Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 13.08.2020 16:59
    Včera v Událostech komentářích na ČT 24 od 22:00 hod. si ...

    Read more...

     
  • 13.08.2020 16:43
    Předseda senátu, který si notoval s místopředsedou Filipem ...

    Read more...

     
  • 13.08.2020 16:29
    Life is full of happiness and some times need some people to ...

    Read more...

     
  • 10.08.2020 14:20
    Zato až půjdou lesby a gayové budou "svobody" plná média i ...

    Read more...

     
  • 10.08.2020 09:34
    Podkarpatská Rus je hříčkou totalitních států, kterým jsme ...

    Read more...

     
  • 10.08.2020 07:27
    Koho to může zajímat Je mi velkým potěšením napsat tento dopis ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Sudetenland vagonyVáclav Černý: „…gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému.“ - Čeští politici se však bohužel vraceliSudety vyhnani III jako praporečníci msty, odplaty a utrpení, s dávno připravenými projekty pomsty. - Truman později prohlásil, že „v Postupimi byli donuceni ustupovat velmi nedůstojným způsobem“. - Protiněmecký šovinismus však vznikl především proto, že se v sudetských oblastech nabízel obrovský majetek, který bylo možné beztrestně rozkrást a vyrabovat. - Divoký transfer Němců se všemi nezákonnostmi a průvodními zločineckými projevy byl podhoubím pozdějšího totalitního státu, ve kterém se projevovala hluboká neúcta k lidské osobnosti, majetku, i neúcta ke kulturním tradicím. Všechny zúčastněné politické strany, ať národní demokraté, sociální demokraté nebo lidovci, umožnili bezvýhradným odsouhlasením Benešových dekretů krádež obrovského rozsahu. Tato krádež se týkala majetku tří a půl miliónu lidí. Když v únoru 1948 došlo k rozhodujícímu střetu s komunisty, byly tyto politické strany zdiskreditovány a zkorumpovány stejnou měrou jako komunisté a nebyly proto schopné čelit mohutnému nátlaku, podporovaného Moskvou. - Prof. Venclík vyjádřil svůj postoj při setkáních krajanů v Žatci a Postoloprtech, když řekl: „Byl jsem svědkem stovek vražd a zabití vězňů, avšak po osvobození by nikoho z nás nenapadlo mstít se na zajatcích, natož na civilním obyvatelstvu.“

V předcházejícím pojednání jsem přiblížil atmosféru roku 1945, jaká vládla mezi vrcholovými představiteli politické scény ve vztahu ke gestapismu a represivním opatřením, uplatňovaným vůči německé menšině, která byla odsouzena k odsunu. Nemůže být žádných pochyb o tom, že zákon č. 115/1946, který měl sloužit k ochraně odbojářů, byl v rámci mocenských zápasů vykládán tak široce, že pokrýval i zcela evidentní revoluční excesy, jejichž povaha měla kriminální charakter. Gestapismus, který byl pomstou za válečné ponížení, byl pomstou vykonávanou stejnými prostředky a stejnou měrou, jaké se dopouštěli nacisté. Dotýkal se především Němců, kteří mnohdy neměli s nacismem nic společného, byl ale také uplatňován i na české vlastence a bojovníky, kteří působili na západní frontě. Pomsta, která nebyla ničím jiným než rozpoutáním krutosti a nelidskosti, jak si ukážeme dále, propukla především v komunistických táborech a věznicích a stála životy mnohých čestných a slušných lidí.

Tato ostudná etapa českých dějin byla odsouzena významnými osobnostmi veřejného života, kteří se od ní distancovali. Například Václav Černý píše ve svých Pamětech, že „…gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému.“ Zvěrstva páchaná na Němcích českými revolučními gardami po květnu 1945 podle něj zničila hrdý mýtus o myšlenkové a mravní podstatě našeho národa. Nacionální Evropa tehdy vycházela z kmenové mentality. Kmen Němců vyhnal ze Sudet kmen Čechů a kmen Čechů na oplátku vyhnal kmen Němců. Kmenové myšlení rozlišuje pouze pokrevně příbuzné členy

11Historická penologie č.4/2004 12

Vlastní skupiny a nepříbuzné nepřátele.

