Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Náhrada za rakety Oka - Prapor a šest vozidel - Patriot prý nemá šanci - Iskander- E pro export

Ruská operačně-taktická raketa Iskander je často označována za nejlepší zbraň svého druhu na světě. Vzbudila pozornost mnoha zemí, které láká především její přesnost a schopnost prorazit systémy protiraketové obrany.

Souboj balistických raket a protiraketových obranných systémů probíhá už od padesátých let. Většinou se soustřeďoval hlavně na mezikontinentální a strategické rakety, ale v poslední době se stále více zaměřuje na rakety taktické a operačně‑taktické. Rusko se rozhodlo přispět do tohoto střetu balistickou raketou Iskander, která dosahuje pozoruhodné přesnosti a zřejmě dokáže překonat západní protiraketové systémy.

Náhrada za rakety Oka

Vývoj raketového systému Iskander byl zahájen v 70. letech pod krycím názvem Tender. Mělo se jednat o perspektivního nástupce operačně‑taktických raket R‑400 Oka (SS‑23 Spider), které měly dolet 400 km. V roce 1987 však byla uzavřena Smlouva o omezení raket středního a kratšího doletu, podle níž byly do roku 1989 všechny rakety Oka zničeny nebo odsunuty. Přes finanční potíže byl proto projekt Tender urychlen.

Inženýři podniku KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija) byli pověřeni úkolem vyvinout raketu, která překoná systém Oka ve všech parametrech, hlavně v přesnosti a schopnosti pronikat systémy protiraketové obrany. Nová raketa měla ničit důležité bodové cíle, např. nepřátelská letiště, postavení protizemních nebo protiletadlových raket, radary nebo komunikační zařízení. Rakety Oka byly v podstatě nástupci známých střel R‑300 (SS‑1 Scud), a proto se raketě Tender začalo přezdívat „Scud pro 21. století“. Oficiální název systému se posléze ustálil v podobě Iskander‑M, ačkoliv označení Tender se někdy dosud užívá pro odlišení od exportní verze Iskander‑E. V kódu NATO je komplet označován jako SS‑26 Stone.

Vývoj úspěšně pokračoval a první pokusné odpálení se odehrálo v říjnu 1995. V rámci vojskových zkoušek bylo odpáleno třináct raket. V září 2004 oznámil ruský ministr obrany Sergej Ivanov, že komplet Iskander‑M úspěšně prošel testy a v roce 2005 bude rozmístěn první prapor s těmito raketami. Dlouhodobým cílem je zformování raketové brigády. Iskandery se dnes nacházejí např. na Sibiři a severním Kavkazu.

Prapor a šest vozidel

Základní bojeschopnou jednotkou střel Iskander je tedy prapor. V jeho sestavě funguje celkem šest typů vozidel. Tím prvním je samohybné odpalovací zařízení 9P78E instalované na osmikolovém podvozku BAZ‑6909 (MZKT‑7930) od společnosti CKB Titan. Pohání jej turbodieselový motor o výkonu 300 kW. Prapor má čtyři tato vozidla, z nichž každé může vézt a odpalovat dvě rakety. Dále v praporu fungují čtyři nabíjecí vozidla 9T250E, která užívají tentýž podvozek. Nabíjecí vozidlo převáží dvě rakety a pomocný jeřáb pro opětovné nabití.

Zbývající čtyři typy vozidel jsou pak založeny na šestikolovém podvozku značky KamAZ. Vzhledem se od sebe liší jen minimálně, protože ve všech případech jde o jednoduché skříňové nástavby. „Mozek“ útvaru představují čtyři velitelsko‑štábní automobily 9S552, v ruštině nazývané KŠM (komandno‑štabnaja mašina). Dále jsou to čtyři vozidla 9S920 pro přípravu a zpracování údajů o cíli, rusky PPI (punkt podgotovki informacij). Údržbu a opravy systémů zabezpečuje dvojice automobilů MRT (mašina reglamenta i těchobluživanija) a o potřeby vojáků se starají dvě vozidla MŽ (mašina žizněobespečenija). Jednotlivé prvky jsou propojeny šifrovaným bezdrátovým spojením, takže jejich pozice mohou být od sebe vzdáleny mnoho kilometrů.

