Vina za vraždění nevinných je vždy konkrétní, odpovědnost za masově vraždění je kolektivní!
Měřme jedním metrem! - Vyšetření masakru Němců bránil Klement Gottwald - O Edvardu Benešovi - Vyznamenání pro lháře - Strach a hnus nad Postoloprty - Se lží nelze žít - Švédské šance pětačtyřicátého a ty naše dnešní - Například Pavel Tigrid a Ferdinand Peroutka byli v tomto ohledu neúprosní. Nelíbilo se jim například, že žena - jenom proto, že je Němka - musí jíst vlastní výkaly. I v oné době byli lidé, u nás i v zahraničí, kteří se zvěrstvy nesouhlasili. Současná „národní fronta“, v níž i se Václav Klaus radostně poplácával po ramenou s Miroslavem Grebeníčkem, schválila vyznamenání pro Edvarda Beneše. Odsun si totiž rozvracet nedáme. A zločiny, které se při něm přihodily, utajíme. Co tak najít taky nějaký státní řádeček pro soudruhy Noska a Svobodu, kteří to měli všechno zalhat? Mohli by vyznamenání dostat také všichni ti, kdo by nejraději „činy výše uvedené“ chtěli tajit i dál.
* * *
Měřme jedním metrem!
Často jsme svědky toho, jak bývalí nacističtí pohlaváři, kteří se provinili proti lidskosti, jsou ještě dnes pronásledováni a poháněni před soudy kvůli jejich provinění. Jedná se většinou o muže starší 80 let a těžce nemocné. Ale i tak je to v pořádku; nechť soud zjistí objektivně jejich vinu a pokud ji prokáže, nechť jsou potrestáni.
Jelikož jsem celým svým životem byla zastánkyní tzv. "měření jedním metrem" nemohu však souhlasit, aby ostatní provinění proti lidskosti zůstala promlčena nebo dokonce zatajena. A že k takovým proviněním docházelo již v roce 1945 dokáži nyní dvěma skutečnými událostmi. Jedna se odehrála na Moravě, ta druhá v Čechách.
Jak je všeobecně známo, žila na Slovensku na Spiši silná německá menšina. Za druhé světové války byli někteří z těchto lidí evakuováni do Čech a to do oblasti Sudet. V roce 1945 se pak vraceli do svých původních domovů. Jelikož všichni muži německé národnosti byli ještě stále někde na frontě a nebo již v zajetí, jednalo se v této skupině o starce, ženy a dětí. Když přijeli vlakem do okolí Přerova, byl vlak zastaven slovenskými vojáky pod velením Karola Pasury ze 17. pěšího pluku z Bratislavy. Všem osobám bylo poručeno z vlaku vystoupit a byli zahnáni na místo, kde se dodnes: říká "Švédské šance". Tam jim bylo poručeno vykopat v zemi velký, široký a hluboký otvor. Jelikož lidé začali tušit, že má jít o hromadný hrob, došlo pochopitelně k panice, ženy omdlévaly, děti plakaly, někteří starci se pokusili o útěk, ale byli okamžitě zastřeleni. Tak muselo být povoláno obyvatelstvo z okolních vesnic, aby tento hrob vykopalo. Pak se museli všichni tito nešťastníci svléknout do spodního prádla a byli nemilosrdně postříleni kulkou do týla. Střelba trvala od 22 večerní hodiny dne 18. 6. 1945 do ranních hodin, kdy asi tak kolem 2 hodiny ustala. Další obyvatelé z okolních vsí se ráno přišli ze zvědavosti podívat co se vlastně stalo a uviděli, že masový hrob je pokryt jen tenkou vrstvou hlíny, která se ještě pohybuje. Na první pohled bylo zřejmé, že se pod hlínou nacházejí ještě i živí lidé. Nikdo se nepřesvědčil zda rány byly skutečně smrtelné.
Mezi těmito tak bestiálně zavražděnými lidmi byli ale i někteří Slováci a jejich rodinní příslušníci pak podali na Karola Pasuru trestní oznámení. Jak celá věc dopadla mi není známo, ale zřejmě se ztratila v písku... Mezi těmito lidmi bylo nejmladší dítě ve věku 8 měsíců! Čím se provinily tyto ženy, děti a starci, kteří ani v armádě nebojovali vzhledem k velice vysokému věku? Proč nebyli postaveni před řádný soud, pokud se jim něco kladlo za vinu? Byli popraveni jako ovce na porážce!