19 Odsun Němců vycházel z kolektivní viny, konstruktérem tohoto projektu kolektivního vysídlení byl nepochybně prezident E. Beneš. Mezi první zásadní analýzu pokoušející se seriózně popsat situaci kolem vysídlení Němců z českého pohraničí, byl Danubius (pseudonym publicisty Pavla Tigrida), který v roce 1977 zveřejnil ve svém časopise Svědectví, vydávaném v exilu provokativní Teze o vysídlení Němců. Z historického hlediska nelze popřít, že prvními vězni Adolfa Hitlera a jeho sociálně nacionalistické strany byli po vpádu německých válečných sil do ČSR Němci žijící v Sudetech, především sociální demokraté, komunisté, agrárníci a křesťané. Pokud se desetitisícům těchto politických odpůrců sociálního nacionalismu nepodařilo včas emigrovat, byli okamžitě zatčeni a umístěni do koncentračních táborů. Vina sudetských Němců spočívá v tom, že svoji pasivitou nebo z letargie podpořili sociální nacionalismus. Zastánci tvrdé benešovské linie často uvádí na obhajobu svých postojů, že Henleina podpořilo 92% Němců (srovnej 99% podporu hlasů, které odevzdávali po dlouhá desítiletí občané Čech a Moravy KSČ). Při zabrání Sudet Němci, opustilo Sudety kolem stovky tisíc Čechů, avšak dalších asi 800 000 jich tam zůstalo. Vyhnáni byli zejména státní úředníci, zůstali zemědělci nebo živnostníci. Divoké vyhnání Němců postihlo přes 3. miliony Němců, kolem čtvrt milionů Němců však tyto přesuny zaplatilo životem. Není pochyb o tom, že se vítěz mstil metodami poraženého. Pokud se v poválečném parlamentu (a vlastně až dosud) řeší otázka, kdo je zodpovědný za zločiny gestapismu a zda bylo správné uplatnit na všechny Němce princip kolektivní viny, nelze zcela vyvinit české politiky. Tyto elity nesou za vraždy a loupeže lůzy a deviantních živlů odpovědnost, i když ji nikdy nepřijaly.

Po válce měli prozíraví demokratičtí politici učinit všechna opatření, která by vedla k odgestapizování společnosti. Mezi tato opatření patří především právní vyrovnání za spáchané zločiny, restituce spáchaných škod, opětná socializace společnosti. Němečtí kolaboranti a aktivisté nacismu měli být postaveni před soudy, stejně jako kolaboranti čeští a slovenští. Ostatní Němci zde mohli zůstat, protože zde byli doma. Čeští politici se však bohužel vraceli jako praporečníci msty, odplaty a utrpení, s dávno připravenými projekty pomsty.

Ihned po svém návratu prezident Beneš pronesl výrok, že je nutné sudetské Němce „vylikvidovat.“ Mnozí lidé si toto slovo vysvětlili tak, že je třeba se dopustit na Němcích násilí, vytrhnout jejich kmen i s kořeny, provést s nimi totéž, co Němci nazývali „Konečné řešení.“ Také Prokop Drtina prohlásil v Lucerně památnou větu: „Začněme s vyháněním ihned, použijme všechny prostředky, před ničím se nezastavme!“ Přenos jeho projevu byl vysílán rozhlasem, proto měl bezprostřední účinky výzvy, které se ujala především všehoschopná lůza. Mnozí Němci proto oprávněně poukazují na to, že se gestapismus v Sudetech šířil z moci úřední. Těmto praktickým dopadům však předcházely diplomatické iniciativy. Beneš, který v prosinci roku 1943 mluvil s Molotovem, mu řekl: „Jestli nám pomůžete vyhnat sudetské Němce, jejich zkonfiskovaný majetek bude základem socializace Československa.“ A na Molotovovu otázku, co uděláte s českou velkoburžoasií, Beneš odpověděl: „Donutíme ji, aby socializovala“. Tím se zavázal československý exilový prezident bezvýhradnou náklonností Československa k Sovětskému svazu. Mnozí lidé si pokládají otázku, proč souhlasili s přesunem Němců demokratičtí politikové ve

Spojených státech a Velké Británii. Pravda je taková, že byli postaveni před hotovou věc a ustoupili Stalinovi. V době, kdy probíhalo jednání Postupimské konference Stalin velmi dobře věděl, že v Československu již probíhá brutální odsun německého obyvatelstva. Když se ho poslední den jednání konference Truman a Eden zeptali, jak to vlastně s vysídlením Němců vypadá, Stalin se jim vysmál: „Jako byste podávali hořčici po jídle. Odsun je skončen.“ Truman později prohlásil, že „v Postupimi byli donuceni ustupovat velmi nedůstojným způsobem“.

Vysídlení všech Němců bez rozdílu a nenávratné poškození národního charakteru gestapismem nebylo nevyhnutelné. Němci zde mohli zůstat, jako zde zůstali Maďaři, kteří se proti Československu provinili stejně, jako sudetští Němci. Protiněmecký šovinismus však vznikl především proto, že se v sudetských oblastech nabízel obrovský majetek, který bylo možné beztrestně rozkrást a vyrabovat.

