Faktem zůstává, že v celé Evropě, ani jinde na světě, nenajdete ekonomiku, která by se povznesla z chudoby k prosperitě díky dotacím.
Je-li řeč o evropských dotacích, převládá názor, že čím více „dostaneme“, tím lépe. Více peněz přece znamená více dálnic, obchvatů, čističek odpadních vod, opravených zámků a cyklostezek. Vyšší životní úroveň, hurá! Proto jsme přece vstupovali do Evropské unie, vysněného klubu bohatých a vyspělých. Dostávat peníze tzv. zadarmo ovšem může přijít draho. …
… Příběh nekončí dobře. Úvěry se prodražují. Dům, zahrada, bazén a další náležitosti mají provozní náklady, které se již nedotují. Nakonec se rodina dostane do platební neschopnosti. …
Tak. A teď lze očekávat námitky od příznivců dotací. Že příklad je přitažený za vlasy. Že není korektní makroekonomické jevy ilustrovat na mikroekonomických příkladech. Že ve skutečnosti podíl spolufinancování není jedna ku jedné. Začněme s poslední námitkou. Minimální podíl vlastních peněz na projektech financovaných z peněz EU je 15 procent - ovšem u ziskových projektů může být mnohem vyšší. Tzv. „evropské peníze“ však nejsou tak docela evropské. Polovina z nich jsou vlastně české peníze, které se vracejí domů oklikou přes Brusel.
Podtrženo a sečteno, skutečné evropské peníze představují méně než 40 procent veškerých nákladů na projekty financované takzvaně z dotací. Více než 60 procent představují peníze, které přímo nebo oklikou jdou z českého státního rozpočtu. Podíl je tedy mnohem méně výhodný než 1: 1.
Makroekonomické jevy vskutku nelze perfektně ilustrovat na příkladech z rodinných financí. V praxi je tomu tak, že velké objemy dotací mají ještě vedlejší účinky. V Řecku, v jižní Itálii, ve Španělsku a v Portugalsku vedly dotace k vyšší inflaci. Inflace, zejména nepřiměřený růst mezd a cen nemovitostí, vedla ke ztrátě konkurenceschopnosti.
Skutečná škodlivost dotací jde tedy daleko za rámec uvedeného mikropříkladu.
A je tento příklad přitažený za vlasy? Ani v nejmenším. Toto vše se stalo ve skutečnosti. Možná znáte zkratku PIIGS. Ještě nedávno, před finanční krizí, bývaly tyto země označovány jako „konvergenční ekonomiky“ nebo „kohezní ekonomiky“. Bývaly chváleny Evropskou komisí jako důkaz, že moudré vedení EU dělá dobře svoji práci a vede relativně zaostalé ekonomiky k růstu a stabilitě.
Pak se ukázalo, že tato hesla byla jen humbuk a lež, neboť ekonomiky, které čerpaly nejvíce dotací, byly krizí postiženy nejhůře. Dotace kazí každou ekonomiku a čím více dotací, tím více škody. Řecko, Irsko a Portugalsko dostávaly nejvíce. Výsledek: žalostný. Španělsko dostávalo o něco méně; výsledek byl rovněž žalostný. Další byla na řadě jižní Itálie. Opět bez jakéhokoli příznivého výsledku.
Tím není řečeno, že za všechny maléry mohou pouze dotace. Velký podíl na krizi náleží euru. Další velký díl pak domácímu šlendriánu. Ale dotace představovaly důležitou ingredienci v otravném mixu. Bez nich by umělá konjunktura nešla tak vysoko a následná krize by nebyla tak hluboká.
Patrně bychom bez dotací měli méně obchvatů, méně cyklostezek, neměli bychom nákladné nesmysly, jako je žatecký Chrám piva a chmele, ani mnohé další pomníky rozhazování cizích peněz. Museli bychom obracet každou korunu, takže by byl tlak naučit se lépe hospodařit. Hrubý domácí produkt by možná rostl pomaleji o pár desetin procenta, ale na oplátku by odpadly desítky skandálů.
Faktem zůstává, že v celé Evropě, ani jinde na světě, nenajdete ekonomiku, která by se povznesla z chudoby k prosperitě díky dotacím. Ani v jedné zemi na světě se nestal podobný zázrak.
http://www.novaustava.cz/clanky/proc-evropske-dotace-skodi
P.S.
Dotace ve formě pomoci v nouzi mají smysl. Zvyšovat životní úroveň jiných zemí z výsledků práce druhých je nemravnost o to větší, je-li poskytována těm zemím, kteří ji považují za samozřejmou a navíc bez účinné kontroly.
Jan Šinágl, 4.7.2013
„Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.
V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás povzneslo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
Výrok Tomáše Bati z roku 1932
Read more...