Další podobně krutý příběh se odehrál ve východočeském okresním městě Náchodě. Zde byla zajata v roce 1945 jednotka německých vojáků, vracejících se z fronty. Byli prozatím.drženi v oblasti náchodského pivovaru. V té době vydal revoluční výbor v Náchodě provolání, ve kterém vyzýval občany, aby byli zabiti všichni příslušníci německých vojsk. Toto provolání je dodnes uloženo v archívu města Náchod jak uvádí jeden český historik, který si je ověřil, ale který nechce být jmenován, protože v Náchodě žije a má strach!
A tak se vydali náchodští občané vyzbrojeni noži, dýkami, sekyrkami, aby německé vojáky pobili. Nejvíce se prý při tom vyznamenala jakási paní Zinkeová, Komenského ulice čp. 233 v Náchodě, která stále neměla dost vraždění a přála si vraždit znovu a znovu! Takto bylo doslova ubito celkem 220 vojáků. Svědek této události, který napsal knihu pod názvem "Druhé Udice", pan Ehrenhart Adam, o tom všem vypovídal, protože byl jedním z těch, kteří pak museli zohavené mrtvoly nakládat na auta a pohřbívat v hromadném hrobě u Náchodského zámku.
Státní zastupitelství v Hofu v NSR podalo na paní Zinkeovou a další neznámé osoby trestní oznámení a žalobu. Je ovšem sporné zda dotyčná Zinkeová a její společníci budou někdy odsouzeni. Hledají se totiž další svědci tohoto masakru. Pokud se nenajdou v Německu, pak svědkové v Náchodě asi nepromluví, protože mají strach. A není se čemu divit. Vždyť např. ředitel Muzea v Karlových Varech, pan Stanislav Burachovič, který publikoval podobné vraždy v Západočeském kraji, dodnes dostává výhružné dopisy a je mu vyhrožováno likvidací.
A nyní vezměme v úvahu jak si německý národ již celá ta dlouhá léta od druhé světové války doslova "sype popel na hlavu" za svá provinění a jak český národ dosud zamlčuje tato svá zvěrstva páchaná bez soudů, bez výslechů, beze svědků a často na zcela nevinných lidech. Vždyť by nakonec stačilo tak málo: trochu pokory a kajícnosti, nic víc. Vždyť Pán Ježíš sám říká, že není nic co by se nedalo odpustit, když kajícník upřímně lituje, takže by i pozůstalí těchto obětí ze srdce odpustili, jen kdyby pocítili trochu upřímné a dobré vůle se z vin vyznat.
Daniela. Horáková,Svědomí / Conscience
* * *
Vyšetření masakru Němců bránil Klement Gottwald
Postoloprty - Tragický masakr stovek Němců v červnu 1945 v Postoloprtech na Lounsku měl zůstat nevyšetřen.
Nejtragičtější hromadnou poválečnou vraždu sice v roce 1947 šetřila parlamentní komise, ale někteří vysocí představitelé předúnorového Československa byli přesvědčeni, že tyto činy mají být zatajeny a důkazy zničeny. Šlo o největší masakr Němců v poválečné historii - Němci byli po desítkách stříleni a házeni do hromadných hrobů.
„Viděl jsem v archivu dopis tehdejšího předsedy vlády Klementa Gottwalda, který této komisi napsal, že není v zájmu státu, aby se tento incident příliš vyšetřoval,“ řekl zástupce severočeského policejního ředitele Bohumil Kotas. V polovině devadesátých let, když byl Ve funkci ředitele Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem, se totiž masakrem sám zabýval a procházel i archivní materiály.
Už před časem objevil historik František Hanzlík v archivu donedávna přísně tajné dokumenty prozrazující, že bývalí ministři vnitra a obrany navrhovali v roce 1947 důkazy o masakrech Němců zničit a novinářům zakázat o těchto věcech psát. Gottwaldův dopis je tak v naprosté shodě s těmito donedávna zcela neznámými dokumenty.
Všechny dosavadní nálezy současně potvrzují, že to byli zástupci komunistů, kteří usilovali o to, aby důkazy o masakrech zmizely z povrchu země. Šlo o komunistu a tehdejšího ministra vnitra Václava Noska, komunistické zájmy také hájil ministr obrany Ludvík Svoboda.