19 Viz zakladatel etologie Konrad Lorenz 20 M. Churaň.: Postupim a Československo, Praha, 2001

12 Historická penologie č.4/2004 13

Divoký transfer Němců se všemi nezákonnostmi a průvodními zločineckými projevy byl podhoubím pozdějšího totalitního státu, ve kterém se projevovala hluboká neúcta k lidské osobnosti, majetku, i neúcta ke kulturním tradicím. Všechny zúčastněné politické strany, ať národní demokraté, sociální demokraté nebo lidovci, umožnili bezvýhradným odsouhlasením Benešových dekretů krádež obrovského rozsahu. Tato krádež se týkala majetku tří a půl miliónu lidí. Když v únoru 1948 došlo k rozhodujícímu střetu s komunisty, byly tyto politické strany zdiskreditovány a zkorumpovány stejnou měrou jako komunisté a nebyly proto schopné čelit mohutnému nátlaku, podporovaného Moskvou. Po divokém a krutém odsunu Němců však gestapismus neskončil. Zdivočelí protagonisté násilí přenesli nezákonné metody do věznic, pracovních táborů a vyšetřovacích vazeb a učinili z nich osvědčené postupy zacházení s nepohodlnými odpůrci režimu, vojáky, kteří se vrátili ze západní fronty, nepokořitelnými intelektuály, kteří se nehodlali smířit s komunistickou kuratelou a s dalšími osobami, které se nějakým způsobem znelíbily poúnorovému režimu. Násilí páchané na obyvatelích mělo dva zdroje. Byly to vyhlazovací násilné metody převzaté od fašistů a byly to také nelidské metody stalinistů, kteří své zkušenosti přivezli ze Sovětského svazu na pancířích tanků.

Pokračování: Poválečný odsun Němců z Liberce Eduard Vacek

Odsouzení k trestu bez rozsudku

Následující autentická zpráva dokumentuje bezprávnou situaci při odsunu občanů německé národnosti z Československé republiky v roce 1950. Podle návrhu tehdejšího ministerstva spravedlnosti byli všichni Němci (nejen nacisté) až do svého odsunu internováni a vysíláni na práci pod dohledem příslušníků SNB. Obdobným způsobem se postupovalo v letech 1948 - 1954 proti tzv. státně-nespolehlivému obyvatelstvu, které bylo umisťováno v táborech nucené práce jen na základě rozhodnutí komisí krajských národních výborů. Od národní msty byl jen krůček k třídní mstě.

V roce 1950 odpykává trest 821 vězňů německé národnosti. Jde o Němce odsouzené mimořádnými lidovými soudy k 5 letům těžkého žaláře (velkou většinou pro členství ve fašistických organisacích.) Po několika poradách, konaných ve věci na ministerstvu vnitra za účasti zástupců ministerstva zahraničních věcí a ministerstva spravedlnosti formulovalo ministerstvo vnitra své konečné stanovisko tak, že nemůže zařadit žádné vězně německé národnosti do TNP nebo jiných internačních táborů, a že mají být bez rozdílu všichni vězni německé národnosti po odpykání trestu propuštěni na svobodu; ministerstvo sociální péče má se postarat o jejich zařazení do pracovního procesu propuštění Němci budou prý mít možnost, přihlásit se u okresních národních výborů svých nových bydlišť do vysídlovací akce; zařazení do transportů mají prý vyčkat na svobodě. Stanovisko ministerstva vnitra vyžaduje přezkoumání. Mezi německými vězni je veliká řada příslušníků SS a jiných fašistických organisací, kteří byli odsouzeni k pouhým 5 letům jen proto, že se nepodařilo získat materiál o tom, jak se chovali na všech svých působištích“ /důkazní materiál spočíval v některých případech např. jen v tetování/. Propuštění těchto Němců na svobodu /podle odhadu ministerstva vnitra uplyne od propuštění vězně k zařazení do transportu nejméně 4-6 měsíců/ umožnilo by jim prakticky volný pohyb a tím i protistátní činnost, při nejmenším pak sbírání zpráv pro cizí zpravodajskou službu.

