Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 19.10.2020 16:44
    To už přece není normální. Žádná chemikálie se tam v takovém ...

    Read more...

     
  • 15.10.2020 17:21
    Bez komunistické strany. Komunisté se stydět nemusí.

    Read more...

     
  • 13.10.2020 17:25
    Sebeprznění a obnovitelnost. Devastaci přírody lidským faktorem ...

    Read more...

     
  • 03.10.2020 16:51
    Trvalá připomínka Oběti českých občanů z roku 1969 budou ...

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:54
    V Rusku komunisté nejsou u moci, ale jejich manýry jsou ...

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:50
    Kdo má na vlivných úřadech a soudech stále svoje lidi?

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

havlik2Kancléř Jiří Weigl a fakta - Už dost, pane Weigle- Diagnostická kritéria pro narcistickou poruchu osobnosti

Smutný a někdy i komický je pohled na odcházející hlavu státu, zvláště v posledních několika týdnech. Nabízí pouze recyklaci sebe sama. Místo argumentů předvádí řízené emoce. Opírá se o svůj kult osobnosti, který si dlouhodobě a cíleně pěstuje. Jeho fandové vnímají pouze iluzorní obraz své modly. Fakta je nezajímají. Nerespektoval soudní rozhodnutí. No a? A on to ví. Nepřipojil svůj podpis pod mezinárodní smlouvy. No a? A on to ví. Vyhlásil abolice jako součást amnestie, která nemá v civilizovaném světě obdoby a přiměl dosud neznámým způsobem premiéra k jejímu podpisu. No a? A on to ví. Ale podle něj nic z toho neexistuje. To si s ním jen trpaslíci vyřizují účty a snaží se pošpinit jeho odkaz. Zatloukat, zatloukat, zatloukat… A nejlepší obrana je útok. „Je to přeci opravdu, ale opravdu falešný a prázdný výpad závistivých oponentů. To přeci každý musí vidět“.

Nepřipomíná vám to něco? Slavné sarajevské „Jedeme dál“. Co na tom, že švýcarská prokuratura potvrdila v roce 2000 existenci tajného konta ODS. Co na tom, že se pak z Lajose Bácse vyklubal tenista Šrejber, který posloužil při privatizaci třineckých železáren? Bylo to jen pár měsíců po té, co Václav Klaus prohlásil, že Viktora Koženého vyhnala z naší země obyčejná závist některých našich spoluobčanů.

Role mučedníka, terče spiknutí a oběti údajných intrik a mediálních konstrukcí mu sedí, má ji naučenou, přímo se v ní vyžívá. Vyšponované emoce pak mohou plodit i různé absurdity. Věcná stránka je na vedlejší koleji.

Většina obviněných nelituje upřímně své oběti, nýbrž sebe sama. A diví se, že se tomu někdo diví. Vinu a chybu si nepřipouští. Můžete tu přehazovanou odpovědnost vidět i u dětí. „To ne já, to on“, když náhodou mičuda trefí skleněnou výplň okna. Případně se řekne, že se to stalo dříve, že za to může předchůdce. Některým dospělým tyto dětské úskoky zůstanou, zvláště těm, kteří mají nějakou formu osobností úchylky. A dvojnásob to platí u brutálních sobců.

Se svými naučenými schématy mohou velmi pragmaticky nakládat, aby tak ovládali své okolí a vnucovali mu vlastní interpretace svých skutků. Jakoby si říkali, že to přeci tolikrát vyšlo, tak proč to znovu nepoužít. Soudě podle reakcí některých loajálních žurnalistů, internetových anonymních glosátorů (ze spolku D.O.S.T., aj.) a méně informovaných emotivních fanoušků, se zdá, že to funguje. Ale chutná to tak trochu jako znovu a znovu ohřátá polévka. Efekt to však může mít zcela jiný. Jednak to přispívá k různým deformacím ve společnosti, neboť se místo faktického světa mnozí pohybují ve vykonstruovaných falešných symbolech. Skutečnost je zamlžovaná a nepatřičně personifikována. A hlavně se tím jen oddaluje to nezvratné, a o to drsnější, potkání se s realitou.

Václav Klaus nejprve vzbuzoval rozpaky. Proč to dělá, co tím sleduje? Pak se přidaly obavy. Není náhodou nemocen? U některých to přerostlo ve výsměch. On je snad ještě větší ješita, než jsme si mysleli! A zdá se, že to bude končit až pohrdáním. Tohle jsme opravdu nečekali, tak takhle to teda je. Není on náhodou někomu zavázán?

Václav Klaus na počátku své kariéry přišel, viděl a rychle zvítězil. A na konci své dlouhé cesty odchází i neodchází, vidí i nevidí a zoufale, až nedůstojně, prohrává. Není divu, největším nepřítelem Václava Klause je totiž Václav Klaus sám.

V příloze jsem si dovolil citovat z odborné literatury.

 

Petr Havlík, 6.3.2013

P.S.