Důvodem pro jejich snahu zničit důkazy mohlo být zjištění, že za masakry byli odpovědní jak policisté, tak vojáci, špatné světlo by to mohlo vrhnout na tyto komunisty řízené resorty. A v roce 1947 měli komunisté v Československu hlavní starost - připravit se na převzetí moci - a resorty obrany a vnitra hrály klíčovou úlohu.
Snahy o utajení masakru však pokračovaly ještě dlouho po únoru, za komunistické éry. „Vybavuji si ještě jednu věc, která mne upoutala. V žateckém muzeu existovalo fotoalbum, které zachycovalo dobu odsunu a snad i tragické události u Postoloprt. Album však zmizelo neznámo kde v šedesátých letech. Ze zprostředkovaných informací jsem se dozvěděl, že si pro něj tehdy přišli nějací dva muži, kteří o sobě tvrdili, že jsou od Státní bezpečností. Neexistuje ale o tom žádný zápis a ředitel muzea, který jim tehdy album měl předat, bohužel už nežije,“ říká Kotas.
O masakrech Němců se nemohlo bádat a psát prakticky až do roku 1989. „V inventáři u těchto dokumentů bylo napsáno Jen pro služební potřebu. To znamenalo, že. se to nesmělo předkládat badatelům, kteří do archivu přišli. Samozřejmě k tomu měla přístup StB,“ říká archivář z Ústí nad Labem Vladimír Kaiser.
On sám se zabýval jinou tragickou událostí - masakrem Němců v Ústí nad Labem. Ještě v roce 1989 o něm z tamních obyvatel prakticky nevěděl nikdo vůbec nic - nebo to, co se šířilo ústním podáním. „V roce 1990 jsme poprvé otevřeně napsali, že něco takového se tady vůbec odehrálo,“ řekl Kaiser.
O tom, že úřady se masakr v Postoloprtech v roce 1947 skutečně snažily utajit, svědčí i okolnosti, za jakých byly exhumovány hromadné hroby - ty byly ohrazeny, aby do nich nebylo vidět, a zakázán k nim byl také přístup. Navíc v exhumačním protokolu není vůbec uvedena příčina smrtí.
Za masakr nebyl dodnes nikdo potrestán, vyšetřování po roce 1989 vyznělo do ztracena.
Jana Vaca, Luděk Navara. MFD, 29.7.2002
* * *
O Edvardu Benešovi
si myslím to nejhorší. Já už jsem o tom mockrát psal, dokonce jsem byl nějakými příznivci prezidenta Beneše vyloučen z národa českého, takže se nechci opakovat. Myslím si, že to byla příšerná osoba, která může za 90 % našeho neštěstí, neboť vytvářela podmínky pro vznik národní povahy, která se dá posléze vyjádřit jediným slovem. Není slušné, já ho přesto řeknu, uprdnuto. Uvědomte si, že Beneš byl autorem spisku "Budoucnost socialismu v Evropě", vydal ho v roce 1911 v Paříži nákladem Grafické unie českých dělníků tiskařských. Jistě, tenkrát měl socialismus jiný význam, ale je to spisek, ke kterému by se dneska chtěl málokdo hlásit. Tentýž Edvard Beneš jako sekretář Československé národní rady, když si legionáři po sjezdu v Čeljabinsku rozhodli, že zahájí ozbrojené akce proti bolševikům za své vlastni osvobození, poslal z Paříže jako vrchní státní činovnik telegram, kde nařizoval okamžité zastavení bojů. Oni je skutečně na východní straně magistrály zastavili. Dále nařizoval předání viníků z řad důstojnictva k bolševickému soudu. Beneš zásadně nenechal vyrůst nikoho, kdo by ho převyšoval. Např. vyřídil generála Gajdu. Kdyby Gajda, ať byl jakýkoliv, zůstal náčelníkem generálního štábu, tak by se v roce 1938 bojovalo. A z tohoto boje mohlo vzniknout něco, co by byl československý národ, protože svoboda se platí krví. Jakmile bychom měli obětí, tak by zavazovaly.
* * *
Na pařížské mírové konferenci se Kramář, předseda Čs. vlády, zasazoval o intervenci spojenců na záchranu národního Ruska. Viděl v tom druhou, novou příležitost pro naše legie a prozřetelnostní výzvu k velikosti našeho národa nejen ve Slovanstvu a Evropě, ale í v historii celého lidstva. 18. července 1919 obdržel na konferenci připiš od prezidenta Masaryka, že je zbaven svého úřadu. (???)