Vzhledem k tomu navrhuje ministerstvo spravedlnosti:

13Historická penologie č.4/2004 14

1. Propustiti na svobodu jen ty německé vězně, u nichž není důvod k obavám, že by volného pohybu zneužili (zejména ty, kteří mají v ČSR rodinné příslušníky a hodlají zde zůstat). 17.t.m. dá ministerstvo spravedlnosti ministerstvu vnitra přesný seznam Němců, kteří si odpykají trest v tomto roce s uvedením dat narození, státní příslušnosti, povolání, dřívějšího bydliště, bydliště rodiny, zdravotního stavu a pracovní způsobilosti, trestného činu a dne ukončení trestu; v poznámce bude u každého vězně uvedeno, kam hodlá po propuštění odejít a zdá má permit. Na základě tohoto seznamu rozhodne ministerstvo vnitra, které Němce možno propustiti na svobodu; jejich jména sdělí ministerstvo spravedlnosti velitelstvím vězeňských ústavů.

2. Všechny ostatní Němce soustředit do sběrného tábora, zřízeného u velikého podniku (nejlépe na dolech), kde by propuštění Němci pracovali pod dohledem SNB jako civilní zaměstnanci až do odsunu.  Protože všem 821 německým vězňům nekončí trest najednou a část může být propuštěna na svobodu stačil by tábor o kapacitě pro přibližně 500 osob; malé procento práce neschopných mohlo by být umístěno ve stávajícím sběrném táboře ministerstva vnitra.  Toto řešení umožní jak nejúčelnější využití několika set pracovních sil, tak i kontrolu propuštěných Němců až do odsunu; soustředění omezí také rozsah zpráv, které po jejich odtransportování získá americká zpravodajská služba.

3. V případě, že by ministerstvo vnitra samo nemohlo zařídit soustředění propuštěných Němců, považuje ministerstvo spravedlnosti za nejvhodnější řešení ponechat Němce po odpykání trestu až do odsunu v dosavadních trestaneckých pracovních táborech; lze očekávat, že jejich chování nedozná změny a ani pracovní výkon neklesne, bude-li jim vysvětleno, že se připravuje jejich vysídlení v nejkratší době a že výdělek za práci u národních podniků jim bude po srážce paušálu za stravu/ celý vydán při odchodu.

21 Projevy českého gestapismu

V poválečné době, kdy se všichni radovali ze znovunabyté svobody, se v různých místech osvobozené republiky vyskytly excesy tzv. gestapismu, který kopíroval svými metodami předchozí válečné hrůzy, jichž se dopouštěli němečtí váleční zločinci. Skutečnost, že byly v červnu 1945 v Postoloprtech zmasakrovány stovky převážně nevinných obětí nemá žádnou omluvu. Postoj těch, kteří byli skutečnými obětmi nacistického pronásledování, vyjádřil prof. Jaroslav Venclík (1921), který byl jako účastník odbojové skupiny mládeže vězněn gestapem. Z Flossenbürgu jej na konci války vedli pochodem smrti do Dachau. Prof. Venclík vyjádřil svůj postoj při setkáních krajanů v Žatci a Postoloprtech, když řekl: „Byl jsem svědkem stovek vražd a zabití vězňů, avšak po osvobození by nikoho z nás nenapadlo mstít se na zajatcích, natož na civilním obyvatelstvu.“ Podobně se vyjádřil i Petr Klepsch (1928) ze spolku žateckých krajanů v německém Rothu. „Špičky nacistického režimu utekly již před 8. květnem a místo nich zbytečně umírali nevinní, prostí lidé. Při všech pochmurných vzpomínkách mě však těší pohled do tváří tehdy obzvláště trpících rodin, které vinu jednotlivých pachatelů nepřenášejí na celý český národ…“

 O čem jednala vyšetřovací komise bezpečnostního výboru ústavodárného Národního shromáždění v Žatci dne 30. července 1947

V místnostech Okresního soudu v Žatci bylo zahájeno dne 30. července 1947 v 8.30 hod. jednání, které směřovalo k vyšetření tzv. Hromadné exekuce proti příslušníkům německé národnosti v prostoru Žatce a Postoloprty. Jednání probíhalo za účasti řady významných osobností a zúčastnili se ho:

Poslanci: Dr. Bohumil Bundža, jako předseda, Dr. Jaroslav Kokeš, Václav Holub, Horváth Josef, Dr. Kácl. Jako poradci komise byli přítomni za ministerstvo vnitra Dr. Zdeněk Lukeš a insp. František Putna, za ministerstvo národní obrany: gen. Jaroslav Brož a pplk. Jan Vaněk, za ministerstvo spravedlnosti: Dr. Jan Čadek, za hlavní velitelství SNB pplk. Jan Homolka a za korespondenci ÚNS red. Jan Petrásek. Kromě těchto členů komise se jednání zúčastnili také místní úřední činitelé. Závěrečná zpráva komise shromáždila informace o událostech v Žatci a Postoloprtech, které měly následující časový sled:

21 SÚA, f. SSNV, sv. 16/2

14Historická penologie č.4/2004 15

25. 5. 1945 přišli do Postoloprt ubytovatelé divise.