Patriot prý nemá šanci

Hlavním prvkem systému je ovšem raketa 9M72. Konstrukčně jde o jednostupňovou balistickou střelu na tuhé pohonné látky. Během letu je řízena pomocí čtyř krátkých kormidel na zádi a malých kormidel vysouvaných do proudu výtokových plynů. Pro navádění na cíl slouží kombinovaná naváděcí soustava. Do prostoru cíle raketa letí na základě inerciálního a družicového systému, což jí samo o sobě zajišťuje kruhovou odchylku 30‑50 metrů. Taková přesnost byla však vyhodnocena jako nedostatečná, takže raketa Iskander má i koncové navádění. Jde o milimetrový radiolokátor a optoelektronický senzor; palubní počítač pak porovnává obraz terénu z těchto přístrojů s předem vloženými informacemi. Díky této kombinaci má Iskander odchylku pouhých 5-7 m, což je mezi zbraněmi této kategorie unikátní. Maximální dostřel je 400 km a minimální okolo 50 km.

Raketa je i během letu ve spojení s řídicím střediskem a může být zaměřena na jiný cíl. Uvádí se, že Iskander může využívat i data z radiolokačních letounů Berijev A‑50. Pozoruhodné jsou rovněž možnosti rakety v průniku protiraketovou obranou. Její povrch je totiž pokryt materiály pohlcujícími radarové paprsky a střela může během letu provádět úhybné manévry s přetížením až 30 g a vypouštět klamné cíle. Iskander prý může spolehlivě překonat obranné systémy Patriot, Arrow a THAAD.

Iskander-E pro export

Iskander má nosnost až 700 kg a může nést několik typů hlavic. Kromě běžné tříštivo‑trhavé hlavice to může být průrazná proti podzemním objektům, palivo‑vzdušná proti plošným měkkým cílům a také kontejnerová s 54 kusy submunice. Obecně se předpokládá rovněž nesení jaderných, chemických a biologických hlavic, což Rusko nikdy nepotvrdilo ani nevyvrátilo.

Kromě Ruské federace si rakety Iskander prakticky jistě pořídí Bělorusko; není dokonce vyloučeno, že malý počet těchto zbraní už vlastní. Špičkové výkony rakety Iskander však přiměly Rusko nabídnout tento komplet i na mezinárodním trhu, takže vznikla speciální exportní verze Iskander‑E. Od základní „ruské“ verze Iskander‑M (Tender) se odlišuje omezenými výkony, aby dodržela ustanovení kontrolního režimu MTCR. Maximální dostřel je tedy snížen na 280 km a nejvyšší hmotnost hlavice klesla na 480 kg. Z naváděcí soustavy byl odstraněn milimetrový radar. Zbývající parametry systému se nezměnily.

Není divu, že o systém Iskander‑E se zajímá dlouhá řada států. V seznamu potenciálních zákazníků jsou Sýrie, Írán, Jordánsko, Kuvajt, Alžírsko, Spojené arabské emiráty, Singapur, Malajsie, Vietnam a Jižní Korea. Zejména možnost exportu do prvních dvou jmenovaných zemí však budí ostré reakce USA a Izraele, protože Iskander dokáže překonat jejich protiraketové deštníky. Takové reakce však nejspíš dělají Iskanderu výbornou reklamu, protože Američané a Izraelci tak přiznávají, že „Scud pro 21. století“ pro ně skutečně představuje hrozbu.

Lukáš Visingr

Prameny:

Jane’s, podklady KBM, Oružie Rossii 2004, MissileThreat.com, Warfare.ru, ruská zpravodajská média

Vývozní režim MTCR

V dubnu 1987 byl utvořen nesmluvní a neformální režim, jež má upravovat vývoz potenciálních nosičů zbraní hromadného ničení. Nese název MTCR (Missile Technology Control Regime) a vztahuje se na kosmické a balistické rakety i další bezpilotní vzdušné prostředky (např. střely s plochou dráhou letu), pokud jejich dostřel přesahuje 300 km a užitečná nosnost 500 kg. Účastnické země nesmějí takové zbraně poskytovat zemím, jež je nevlastní. Na MTCR se podílí 33 zemí včetně Česka.

Publikace: Armádní technický magazín 8/2006

Iskander - Lukáš Visingr

lvisingr.czweb.org/stazeni/atm/iskander.rtf

* * *

J.Š.10.9.2014

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)