Ještě 28. října 1919, když už bolševické jednotky učinily konec nezávislosti Ukrajiny a Bílé Rusi, obhajoval Masaryk svou neutralitu k ruské revoluci. Proto mohl generál Syrový, který vždy ochotně plnil příkazy Benešovy, vydat v únoru 1920 admirála Kolčaka bolševikům i se zlatým pokladem. Kolčak byl zastřelen 7, února a jeho poslední slova prý byla: "Spasibo vam, Čecho-sobaki!" (Děkuji vám, čeští psi!). Svědectví o tom také vydal na Borech a v Leopoldově Benešem zrazený a vězněný armádní generál Jan Syrový.
Necenzurované Noviny 33/1993
* * *
Vyznamenání pro lháře
Bohužel vyšlo najevo, že někdejší představitelé této země věděli, že se během vyhnání českých Němců staly zločiny. Nejjasnějším důkazem o tom je skutečnost, že to chtěli utajit. Vraždy a mučení v dokumentu, který ještě v roce 1999 nesl vizitku „tajný“, se nazývaly „činy výše uvedené“. A nebyly to vraždy a mučení nějakých zasloužilých gestapáků. Zabíjeny byly i děti. Jenom proto, že mluvily německy. Některé, například ono smutně legendární, hozené v kočárku z ústeckého mostu do Labe, vlastně ani nestihly začít po německy žvatlat. Dohled nad vyšetřováním masakru v Ústí nad Labem měli ministr obrany Ludvík j Svoboda a ministr vnitra Václav Nosek. Zločiny byly zameteny pod rohožku. A co hromadná vražda karpatských Němců, nijak prohitlerovsky aktivních, převážených vlakem zpátky z Čech na Slovensko? Tihle obyčejní horalé byli vyvražděni včetně žen a dětí hrdinnými odbojáři u Přerova. Pochod smrti tisíců Němců z Brna, ilustrovaný hromadným hrobem u Pohořelic, také nebyl? Ta svinstva vedou k domněnce, že je mnohdy organizovali ti, kteří tři roky předtím hajlováním na českých a moravských náměstích vyjadřovali odpor vůči atentátu na i pana říšského protektora Heydricha.
A prezident Edvard Beneš udělil jedním ze svých dekretů' amnestii všem poválečným sadistickým vrahům Sotva věřit tomu, že o pokusu skrýt zvrácenosti nevěděl.
Muž, který dokument prokazující, že čeští vůdcové věděli o zločinech a snažili se je skrýt, objevil, historik František Hanzlík, říká, že tyto věci nelze posuzovat z dnešního pohledu. Nemůžeme na ně aplikovat, současné normy. Například Deklaraci lidských práv. Ctí tak pravidlo, které historikům určil Josef Pekař: Nemůžeme soudit události minulé pohledem současným. Potud je to v pořádku. Avšak ve zdůvodnění utajování oněch „činů výše uvedených“ se mluví také o tom, že zločiny odsunu by neměl probírat ani zahraniční, ani český tisk. Tedy tehdejší současníci. Například Pavel Tigrid a Ferdinand Peroutka byli v tomto ohledu neúprosní. Nelíbilo se jim například, že žena - jenom proto, že je Němka - musí jíst vlastní výkaly. I v oné době byli lidé, u nás i v zahraničí, kteří se zvěrstvy nesouhlasili.
Současná „národní fronta“, v níž i se Václav Klaus radostně poplácával po ramenou s Miroslavem Grebeníčkem, schválila vyznamenání pro Edvarda Beneše. Odsun si totiž rozvracet nedáme. A zločiny, které se při něm přihodily, utajíme. Co tak najít taky nějaký státní řádeček pro soudruhy Noska a Svobodu, kteří to měli všechno zalhat?
Mohli by vyznamenání dostat také všichni ti, kdo by nejraději „činy výše uvedené“ chtěli tajit i dál.
Svádět všechno utajování poválečného násilí na komunisty, kteří se po válce drali k moci, je nekorektní. Ani strany, které se považovaly za demokratické, se nesnažily zločinům bránit.