26. 5. 1945 odpoledne přišel další oddíl OBZ. Ze zápisníku I. předsedy MSK ředitele Zelenky bylo zatčeno 9 Němců. Večer dojel do Postoloprt oddíl četnictva. V noci z 25. na 26. došlo k prvním popravám.

27. 5. 1945 v noci ze soboty 26. na neděli 27.5. 45. bylo podle uvedených zápisků zastřeleno 36 nacistů. Večer se konala schůzka zástupců MNV a vojska v domě č. 74 v Postoloprtech.

28. 5. 1945 bylo prováděno jednotlivé zatýkání Němců. Podle zápisníku OBZ popravilo přes 200 lidí a další chytá. Večer bylo vyhlášeno soustředění Němců pro příští den. V důsledku toho patrně celá řada Němců spáchala sebevraždu.

29. 5. 1945 bylo provedeno hlavní soustředění Němců v Postoloprtech.

30. 5. 1945 noční exekuce ustaly.

Podle důvěrného vyšetření min. vnitra byl Karel Hás, bytem v Žatci, po revoluci vedoucím bezpečnostního referátu při revolučním národním výboru. Průběh soustřeďování Němců v Žatci dne 3. 6. 1945 líčí shodně s ostatními již slyšenými osobami, uvádí však některé podrobnosti, zejména pokud jde o zastřelení Němců při tomto soustředění. Tak podle jeho svědectví byl zastřelen na náměstí poblíže radnice nějaký Němec, starší muž a to dávkou asi 3 ran, vypálených z tanku, který přijížděl na náměstí dr. Beneše směrem od Chelčického náměstí. Kromě toho slyšel od svědků, kteří jsou dosud v Žatci, že pod brankou, vedoucí z náměstí západním směrem, byl zastřelen asi 70 roků starý, prý hluchý Němec, jménem Kraupner, a to proto, že neuposlechl volání vojenské hlídky. Zakopán je v křoví proti obchodu kožešníka Slabého. Zastřelení provedl nějaký vojín, nikoli důstojník a o npor. Petrova-Zichu v tomto případě nejde. Podle dosvědčení svědka Hase, hlavní slovo měl prý při celém soustřeďování Marek. Zichu - Petrova prý toho dne v Žatci vůbec neviděl.

Kromě zmíněných dvou případů byli prý zastřeleni a jsou snad dosud pohřbeni 1 – 2 Němci v Žatci na svahu za branou ze silnice na Most. Pro ilustraci poměrů uvedl ještě, že 5. 6. 1945 byl nalezen v uličce při jižním konci Benešova náměstí nahý muž s prostřelenou hlavou. Šlo prý snad o Němce, který se zbláznil, uprchl z Postoloprt

a pobíhal nahý po Žatci, až byl hlídkou OBZ odstřelen a ponechán na místě činu. Při soustřeďování mužů se žádné zlato neodebíralo, teprve později při soustřeďování žen v žateckých kasárnách jim bylo odebíráno. Hás u toho nebyl, rovněž Petrov nikoli. Tato akce prováděla se za asistence četnictva a za přítomnosti člena ONV, dnes již mrtvého S p a t z e. Hás byl sám později pověřen MSK dozorem nad tábory Němců. Tento dozor vedl on sám po stránce politické, po stránce zdravotní jej vedl český lékař dr. Šíma, stavebnictví měl na starosti ing. Reiser. Tohoto Reisera poznal Hás po svém příchodu do Žatce dne 10.5. 1945, kdy se Hás hlásil ku spolupráci na Revolučním národním výboru. Ing. Reiser zde již pracoval. V antifašistické komisi prý Reiser nebyl, pouze ve správě táborů a také do Postoloprt se prý dostal R. pouze jedenkrát. Dnes je v Halle, kde má nějakou stavitelskou firmu.

O střílení v Postoloprtech z vlastní zkušenosti Hásovi není nic známo, vypráví však o případu, který se udál 10. 6. 1945 mezi Postoloprty a Kozou (restaurací mezi Postoloprty a Žatcem). Toho dne prý vedl Marek a s ním asi sedmnáctiletý hoch – snad strážný – nějaký transport Němců z Postoloprt do Žatce. V tomto transportu bylo několik kněží, mezi nimi řeholníci z žateckého kláštera a také asi 75 roků starý kvardián, podle Háse snad Čech, poněvadž jej učil ještě za Rakouska v Žatci v české škole česky náboženství. Ten prý byl za tohoto pochodu zastřelen a zakopán v silničním příkopu poblíž zmíněné restaurace. Informace o tomto případu by prý musel podati Marek, něco též snad ví farář – Němec ze žateckého kláštera, který také později řídil exhumaci a pohřbení zmíněného kvardiána.

