Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Hladinu českého vědeckého rybníka rozčeřila politová­níhodná kauza vědeckých nepřístojností akademika Karla Bezoušky, který publikoval neexistují­cí, či aspoň nereprodukovatelné vý­sledky. Kauza je na naše poměry pojednávána pozitivně nadstan­dardním způsobem, oba jeho za­městnavatelé - Mikrobiologický ústav AV ČR (MBÚ) i Přírodově­decká fakulta UK - s ním již pra­covní poměry ukončily.

… Vedoucím katedry, profesorem, držitelem ob­rovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provoz­ním stavu mazivem, jehož jméno raději ani nevyslovujte. Tedy po­kud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce. Samozřej­mě že jsou výjimky, nejzářnější z nich byl profesor Antonín Holý, který se ovšem profesorem nestal na žádné pražské VŠ, nýbrž v Olo­mouci, a to až kolem sedmdesátky. To o něčem vypovídá, neb patřil do podobné váhové kategorie asi jako Purkyně či Heyrovský. …

Věc se odehrála na pracovišti Akademie a podstatnou roli v rozkrytí podvodných praktik sehrály tři tam pracující studentky. Ale ješ­tě významnější roli hrála zpráva etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC (Medical Research Council), která s mno­haletým předstihem konstatovala prakticky totéž, co nynější šetření. Leč tehdy byla britská zpráva v Pra­ze zametena pod koberec a Karel Bezouška dál úspěšně sbíral vý­zkumné megagranty - odhaduje se, že celkem za 300 milionů Kč. Z dnešního pohledu tedy spíš vyho­zených oknem.

Vědečtí pracovníci sami s určitým zadostiučiněním konstatují, že po delší době bohudíky zase došlo na jednoho z těch vy­kuků, co v tom umí chodit. Před tím to byla dvojice Zachariáš-Kindl, známá sice jako vůdčí tým na prá­vech v Plzni, leč ti dva taškáři ve stejné době zastávali i posty ředite­le a místoředitele Ústavu státu a prá­va AV ČR v Praze. Kdo v tom umí chodit, může mít úvazků i víc než na 24 hodin denně. I jejich působe­ní v Akademii tehdy skončilo.

Nicméně již v této fázi vznikají mýty - například: KB je první pří­pad svého druhu, KB žil ve vzdu­choprázdnu bez jakýchkoliv vazeb, tři studentky z MBÚ jako první u nás přinesly důkazy možných vě­deckých nepřístojností. Vedoucím katedry, profesorem, držitelem ob­rovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provoz­ním stavu mazivem, jehož jméno raději ani nevyslovujte. Tedy po­kud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce. Samozřej­mě že jsou výjimky, nejzářnější z nich byl profesor Antonín Holý, který se ovšem profesorem nestal na žádné pražské VŠ, nýbrž v Olo­mouci, a to až kolem sedmdesátky. To o něčem vypovídá, neb patřil do podobné váhové kategorie asi jako Purkyně či Heyrovský.

Ovšemže lidé typu Karla Bezoušky budou těžko stát o člověka, který by s nimi určitě basu nedržel. Ty tři studentky jistě prokázaly odvahu i vynalézavost. Ve světě by se nazý­valy whistleblowerky, u. nás se razí rukolapný termín sojky, leč ještě nezdomácněl. Správná formulace by měla být, že ty tři studentky jsou prvé sojky v české vědě, které se ne­podařilo znemožnit dřív, než stačily zazpívat na pravdivou notu. Ještě správnější formulace by ale byla, že nebýt oné důvěrné zprávy etické ko­mise britské agentury MRC, věc by i tentokrát v Praze tiše vyšuměla do prázdna. Ovšem tristní skutečnost, že zpráva MRC před více než deseti lety v Praze prostě zmizela do trezo­ru, bude mít určitě za následek osla­bení důvěryhodnosti všech českých výzkumníků, včetně nakonec třeba i mne. Bude to vůči většině z nás sice zcela nespravedlivý fallout, ale věda a spolupráce ve vědě staví na důvěře.

Před pěti lety mi vyšel v LN člá­nek, kde jsem popsal i jednání vě­deckých hoštaplerů, kteří - i když jsou na nereprodukovatelná data upozorněni, a to dokonce ještě před odesláním práce - nehnou prstem a chyby bohorovně nechají tiskem vyjít. Vzdor mým početným upo­zorněním by ty chyby v onom reno­movaném časopise nejspíš tiše pře­žívaly podnes, neb tehdejší pravi­dla neumožňovala, aby opravu otis­kl někdo jiný než původní autoři. Později pak byla formulace americ­kých etických pravidel pro publiko­vání skutečně změněna tak, že opra­va chyb může být publikována i osobou, která je odhalila. Tento zajímavý Czech-made příspěvek k vědecké etice v celosvětovém mě­řítku jsem prvně zveřejnil v dosti případném mezinárodním médiu - časopise pro nereprodukovatelná výsledky (Journal of Irreprodu- cible Results - JIR) a kratší zprávu též v Nature. Ten můj článek z LN 12.1.2008 nijak nezastaral – spíš o něco předešel dobu.

Zdeněk Slanina, LN, 9.1.2014

* * *

Autor je řádným univerzitním profesorem. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, ale na seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)