Vladimír Kučera, MFD, 10.7.2002
* * *
Strach a hnus nad Postoloprty
Příběh jedné odplaty
Zavraždění Němci v Postoloprtech pamětní desku mít nebudou. Rozhodli o tom právě teď tamní zastupitelé, když zamítli návrh Kruhu přátel česko-německého porozumění připomenout ve městě pamětní deskou události 8.června 1945. Tehdy zde bylo v rámci „spravedlivé odplaty“ zcela bez soudu a bez konkrétní viny postříleno několik set německých civilistů. Pián na kamennou připomínku tehdejší tragédie radnice zamítla už podruhé a s velkou rozhodností: z devatenáctí přítomných zastupitelů jich osmnáct hlasovalo proti a jeden se zdržel. Stalo se tak přesto - nebo možná právě proto, že ve městě žijí mnozí potomci někdejších oběti i vrahů a že dávný masakr zde není historií, ale stále živoucím zraněním.
Proti vůli nepůjdu
Jako první tu ránu v roce 1995 otevřel Svobodný hlas, lounské noviny vydávané místní občankou Květou Tošnerovou. V obsáhlém seriálu na jeho stranách znovu ožily chvíle z léta 1945, kdy do Postoloprt dorazili vojáci i. divize československé zahraniční armády, aby zde spolu s místními Čechy „vyčistili prostor od německého živlu". Několikadenní řáděni ozbrojených skupin vyvrcholilo masovým vyvražďováním v postoloprtské bažantnici. Podle poslanecké vyšetřovací komise, ustavené v roce 1947 a vedené lidovci, bylo v hromadných hrobech kolem Postoloprt exhumováno 763 těl. Komunistický puč další šetření překazil — ale ještě o púl století později si novináři ze Svobodného hlasu vysloužili za publikováni případu od veřejnosti nálepky jako „zrádci" a „kolaboranti“. Případem postoloprtských vražd se v druhé polovině devadesátých let zabývala policie, ale nakonec jej odložila.
Loni si nastávající smutné výročí uvědomil Bohumil Řeřicha z Kruhu přátel česko-německého porozumění. „Jen jsme chtěli připomenout poválečné událostí. Stačila by malá deska s nápisem Obětem násilí 1945, v češtině a němčině. Nic víc,“ říká. Jeho návrh ovšem nejprve smetla ze stolu postoloprtská městská rada a teď na její doporučení i zastupitelé. „Přiklonili, jsme se k názoru zdejších obyvatel a neschválil jsme to,“ říká postoloprtský starosta Miroslav Hylák (nezávislý), žádný průzkum veřejného mínění k otázce dávného masakru ale radnice neprováděla, i když by to nebyl problém: město vydává pravidelný zpravodaj a spravuje vlastní webové stránky. „Po tom prvním hlasování v městské radě mne oslovilo asi deset lidí na ulici a řekli mi, že je dobře, že jsme to neschválili, proč bychom to těm Němcům měli dělat. Žiju tady a cítím nevůli, abychom něco podobného dělali. A já nepůjdu proti zájmu občanů," říká místostarosta Jaromír Vápeník (nezávislý). Starosta Hylák, v jehož příbuzenstvu dva lidé kdysi skončili pod kulkami vražedných čet v bažantnici, je na to téma už alergický. „Prosím vás, už o tom pořád nepište, já už o tom nechci mluvit,“ říká. „Pro tohle město existuje řada mnohem důležitějších věcí."
Dvakrát a prozatím dost
Podle Vladimíra Pfertnera z místní organizace ODS, který jako jeden z mála postoloprtských občanů chodí pravidelně na jednání zastupitelstva, diktoval zamítavé rozhodnutí politiků strach. „Vůbec nevím, proč se těch Němců tak bojí,“ říká Pfertner. „Strach určitě nemám,“ oponuje, mu spolustraník a zastupitel Václav Mach. „Ten případ by měli prozkoumat historici.“ Motiv strachu spolu s ním odmítá i místostarosta Vápeník: „Myslím si, že bychom neměli moc řešit, co bylo, a spíš jít dopředu. Je to problematická věc, nezabývejme se tím, vždyť v Evropské unii dojde tak jako tak k daleko většímu sblížení Čechů a Němců.“ Proti tabuli by byl podle svých slov i bývalý (2002-2004) postoloprtský starosta Zdeněk Pištora (nezávislý), který se během svého pobytu ve funkci pokoušel s odsunutými německými rodáky spojit. Dnes jo řadovým zastupitelem, v den hlasování o pomníku ale musel růstat v práci. „Smíření si nepředstavuji jako pomník jedněm mrtvým,“ vysvětluje svůj odpor k navržené tabulce. „Podle mne by památník měl připomínat všechny mrtvé rodáky, ať už zemřeli během války, nebo při těch událostech po ni“.