Pokud jde o osoby zajištěné u soudu v Žatci, šlo vesměs o příslušníky SS a SD a funkcionáře NSDAP, jež si vyzvedl asi 3 dny po soustředění Němců v Žatci Marek a odvedl je do Postoloprt. Hás má dosud potvrzenky o tom, kterak Marek dodával z tábora v Postoloprtech do tábora v Žatci zajištěné Němce. Tyto potvrzenky jsou Markem potvrzeny a Hás z toho usuzuje, že Marek byl jednou z hlavních osob v táboře v Postoloprtech. Mezi Němci, které Hás předal Markovi do soudní věznice v Žatci, byl také jeden z nejzuřivějších žateckých Němců, okresní soudce Krejčí, který v okupaci se dal překřtít na jméno dr.  

5Historická penologie č.4/2004 16

Freyer a který přes to, že byl zajištěn nejprve u NKVD, pak ve věznici okresního soudu v Žatci a konečně v kasárnách v Postoloprtech, uprchl a dnes je v Německu. Velmi podobná je informace Karla W i l h e l m a, obecního hospodáře a člena první místní správní komise v Postoloprtech. Do Postoloprt přišel Wilhelm 14. 5. 1945 a konal policejní službu u MNV. Podle jeho výpovědi přijeli vojáci do Postoloprt dne 26. – 28. května 1945 odpoledne. Tentýž dne večer byl Wilhelm spolu s předsedou MSK Zelenkou, místopředsedou Draxlerem a vrchním strážmistrem Peterkou volán do domu č.p. 74, kde se ubytoval por. Čupka. Ze strany vojska byl přítomen nějaký kapitán, pak por. Petrov a ppor. Čupka. (jak Wilhelm uvádí). Onen kapitán, jehož jméno Wilhelm neznal, chtěl nějaké lidi, kteří by mu mohli podat informace o místních Němcích. Wilhelm prý mu nemohl ihned posloužit a druhý den po této schůzce, když Wilhelm mluvil s Petrovem, řekl mu prý tento, že už informátory nepotřebuje, poněvadž je má. Byli jimi Marek, František Kočí, (č.1. 26 protokolu) a Josef Kopřiva, malorolník z Postoloprt. Hned oné noci po příchodu vojáků (po zmíněné schůzce) asi v půl čtvrté ráno byl Wilhelm vzbuzen na strážnici, kde spal, jedním desátníkem a bylo mu nařízeno, aby šli zakopat nějaké lidi na Vinici (poznamenávám k tomu, ž Wilhelm byl pak zaveden na ono jím popsané místo a bylo zjištěno, že jde o hromadný hrob č. 4, nikoli na Vinici, nýbrž v tzv. postoloprtské bažantnici). Tam leželo ve vykopané podlouhlé hranaté jámě asi 40 – 42 lidí, o nichž onen desátník prohlásil (a též Wilhelm sám poznal), že jde o Němce z postoloprtské soudní věznice. Spolu s Wilhelmem šli tehdy zakopávat Němce jeho syn Josef, dále Josef Polívka z Postoloprt, František Kresl z Postoloprt, Jaroslav Kresl z Postoloprt a Emil Hanzlík, jakož i Josef Průcha bytem z Chebu, kteří všichni s Wilhelmem konali tehdy dobrovolnou strážní službu a na strážnici spali. Kdo Němce postřílel a kdo k tomu dal rozkaz v tomto ani ve všech níže uvedených případech, Wilhelm neví. Všichni byli zastřeleni ranou do týla. Některé ze zastřelených Wilhelm poznal. Tak např. byl mezi nimi rolník Bischofft, Ortsleiter NSDAP. Také ostatní zastřelení byli funkcionáři strany nebo SS a SA. Mezi zastřelenými byly také 3 ženy a to nějaká Keiserová, Gärtnerová a Pipingová. Gärtnerová byla manželkou vedoucího NSDAP, Keiserová a Pipingová byly udavačkami a měly na svědomí několik českých žen. Při tomto soustředění sešlo se podle svědka Wilhelma až 300 mužů, kteří byli v kasárnách roztříděni; část jich, zejména starší, šli se ženami do tábora a asi 170 – 180 jich zůstalo v kasárnách. Co se s nimi stalo, Wilhelm neví. Slyšel však, že byli postříleni u školy. O tomto střílení u školy nic neví, je však přesvědčen, že i tam došlo ku střílení vícekrát. (opět jako v případě svědka Drexlera, rozpor s výpovědí Markovou na č.1.11) Po postřílení oněch postoloprtských Němců přivezli prý vojáci na strážnici MNV v

Postoloprtech, kde Wilhelm konal službu, velkou bednu s věcmi těchto Němců. Šlo o prázdné peněženky, klobouky, čepice a legitimace. Bylo nařízeno, tyto věci ve zvláštní místnosti uskladnit. Asi druhý nebo třetí den přišel na strážnici Marek, udánlivě s rozkazem por. Čupky, že věci mají být ihned zničeny. Wilhelm proto zavezl bednu na tzv. tržiště a v jedné jámě po písku její obsah spálil.