S Václavem Klausem jsem ukončil spolupráci již v prosinci 1992, když jsem ho před tím v roce 1990 vyfasoval jako krajského volebního lídra OF.

* * *

Diagnostická kritéria pro narcistickou poruchu osobnosti (MUDr. Petr Smolík – 2002)

Jedinec musí vykazovat nejméně pět z následujících charakteristik:

  1. velikášská představa o vlastní důležitosti
  2. zaujetí fantaziemi o absolutním úspěchu, moci a vlastní skvělosti
  3. víra, že je „zvláštní“ a jedinečný a že může být pochopen a být ve spojení opět pouze se „zvláštními“ nebo vysoce postavenými lidmi a institucemi
  4. potřeba nekonečného obdivu
  5. představa o zvláštní privilegovanosti
  6. využívaní interpersonálních vztahů ve svůj prospěch tak, že využívá výsledků jiných osob k dosažení vlastních cílů
  7. absence empatie, neochota rozpoznat pocity a potřeby jiných lidí
  8. často závidí jiným nebo věří, že jiní závidí jemu
  9. arogantní, zpupné chování, někdy i agresivní

* * *

DOPISY REDAKCI LN 6.3.2013

Kancléř Jiří Weigl a fakta

Ad LN 4.3.: Už dost, pane Palato

Jiří Weigl se rozohnil nad člán­kem Luboše Palaty Klaus si žád­ný řád nezaslouží (LN 28. 2.) a tvrdí, že Václav Klaus byl jedi­ným politikem, který bojoval za udržení společného českosloven­ského státu s osobním nasaze­ním, a - dokonce i na Slovensku. Toto tvrzení je v rozporu s dnes už historickými fakty. Velmi brzy po vzniku ODS se při hlasování ve Federálním shro­máždění objevil poněkud zvlášt­ní symbiotický vztah mezi částí poslanců ODS, tehdy nejbližších Václavu Klausovi, a slovenský­mi nacionalisty. Při klíčových hlasováních totiž slovenským nacionalistům za normálních okol­ností chybělo sedm až osm hlasů k zablokování profederální větši­ny. Ze záznamů o hlasování se dá velmi snadno zjistit, že kdyko­liv to slovenští nacionalisté po­třebovali, potřebný počet poslan­ců ODS odešel ze sálu na kávu. LN si toho okrajově všimly už v roce 1991, ale tehdejší vedení redakce se neodvážilo novou ODS kritizovat. Dalším mýtem je údajně od­vážná profederální volební kam­paň Václava Klause v roce 1992 na Slovensku. Stačí si dát místa jeho návštěv na mapu Slovenska, aby nezaujatému analytikovi do­šlo, že vystupoval prakticky bez výjimky v baštách Vladimíra Mečiara. Jeho vystoupení byla proto pro HZDS naopak velkou pomo­cí. Ať si laskavý pamětník před­staví, jaký dopad by v té době mohla mít vystoupení Vladimíra Mečiara v České republice. Václavu Klausovi nelze upřít dvě věci. Jakmile se na jaře deva­desát rozhodl, že nejjednodušší cestou bude rozdělení federace, dokázal použít jakékoliv pro­středky k prosazení svého cíle. Způsob, jakým přitom dokázal manipulovat se svým okolím a veřejností tak, aby ještě i po více než dvaceti letech existoval pocit, že chtěl něco jiného, je vlastně obdivuhodný. Stejně tak je potvrzením nedospělosti čes­ké veřejné diskuse a médií.

Jan Urban, Praha

 

Už dost, pane Weigle

Ad LN 4.3.: Už dost, pane Palato

Nebudu se tu zaobírat tím, že mě vedoucí Kanceláře prezidenta re­publiky Jiří Weigl svým výkři­kem „Už dost, pane Palato“ asi chce umlčet nebo mi nahnat strach. Podle Weigla je Klaus na Slovensku všeobecně vnímán „jako přítel Slovenské republi­ky“. Jak to ve skutečnosti je, po­psal minulý týden slovenský de­ník Sme: „Ačkoliv Klaus nedá dopustit na československou ekonomic­kou transformaci, spíše než pra­vicové slovenské reformátory chválil vždy ty, co „šokovou tera­pii“ odmítali. Zatímco například Václav Havel v novoročním pro­jevu v roce 1995 hovořil o hlubo­kém a bytostném zájmu o to, aby se Slovensko „typem své politic­ké kultury nevzdalovalo světu“, Klausovi mečiarismus nepřeká­žel... Naopak, to, že si český pre­zident výborně rozuměl s Vladi­mírem Mečiarem, dokázal i loni, když v dopise k jeho sedmdesátce napsal neuvěřitelnou, větu: „Znal jsem Vás jako politika, kte­rý umí držet slovo.“ Tolik deník Sme. Už dost, pane Weigle, dodávám pouze. Luboš Palata, redaktor LN

Dopisy jsou redakčně kráceny.

* * *

Žaloba na Václava Klause není ostuda, ostuda by byla, kdyby nebyla podána!

Tam, kde jiní mají svědomí, nemají nic

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)