Bohumil Řeřicha zatím nepočítá, že by návrh na instalaci pamětní desky podal potřetí: „Nevinné oběti by se měly připomínat, ale každá dobrá věc potřebuje správnou chvíli. Jednou se to i v Postoloprtech podaří.“ Podobný pomník, ale pro změnu obětem nacistického řádění proti českému civilnímu obyvatelstvu, odhalil Kruh přátel česko-německého porozumění v roce 2002 v Lidicích. Tehdy tuto iniciativu podpořil jak lidický obecní úřad, tak ministerstva zahraničí v Praze a Berlíně.
DAVID HERTL, Respekt 9/2005, spolupracovník ČRo.
* * *
Se lží nelze žít
Koncepce roku 1948. Je mi líto. budu-li se opakovat, ale zkušenosti s panem Goebelsem a Kopeckým mě poučily, že chceme-li překonali jejich zásadu, že “stokrát opakovaná lež stává se pravdou”, pak musíme pravdu opakovat tisíckráte. Každý kdo opravdu studoval právo, bez “úlev” a od roku 1945 s ním pracoval, musí vědět, co se stalo. Neodvratným důkazem není nic jiného, než Sbírka zákonů a nařízení z roku 1945, 1946. 1947, 1948 a 1949. Všechny dekrety t.zv. „presidenta” republiky budou uveřejněny i se jmény těch, kteří tyto loupeže a vraždy podepsali.
Nevím kolikráte jsem již psal. či se zmiňoval o tom, že 70% čs. průmyslu bylo znárodněno v roce 1945. Formálně dne 27. října 1945, de facto ihned v květnu a letních měsících téhož roku. Podobný nesmysl s rokem 1948 je tradován o konci demokracie v ČSR. Ve skutečnosti tato skončila neústavním podepsáním kapitulace největším idiotem našich dějin, jakým byl Beneš. O jeho idiotství a zbabělosti svědčí roky 1935, 1938, 1945 a 1948 a jsou toho nezvratným důkazem.
V roce 1935 podepsal smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci s umírajícím SSSR. Tím zkomunisoval naši zemi tak, že národně socialistické plátky, jako České slovo, Telegraf a pod, psaly bolševičtěji než Rudé právo. Zasloužil se o prapodivný politicko-filosofický koncept, že když bojuji proti nacismu musím být komunistou a více versa. Že je třeba bojovati proti oběma najednou bylo téměř nepřijatelnou myšlenkou, netaktickou politikou, neboť dle našich levicových intelektuálů, t.zv. “ožralé inteligence“, jak byli nazýváni za republiky “programem politiky musí být kompromis. Výsledky jsme viděli nejen v posledních předválečných volbách, ale hlavně od května roku 1945 na ulicích i v dílnách.
Důvodů k umělé časové „hranici“, jakou bezesporu byl rok 1948, je více. Jsou povahy čistě politické a také ovšem ideové. Představitelé stran Národní Fronty, lidové, národně socialistické a sociálně demokraticko, v historických zemích, svedli všechno na záda komunistů. To byla jejich visitka když přišli do “exilu”. Napřed všechno zavinili a pak hledali viníky jinde. Správněto řekl pan Pikhart při své návštěvě v Ciceru v roce 1990, kdy byl tak nadšeně uvítán panem Chalupou, Povolným, Rozbořilem a všemi těmi presidentskými čekankami, když mu bylo vytýkáno znárodnění. Pamatuji si vše přímo doslova: „Ale pánové, všechno nebylo znárodněno až v roce 1948 a nebyli to jenom komunisté, kteří byli za vše zodpovědni, druzí dělali totéž…?. Pro ČSNRa důvody politické bylo namočení jejich příslušníků vlády od roku 1945. Jak známo ČSNRa se skládá výhradně z „vrtichvostů“ a také ovšem ideově, zejména když krk ČSNRa pan Chalupa , kroutil jejich hlavičkou z leva až na lev, od národně socialistické ideologie, měli-li vůbec někdy nějakou, ke straně práce a ještě dále na levo, kde mimo komunistů stáli ti “hodní” titovci, pod. svoloč, která vrhla svět o 100 let nazpět. Podezřelá ideologie.