Asi za tři dny po prvém pohřbívání mrtvých, zas asi o půl čtvrté ráno byl vzbuzen na strážnici jiným vojínem s automatem a bylo mu přikázáno, aby šel do Stádníkovy pískovny zakopat asi 30 mrtvých. Mezi nimi byli Němci, hlavně cizí, tj. nikoli z Postoloprt. Z postoloprtských Wilhelm poznal nějakého Wiléma Bradku, invalidu z této války a Jindřicha Fröhlicha, oba zuřiví Němci. Na tuto práci šel s Wilhelmem pouze shora uvedený Hanzlík, zakopávání sám však Wilhelm neprováděl, nýbrž na ně zavolal postoloprtského hrobníka Šílu (svědek č.6).  Ve zmíněné Stádníkově pískovně byla skládka popela, který byl vysypáván s jakési hráze z vozů do pískovny. Na vrcholu této hráze byli Němci postříleni a když spadli dolů, byli zasypáni popelem.  Hned druhý den po této exekuci bylo volán Wilhelm opět do Stádníkovy pískovny, kde bylo asi 12 zastřelených Němců. Mezi těmi už Wilhelm nikoho nepoznal a jejich zakopání provedl Šíla.  V této pískovně si zahrabávali podle tvrzení Wilhelma vojáci některé Němce sami, ježto později, v podvečer pálení hranice před svátkem Mistra Jana Husi 5. – 7. 1945, přišel na ně Josef Černý z Postoloprt. Také na zahradě domu čp. 74 v Postoloprtech (dům v němž bydlel por. Čupka) byly také nějaké čerstvě zahrabané jámy.. zda v nich byli nějací Němci, Wilhelm neví.  Podotýkám při této příležitosti, že podle šetření prý měli vojáci na této zahradě postavenou šibenici.

16Historická penologie č.4/2004 17

U školy Wilhelm nikdy sám nebyl, ale ví z vyprávění, že se tam střílelo víckrát. To je patrno již z toho, že pohřbívání nebo zahrabávání prováděli jednou muži, jednou, na rozkaz Čupky, ženy. Tak tam zahrabávala dnes odsunutá Němka Elsa Maderová z Postoloprt svého muže.  Ještě dvakrát prý byl Wilhelm volán, aby šel zahrabávat postřílené Němce. Jednou jich bylo 9 a jednou 12 a to u trati. Ty však zakopával traťmistr Tintěra z Postoloprt. Kromě toho Wilhelm byl jednou donucen, aby v noci šel svítit vojákům, když vedli na popravu asi 8 Němců, rovněž ku trati. Sám Wilhelm byl vojáky, kteří byli obyčejně podnapilí, ohrožován.

Za ministra: plk. gšt. Frant. Janda v.r.22

Úřední záznam

Věc: /Porevoluční události

Předseda vyšetřovací komise bezpečnostního výboru ÚNS poslanec dr. B. Bunža po dojití dopisu ministerstva vnitra ze dne 13. září 1947 č. VII/C- 13.580/taj. - 47 předvolal si telefonicky referenta ministerstva vnitra dr. Zdeňka Lukeše, kterému dne 16.9. předal své písemné sdělení z téhož dne. Po podrobnějším projednání věci, ukázala se potřeba učinit na místě samém, tj. v Postoloprtech, dne 17. 9. 1947, ještě před zahájením prací, podrobnější dispozice a rozhodl se proto poslanec dr. Bunža, že dne 17. 9. 47 ráno odjede do Postoloprt v doprovodu dr. Lukeše.  Po příjezdu do Postoloprt byla v místních kasárnách konána porada, které se zúčastnili:

poslanec dr. Bunža za vyšetřovací komisi ÚNS, dr. Zdeněk Lukeš za ministerstvo vnitra, dr. Jaroslav Pacal, vyšetřující soudce krajského soudu v Mostě, škpt. Kouřil od voj. útvaru 2142, npor. SNB Soušek od zemského velitelství SNB, dr. Stehlík a inspektor Petráček z oblastní úřadovny StB Most a vrch. strážm. SNB Peterka, velitel stanice SNB Postoloprty. Na poradě předseda vyšetřující komise poslanec dr. Bunža konstatoval, že exhumace budou se konat podle smluveného plánu, uvedeného v dopise ze dne 13. září 1947 a za přítomnosti úřední komise sestávající z velitele voj. útvaru, úředního lékaře a vyšetřujícího soudce. O provedených exhumacích bude sestaven úřední protokol, v němž bude uvedeno místo vykopávky, počet pohřbených a jiné úřední náležitosti.

