Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Kolik času zbývá? - Za Velkou párkovou loupež padl pětiletý trest

… Bohumil Hrabal, poslední skutečný Středoevropan mezi českými umělci, byl fascinován zánikem starého světa, jehož propriet se moderní člověk štítivě zbavuje, aniž by si uvědomoval, že si buduje společnost prázdnoty, v níž se mu bude žít neskonale teskněji než ve zdánlivě svazujících rámcích a pravidlech, jež ve jménu pokroku odhazuje. Právě o tom jsou Hrabalovy knihy, a tato reflexe je činí universálně srozumitelnými. Vzpomeňme si na scenu, kde Hanťa a kostelník řežou sochy andělů a svatých, aby se daly snáz naložit na kárku a poté použít na otop, bodře a bezstarostně při tom žvaníce (kongeniálně ji pro povídkovou versi Perliček na dně v r. 1965 natočil Juraj Herz). Anebo na psa, kterého stárnoucímu exhoteliérovi zastřelí vesničané-kolonisté, protože se s ním chtějí častěji vídat a poslouchat jeho vyprávění. To jsou nejdůležitější motivy a themata Hrabalových knih: životní svědectví člověka, který se narodil ve vyspělé kulturní zemi a je svědkem jejího ničení barbary, nejprve ve jménu modernistické utopie nacistické, poté komunistické, a postupného kulturního přerodu české společnosti ze středoevropské ve východoevropskou, resp. západoasijskou, provázeného ztrátou její identity. …

http://slepeckahul.pecina.cz/2014/03/hrabalovska-parodie.html

* * *

Kolik času zbývá?

Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a blbost českých medií a jejich spotřebitelů všude kolem mne. Poslední vývěr, související s krymskou krisí, je zvlášť silný a vydatný.

Začasté ti samí lidé, kteří tak horovali proti instalaci amerického radaru v Brdech, teď infantilně hořekují, jak si Putin s Krymem dělá, co ho napadne, a nikdo proti němu nic nezmůže. A jak si zakrátko jistě přijde i pro nás. Jindy levicová media publikují mapy s červenou barvou vyznačenou třetí ruskou říší od Čukotky po Gronsko a kdekdo spřádá hypothesy, co vše se může stát, když Putinovu agresivní politiku nezastavíme. Přesněji: když ji někdo nezastaví, přičemž někým je míněno cosi na půl cesty mezi americkou námořní pěchotou a blanickými rytíři.

… Dalším nesmyslem, který je traktován, je sentimentálně hypertrofované přirovnávání krymské situace k jiným historickým událostem, např. k okupaci Československa v srpnu 1968. To je morální kistch non plus ultra, u kterého nesouhlasí prakticky nic: Čechoslováci byli tehdy uvnitř ruského imperia, a většinově ani netoužili dostat se jinam, chtěli jen delší oprať, resp. prostornější a pohodlnější celu – uchovat si všechny výdobytky imperiální příslušnosti (zejména ochranu před Němci, které o 23 let dřív okradli a vyhnali a báli se jejich legitimních a vzrůstajícím německým vlivem vyfutrovaných požadavků), a nebýt přitom tolik omezováni jeho orientálními zvyklostmi, např. zákazem cestovat nebo tvrdou ideologickou censurou.

… Z hlediska České republiky je důležité, že tato země opět prokázala dlouhodobou, resp. trvalou neschopnost hodnotit situaci racionálně a pragmaticky. Místo reálného posouzení dopadů ukrajinské krise jsme svědky cliché a zaplavují nás banality. Ostatně jako vždy, když o něco jde: stejně iracionálně byl druhdy komentován Mnichov (velmoci nás zradily, nás, ty nejlepší a zcela nevinné!) a s nemenší mírou sebelítosti byla přijímána ruská okupace v srpnu 1968. Troufám si predikovat, že až skutečně o něco půjde, budou to česká media presentovat jako další sentimentální kitsch o bezbranné oběti a ohavném agresoru; v té době ale už stejně bude pozdě, tak jako bylo pozdě v ony dva zmíněné roky.

http://slepeckahul.pecina.cz/2014/03/kolik-casu-zbyva.html

* * *

Za Velkou párkovou loupež padl pětiletý trest

Tento případ je od začátku nepřehledný, a jasno mi do něj nevnesl ani prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jisto je tolik, že dva Neromové se vloni v květnu v Teplicích střetli se skupinou šesti Romů; výsledkem byli tři pobodaní Romové, z nichž jeden následkům svých poranění podlehl. Bodné rány mu zasadil třikrát trestaný Stanislav Sýkora, kterýžto si nyní od soudu odnesl pětiletý trest, a to – pro všechny nečekaně – za zločin rvačky podle § 158 odst. 3 TrZ.

… Posuzováno v této základní rovině, jeví se ústecký rozsudek jako alibismus a snaha vyhnout se složitému (a politicky citlivému) rozhodování, zda šlo jednání v nutné obraně, potenciálně excesivní, a jako řešení, jež bude akceptovatelné jak pro mediálně-antidiskriminační frontu, tak pro obžalovaného. Mnohé okolnosti jeví se nasvědčovat tomu, že kdyby soud skutek zkoumal důkladněji, musel by buď obviněného zcela zprostit obžaloby, nebo mu naopak uložit přísnější, následku usmrcení poškozeného odpovídající trest.

… V tom je arci jádro problému, který s rozsudkem mám: pod rvačkou si umím představit fysický konflikt, jehož se na obou stranách účastní přibližně stejný počet osob, nikoli situaci šest-na-dva, ledaže by šlo o střet jedinců výrazně odlišně fysicky disponovaných. Jestliže tedy Romové v šesti zaútočili na dva Neromy, bylo právem Sýkory se bránit, a s ohledem na početní převahu útočníků mohl být k této obraně použit i nůž, a to i s plným vědomím možného následku usmrcení protivníka. Použití nože bylo ospravedlnitelnou kompensací početní převahy Romů.

Trest za rvačku se mi proto jeví nepřesvědčivým, polovičatým a alibistickým: buď byl konflikt vyvolán Sýkorou, a pak nechť nese za následek svého jednání odpovědnost jako za vraždu, včetně případné rasistické pohnutky, anebo nikoli, a pak by měl být Sýkora zproštěn.

http://paragraphos.pecina.cz/2014/03/za-velkou-parkovou-loupez-padl-petilety.html

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)