K tomu je nutno podotknouti, že autor “Prohlášení” nejmenuje onen “...jen jeden radikální politický směr...”! To je vyložená ínsinuace, nebo-li našeptávání, kterým se proslavil Goebels. Ten “radikální politický směr” musí být nějaký ďábel, ale bez formy, bez barvy, beze slov, bez myšlení, bez těla, bez hlavy, atd. A “...tříštění, československé větve ve Spojených státech i v celém světě..,“? Vždyť je to stále těch několik mizerných národních socialistu, kteří rozbili první republiku, protože stavěli pomníky a klaněli se posvátným kravám, kterým měli bolševici postavit velký pomník na Krasnoj Ploščadi. To jsou stále ti vrtichvosti kteří podporovali Národní Frontu a jsou spolu s komunisty zodpovědní za vše, co se a nás doma událo. To jsou titíž lidé, kteří od prvního dne po přechodu hraníc rozeštvávali české a slovenské uprchlíky v uprchlických táborech a kteří nepřestali do dnešního dne se svou zhoubnou činností kdekoliv ve světě se nacházejí. Nikdy tak málo lidí nespáchalo tolik škod a zla. jako tyto děti Beneše.
Jaroslav Moudrý, Nedělní hlasatel 15, Chicago, 7.11.1993
* * *
Švédské šance pětačtyřicátého a ty naše dnešní
Jako malí kluci vyrůstající v reálném socialismu jsme se s bratrem občas nechávali unášet myšlenkou na život v lepším světě. Tím pro nás jednoznačně bylo tehdejší západní Německo, kde žilo mnoho našich příbuzných. A opakovaně jsme si říkali, že kdyby i rodina naší maminky, stejně jako rodiny všech sourozenců a bratranců našeho dědy - karpatského Němce -, byla po válce odsunuta do Německa, mohli jsme se narodit někde v Bavorsku a užívat si jejich standardu, který byl pro nás nedosažitelným luxusem.
Nabízí se ale i jiné kdyby. Naše příbuzné, evakuované na podzim 1944 před postupem sovětských jednotek na západ a po válce se vracející zpět na Slovensko, mohla postihnout větší tragédie, než jakou byly deportace do sběrného tábora a později za hranice. Mohli skončit v masovém hrobě na Švédských šancích nedaleko Přerova. Dnes si tam připomenou památku 265 obětí jednoho z největších poválečných masakrů v zemi.
Ani v Lidicích, ani v Ležákách se nestalo, aby byly tak bestiálním způsobem ženy a děti zmasakrovány, řekl o události, od které dnes uplyne přesně, šedesát let, historik František Hýbl. Tragédie u Přerova se odehrála měsíc po válce. Na přerovském nádraží zastavil vlak s karpatskými Němci, kteří se vraceli domů na Slovensko. Neušli pozornosti československých vojáků vracejících se z Prahy. Vojáci nechali všechny ženy, děti a starce vyvést z vagonů, zavedli je zápole nad Lověšicemi, nechali je svléknout do spodního prádla a zastřelili je. Vrahově dodnes nebyli potrestáni. A událost vrhá špatné světlo i na místní, kteří se jen několik hodin po masakru dokázali hrabat v hromadě mrtvých těl a hledat zlaté zuby.
Přerovská tragédie možná není typickou událostí poválečných měsíců. Vyhánění Němců z jejich domovů, které si vyžádalo tisíce dalších obětí, však bylo zejména v tehdejších Sudetech velice rozšířeným jevem. A jak se dočteme například v knižním rozhovoru Tomáše Zahradníčka s Jiřím Loewym, rozhodně nešlo o „divoký odsun“. Budoucí novinář v červnu 1945 v severních Čechách od vojáků slyšel, „že se v Berlíně (nakonec to byla Postu pim) má setkat „velká trojka“ a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat...“.
Tato slova jsou zcela v souladu s výrokem prezidenta Edvarda Beneše, který v květnu 1945 hovořil o nutnosti „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného státu Čechů a Slováků provést“. Benešova slova připomněl nedávno historik Emanuel Mandler ve své polemice s prezidentem Václavem Klausem, podle kterého „vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně)“.
