuje, že na Hradčany dorazila presidentská gramota z Kremlu, mi nejsou nijak libé. Jeden president-resident, myslím, úplně stačil, a tak i když Zemana hodnotím jako z osmihlavného kandidátského výběru muže dozajista nadprůměrného, volit jej nemohu, a ponechám tedy jeho zvolení, jež mám za prakticky jisté, v rukou svých krajanů. …
Stav veřejné excitace (davového blbnutí) po presidentské volbě ne a ne skončit: nejnověji dopadl hněv lidu na expředsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, kterýžto hanebník a zrádce národa v Chotěboři si dovolil zpochybnit neposkvrněnou antikomunistickou podstatu ikony Pražského jara, Jana Palacha.
Samozřejmě, že má Grebeníček pravdu: Palach byl duševně nemocný člověk a zkoumat jeho motivaci by mělo být doménou psychiatrie, ne politologie; na to si ale může dovolit upozornit jen takový celoživotní paria jako Josef Mašín, rozhodně ne poslanec Grebeníček.
Palach měl bezesporu blíž k reformnímu komunismu vzor Utopie '68 než k antikomunismu v jakémkoli pojetí, s tím těžko co nadělat. Resonance, kterou jeho skutek v národě způsobil, byla důsledkem mimořádné doby, ve které k němu došlo. Hodnoceno střízlivě a s odstupem, bylo Pražské jaro procitnutím z mámivého opojení ideologickou ilusí, že tato země není jen provincií ruského imperia, z něhož se nemůže vymanit jinak než silou. Některým to došlo rychle, jiným pomaleji, někteří se s novým stavem nesmířili a zvolili emigraci, jiní zůstali a začali si budovat novou karieru, k níž, pokud se Strana rozhodla jim odpustit, měli po odstranění zásadovějších konkurentů vynikající příležitost.
Uctívání Palachovy zápalné oběti nebylo ničím víc než přiznáním vlastní zbabělosti, v tomto národě tolikrát opakovaným motivem hrdinství v zastoupení. O Palachovy skutečné názory přitom nešlo v r. 1969, a už vůbec ne v lednu 1989: Palach se stal pouhým symbolem, něčím, co komunistům vadilo a k čemu se přihlásit bylo vyjádřením odporu k tomu hnusnému a stále tíž snesitelnému režimu, který zde vládl a chystal se tak činit na věčné časy a nikdy jinak.
Snad se jednou dočkáme doby, kdy se událost z ledna 1969 bude připomínat bez pathosu a zkreslování, jen jako marginálie doprovázející jedno z četných dějinných selhání tohoto národa.
Pražské jaro aneb Nad nesrozumitelností dějin
… Tři základní a nejvíc diskutované požadavky Pražského jara zněly: konec censury, politická pluralita a svoboda podnikání. Lidé tehdy skutečně věřili tomu, že jejich dosažení nemocnou společnost vyléčí, a že za pár let doženeme a předeženeme kdekoho. Mýlili se: v r. 1989 po pádu režimu se rychle ukázalo, že problém vězí hlouběji, a kdyby nakrásně komunistická strana všechny tyto požadavky splnila, změna by – pro většinu – byla k horšímu, tak jako ji pociťuje většina lidí dnes (ano, já vím, v Lidových novinách nebo v České televisi se dozvíte něco jiného, ale pravda je taková, jako jsem napsal).
Přineslo Pražské aspoň něco positivního, aspoň ve formě poučení, prokopané slepé uličky? Po třiadvaceti letech postkomunismu jsem nakloněn spíše záporné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám to jakkoli málo líbí, sociální problémy dnešní doby jsou přinejmenším stejně tíživé jako ty ze druhé poloviny 30. let, desiluse z demokracie není o mnoho slabší a svou povahu jiná než ta, kterou známe ze III. republiky (1945–48), nenávist k Západu, notabilně k Německu, a příklon na Východ jsou v této společnosti imanentním jevem. Neumíme žít ve svobodné zemi, neumíme si vládnout, za své vůdce pravidelně vybíráme ty, které za několik let zatratíme, tradice je nám pro smích, místo slušnosti a postupně budované důvěry prosazujeme ve vztazích mezi lidmi mocenské principy, právo bohatšího: kdo má peníze, koupí si v této zemi policistu, úředníka i soudce. V právo a spravedlnost věří už jen ti nejpošetilejší, z nichž i ti poslední ale svou víru ztrácejí tváří v tvář realitě, zejména po poslední amnestii, která ukázala povahu dnešního establishmentu i těm nejzabedněnějším.
Jak to souvisí s osmašedesátým? Úzce: o všech těchto věcech se už tehdy přemýšlelo, a už tehdy se řešila politická kvadratura kruhu, tedy jak vyhnat utlačovatele, ale zařídit, aby tu jeho bič zůstal, protože po dobrém to s Čechy nejde.
Německý soudce, který strávil v této zemi několik let jako poradce, se proslavil bonmotem, že Česká republika je zralá na nového protektora. Jenže kde najít dnes, v této těžké době, schopného a ochotného okupanta?
Vyhrál jsem spor o informace s policejním presidiem
Desátý senát Městského soudu v Praze (soudce zpravodaj Jan Kašpar) dnes doručeným rozsudkem vyhověl mé správní žalobě týkající se žádosti podle InfZ z r. 2011. Tou jsem požádal o interní pokyny policie, jak nakládat se vzorky a profily DNA. Z pěti tehdy mi odepřených dokumentů nyní soud nařídil policejnímu presidiu čtyři mi přímo poskytnout a o pátém, který je relevantní pouze v některých částech, rozhodnout znovu. Milé.
J.Š.13.2.2013
Read more...