V Česku je od první republiky zvykem autorit i formálních vůdců přirovnávat se k uznávaným světovým státníkům a českému T.G.Masarykovi. Ti však byli světoví, protože byli unikátní, sví a originální. Churchill nesypal encyklopedicky zapamatované cizí bonmoty, ale vlastní vtipné myšlenky řešící situaci, které se staly bonmoty pro jiné. Thatcherová nikdy nenosila dlažební kostky na barikádu jako tříletá - vyhrála však válku o Falklandské ostrovy i grandiózní střet se sovětským blokem.
… Totalitní režimy nejpředněji dbaly, aby nikdo nevynikl a když už, pak byl eliminován společensky i majetkově a proklet na generace. To se nezměnilo ani po roce 1989 v nátuře, zvycích ani prostředcích. V krajině po orkánech zůstávají stát jen nahodilé stromy, a ne vždy ty nejschopnější a nejdůvěryhodnější. Český národ přitom rád hledá mesiáše a tatíčky, aby na ně mohl shodit tíhu spoluodpovědnosti za budoucí národní existenci, suverenitu a osud příštích generací. Jde o národní odpovědnost, jakkoli to může znít I starosvětsky, žádné přimknutí ani k „dubiskům“, ani k „dubovým ratolestím“ nepřinese zemi ani chlup.
V době historických zvratů jako v roce 1918 a 1989 pak lidé rádi uvěří svým aktuálně se prezentujícím vůdcům, že jsou to ti praví mesiáši a současně beránci boží snímající předchozí hříchy z českého světa. Zejména pak, když se tito vůdci v takové roli cítí velmi komfortně, blahosklonně a rádi plují na auře monarchistických zkušeností, pocitů i poct.
Vznikají pak iluze o nepolitické politice, užitečnosti národních a občanských front a fór a také o dosažení ráje, konce dějin. V bezbřehosti nepolitické politiky se pak rychle zorientují ekonomické a mocenské zájmy, subjekty, osoby a nakonec i strany. Vše končí u opozičních smluv, loutkoherců, viditelně vystrčených zdánlivých kmotrů (i když jde jen o prostředníky s marží).
V pozadí jsou pak v mlze vládnoucí „rodiny“. Nejsou to jen ty, které konkrétně vyjmenoval Američan Eric Best. A navíc - jména českých oligarchů mohou být jen krytím jiných skutečných vlastníků a jiných hybatelů neautonom- ních českých dějin.
* * *
Politika dědičných náčelníků
Hlavní strany od roku 2002 nemohly, a asi ani nesměly, najít své nové vůdce velkého formátu, jen osoby neúplné, nehotové a nehodné. A notoricky „nedospělé“.
Celé desetiletí se ve vedení státu, krajů i municipalit smluvně obnovovali nikoliv vůdci, ale pouze dědiční náčelníci. V praktickém řízení státu, v samém jádru moci výkonné i v podivně nabujelých, velmi autonomních krajích došlo k patu typu „nejsou lidé“. Nejsou vůdci, nejsou věrohodné strany, není nikdo. Vraťte nám tedy stát - pociťuje lid a říkají noví nestraničtí a neformální vůdci.
Posledním výkřikem a zdánlivým východiskem pro zoufalou veřejnost byl manévr uskupení zánovních a starých politiků - TOP 09. V naději na novou důstojnost si naběhl i autor těchto řádek (voličsky i jako publicista).
Garancí měl být odpovědný a dlouhou historii důstojně reprezentující vůdce - aristokrat. Pružné manévrování v ne vždy nekalných vodách mu měl zajistit vždy schopný Miroslav Kalousek. Krytí bederní zástěrkou notoricky zbabělý Petr Nečas a jeho do propadliště odcházející ODS.
Avšak dvakrát do stejné řeky nikdo nevstoupí. Karla Schwarzenberga uspokojilo mezinárodní dekorum, nekontrolovatelný vliv v ekonomice zase jeho místopředsedu. Skončilo to trapnými avantýrami formálního předsedy vlády. Aristokracie se ukázala být zárukou ničeho.
Ani „pražská kavárna“ nic negeneruje (ostatně jako vždycky). Jen si vegetuje v rozdaných obrocích na věčné časy a v záborech rodinných klanů. Vysloužilci z „barikád na poslední chvíli“ jsou plynule obměňováni pokrevními i smluvními nástupci - a nic. Není to ani láska, ani pravda. A to v době tak analogické zvratům před sto lety. Jakýkoliv pokus o Huxleyho ostrov pro vybrané špičkové „alfy+“, které poněkud překážejí reálpolitickému vládnutí, se nekoná. Není jím ani Fórum 2000, ani akademie na Hanspaulce.
Evropa bez vůdců
Jenže inventura skutečných demokratických vůdců v dnešní Evropě je stejně žalostná. Nejsou zde Winston Churchill, Charles de Gaulle, Konrád Adenauer. Ani François Mitterrand, Helmut Kohi či Margaret Thatcherová.