Dále poslanec dr. Bunža dal pokyny ohledně uložení exhumovaných osob na hřbitově v Lounech, případně ohledně spálení vyzvednutých mrtvol v krematoriích.  Na to odjel poslanec dr. Bunža, doprovázen dr. Lukešem, do Loun, kde navštívil duchovního správce katolického kostela, kterému dal pokyn ohledně pietního pohřbení a církevních obřadů na hřbitově v Lounech. Souhlas k pohřbu byl vyžádán u MNV v Lounech, pomoc vykopání hrobů na hřbitově byla opatřena u velitele posádky v Lounech, pplk. Reimana. S ohledem na to, že počet vojáků

nestačil, byla požádána o spolupráci posádka ve Slaném. Na upozornění tamního velitele posádky plk. Picky, bylo zařízeno, po návratu do Prahy, prostřednictvím MNO u plk. Dočkala, aby 18 mužů posádky ve Slaném, kteří byli odkomandováni do Kynžvartu bylo vráceno a dáno k dispozici veliteli posádky v Lounech.

 

23 V Praze dne 17. září 1947.

Poslanec dr. B. Bunža,

předseda vyšetřovací komise

Dr. Zdeněk Lukeš,

odborový rada min. vnitra

Výpis z trestního spisu trestního řízení vedeného proti Bohuslavu Markovi, který se aktivně podílel na postoloprtském masakru:

Ze spisů Tk X 887/47 krajského soudu v Mostě se zjišťuje:

Trestní řízení se týká těchto obvinění Bohuslava Marka z činů trestných podle tr. zákona, po případě činů proti národní cti.:

22 AMV-K, fond A2/1, ev. č. VII-C-13.119/47 23 Tamtéž

17Historická penologie č.4/2004 18

 Podle trestního oznámení více osob (asi 15) z Lenešic, okr. Louny, přepisoval Bohuslav Marek policejní přihlášky těchto osob, bydlících v Lenešicích, když jako obecní strážník s těmito přihláškami přišel ve styk tak, že do rubriky o národnosti zapisoval národnost německou, ač přihlašovatelé vyplnili národnost českou. V některých případech provedl dokonce gumování a přepisování údaje národnosti v těchto rubrikách.

Podle trestního oznámení MNV v Lenešicích projevil B. Marek za okupace značnou horlivost ve spolupráci s Němci tím, že knihy, které byly z hlediska německého okupačního režimu závadné, a které proto z obecní knihovny nebylo povoleno půjčovat, neuschoval pouze v odděleném prostoru v obecní knihovně, nýbrž nařídil spálit v kotelně, ač toto opatření na něm žádáno nebylo.

Podle protokolu, sepsaného se 6 Němkami, internovanými v ženském táboře v Žatci, působilo značné pohoršení, že 1. července 1945 z rozkazu Markova byla provedena prohlídka osob těchto Němek tak, že tyto Němky se musely svléci do naha.

Alois Helšus, penzista ČSD, předložil za okupace MNV v Lenešicích vysvědčení něm. úředního lékaře, podle kterého Helšus trpí plicní tuberkulózou; německý úřední lékař doporučoval, aby Helšus byl osvobozen od služby v protiletecké obraně. Helšus tvrdí ve svém oznámení, že Marek vysvědčení založil a že on proto byl nadále přibírán ke službám k protiletecké obraně.

Při domovní prohlídce, provedené při zatčení Marka 11. 8. 1945, bylo nalezeno 21 kusů stříbrných 5ti markových mincí, 4 prsteny, samopal, pistole a náboje. Jde o podezření, že Marek pistoli, samopal a náboje chtěl zpronevěřit, neboť si je ponechal i po tom, když 26. 7. 1945 vedení internačního tábora v Žatci bylo předáno SNB. Na držbu samopalu neměl povolení. 24

Připravil Eduard Vacek

Další literatura: Tomáš Staněk: Perzekuce 1945 – Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu - srpnu 1945. Vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha 1996, str.108 – 113.

* * *

Democida spáchaná na Sudetských Němcích a Výzva z Postoloprt

Květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (6 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)