V Česku je od první republiky zvykem autorit i formálních vůdců přirovnávat se k uznávaným světovým státníkům a českému T.G.Masarykovi. Ti však byli světoví, protože byli unikátní, sví a originální. Churchill nesypal encyklopedicky zapamatované cizí bonmoty, ale vlastní vtipné myšlenky řešící situaci, které se staly bonmoty pro jiné. Thatcherová nikdy nenosila dlažební kostky na barikádu jako tříletá - vyhrála však válku o Falklandské ostrovy i grandiózní střet se sovětským blokem. Franklin Delano Roosevelt dal na Johna Maynarda Keynese v aktuální situaci 30. let, dnes by možná bez pokání uznal, že je třeba jednat jinak, a nechal si radit třeba Warrenem Buffettem. John Fitzgerald Kennedy byl schopen vyřešit krizové situace srovnatelné s tou dnešní východoevropskou včas, pružně a bezpečně, na rozdíl od bývalých novolevicových aktivistů toho času ve vedení Evropské unie.
Výjimkou v Evropě bez vůdců se zdá být spolková kancléřka Angela Merkelová. A pak ještě jeden zjev. Zvláštní situaci v oboru vůdcovství vytvořil na mezinárodní scéně nově zvolený papež. Jen si představme situaci: troufl by si cizoložný katolický český premiér s katolickou manželkou, vysmívající se po straně starozákonnímu Desateru, před takovou osobnost předstoupit a pletichařit s majetkem? Bral by František takové církevně pokrytecké vyjednavače církevních restitucí?
Hic salta
Vraťme se však do prostoru, kde se aktuálně nejúspěšnějším politikem jeví Andrej Babiš, výrazný solitér. Vyznačuje se ďábelským pracovním tempem, zkušeností a nebojácností kombinovanými s rozvahou.
Prokázal to ostatně už při kontaktu s StB, kterážto spolupráce je mu předhazována. Sám přiznal, že jako manažer podniku zahraničního obchodu Petrimex s komunistickou tajnou policií jednal, a dodal jí dokonce materiál o dovozu fosfátů ze Sýrie a Maroka. Někdy je však dobré zamyslet se, co se ve skutečnosti při konkrétní „spolupráci“ mezi StB a budoucím miliardářem vlastně stalo. Babiš nedoporučoval dovoz těchto fosfátů. Přinesl cennou informaci, která nakonec vedla k uchránění nejen kousku tehdejšího československého hospodářství, ale i krajiny. Ty syrské fosfáty zkoušeli totiž cvičně (a neúspěšně) přepracovávat Italové a exhalacemi si nadlouho poničili velký kus své vlastní krajiny. Syřané je tehdy chtěli vnutit československým ekonomům a bankéřům jako splátky prošlých úvěrů.
Ale k věci. Poslední parlamentní vláda starých časů, nominálně Nečasova, padla před více než rokem. Země vyhlíží jako po požáru. Nejprve bylo třeba na mlat udusaný povrch české politiky rozrýt silou buldozeru. To zvládl Miloš Zeman, jakkoli na jeho osobu lze nahlížet nejednoznačně. Vykonal nezbytné dílo - ukázal, že politická mapa se mění a dědiční nositelé klanových zásluh, spanilí anebo trapní řečňující politici, nemají nic jisté. Dávno nestačí teoretičtí, katedroví a seminářoví prezentanti dobových teorií a experimentů, svobodný mírový vývoj v zemi se musí „odmakat“. Slovo, s nímž se část rozumné veřejnosti ztotožňuje a část smiřuje, si vetkl do sloganu Babiš.
Je to ten vůdce? A jaké nároky máme na vůdce? Jistě to musí být někdo domácí, kdo prožil s ekonomikou i společností dobré i zlé. A hlavně, kdo na vlastní kůži něco vytvořil. Ne staré tváře, ti primátoři, hejtmani a ministři, kteří uměli „podnikat“ jen se svěřeným veřejným majetkem jako se stoprocentní investiční pákou. A ještě bez špetky vlastního rizika.
Přihlásil se „fenomén Babiš“. Co zatím předvedl? Že umí zasáhnout do podivných zákoutí české ekonomiky a politiky, do karuselových obchodů, elektrárenských utilit či letecké dopravy, odstřihuje penězovody. Nejsou to vždy jednoduché a bezchybné cesty, jako se ukázalo v případě vlastnicky a manažersky zabetonovaného hotelu Thermal. Sází na manažery s úspěšným životopisem a s prokázaným výsledkem. Do vítězícího hnutí a strany se mu však nabízí spousta dobrovolníků až po vybojované bitvě.
Japonsku se na profesní úspěšné manažery před časem vsadit vyplatilo. Vytvořilo pro řízení své ekonomiky vlastně jednu státní zájem ctící kapitalistickou firmu. Před několika desetiletími dalo vlastnímu japonskému ministerstvu obchodu a průmyslu rozsáhlé pravomoci pro celou ekonomiku (MITI), čímž vytvořilo jedno velké „The Japan Inc.“. A dobylo světovou ekonomiku. Pak se sice věci zvrtly také špatným řízením zvláště finanční sféry, bank. Tam ale ani zdaleka nejsme. Jsme u potřeby toho „Inc.“.
V Česku je již 20 let zabetonovaný establishment. Jestliže buldozer Zeman dokázal krustu již rozrýt, nová setba padla na Andreje Babiše. Doba si o něj řekla a on si řekl o tu šanci. Kýženým vůdcem být může, ale také nemusí. Ale rozhodně může pomoci najít osobnosti pro novou dobu.
Nezbývá než říci: Hic Rhodos hic salta, pane Babiši, a opatrnou ruku při výběru manažerů.
Bohumil J.Studýnka, celý článek LN 6.9.2014
Autor je advokát a bývalý bankéř
* * *
J.Š.10.9.2014
Komentáře
www.k213.cz/.../
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.