Jak se smířit s minulostí
Čili jak vidíme, bud pan prezident nebere vážně názor Edvarda Beneše, anebo - a to je pravděpodobnější - se mu jednoduše nedaří smířit se s minulostí, k čemuž nás občany vyzval loni na konferenci o česko-německých vztazích, „V souladu s přístupem velkého německého filozofa Karla Jasperse“ vyslovil tenkrát Václav Klaus přání „objevit, v našich postojích k minulosti pokoru, najít v nich schopnost přijmout pocit abstraktní viny a vyvodit z něho prostý a všem srozumitelný mravní imperativ: nikdy nedopustit opakování tragédií minulosti“. Ano, ale opět - smířením se s minulostí. Tedy řekněme snahou pochopit její děje, nikoli omlouvat ty z událostí, jejichž hýbatele není za co chválit. A z této kategorie, žel, byla prezidentova věta o poválečném transferu: „Troufám si říci, že to, co se stalo, bylo i obranou před potenciálními podobnými budoucími nebezpečími.“
Princip kolektivní viny do dnešního civilizovaného světa už nepatří. Otázkou naopak je, jakou cenu má kolektivní omluva. Jistě je lepší, když se politik při zmínce o selhání politického celku (národa), který reprezentuje, dívá provinile do země, něž kdyby měl ukazovat přes hranice vztyčený prostředníček. Politikovo gesto, jakkoli dobře míněné, však nemá cenu, neopírá-ii se o upřímné pocity lítosti jeho spoluobčanů. Ty jsou totiž tou nespolehlivější prevencí. A když už má jít o omluvu, ta je vždycky o to cennější, oč méně je „vyžádaná“. Například omluva, již za příkoří, které jim způsobilo poválečné Československo, adresoval před několika dny slovenským Maďarům bratislavský poslanec a bývalý disident František Mikloško.
Vyhnání i odsun (obé se událo) Němců z Československa bylo neblahým důsledkem něčeho, co rozpoutalo Hitlerovo Německo. Přesto člověk v zájmu smíření se s minulostí předpokládá individuální úvahy o „pocitu abstraktní viny“ na obou stranách hranic. A v mnoha případech nejen oné Jaspersovy metafyzické viny. Vždyť stejně jako nebyl potrestán masakr na Švédských šancích u Přerova, žijí zajisté i na druhé straně bývalé fronty osoby, které přímo nebo zprostřědkovaně nesou vinu za něco, co by se, nebýt války, nejspíš nikdy nestalo. Mezi Němci, kteří byli evakuováni před postupující frontou, bylo, málo bojeschopných mužů. Ty totiž Hitler potřeboval. Když tedy nedezertovali či neutekli k partyzánům; plnili si někde své vojenské povinnosti, které jim možná po zbytek života nedaly spát.
Díky Bohu za to, že zde ve střední Evropě dnes můžeme řešit otázky konkrétní i abstraktní viny za události staré šedesát let. Ten časový náskok je patrnější, když se podíváme směrem na východ: Meschedšti Turkové, které už léta odmítají jejich ruští sousedé v Krasnodarském kraji i obyvatelé jejich původní vlasti Gruzie, jsou dnes nuceni využít nabídky přesídlit do USA. Pojem vlast ani dnes není všude samozřejmostí.
Gabriel SedIák, redaktor LN, UHEL POHLEDU, 18.6.2005
* * *
Mstít se na nevinných v době míru je ještě horší, než v době války, aniž bych v nejmenším omlouval zločiny nacismu a fašismu. Ti co u nás po válce masově páchali zvěrstva na českých Němcích, zcela jistě žádnými „hrdiny“ v době okupace nebyli, jinak by nebyli schopni tato zvěrstva konat. Kdo to nechápe a schvaluje, je stejným sadistou, kdy mu msta zatemňuje myšlení a elementární lidskou slušnost. Budou opět 18.června Švédské šance médii zamlčeny? Zasluhovaly by si stejnou, ne-li větší pozornost než Lidice. Vojáci Svobodovy armády tam „hrdinně“ povraždily takřka 300 žen, starců, dětí a kojenců - také v rámci „odvety“ za zločiny nacistů. To také schvalujete, pane Hugo?! V Lidicích bylo mnoho politiků, bylo položeno 87 věnců. Kolik politiků uctí památku stejně nevinných na Švédských šancích? Kolik věnců bude položeno? Jeden Žid nedávno prohlásil, že atentát na Heydricha byl zločin. Smysl měl pouze tehdy, kdyby nastartoval povstání. Takto nastartoval další zabíjení nevinných. I proto měl být Edvard Beneš postaven před Norimberský tribunál a obžalován jako válečný zločinec a hrobař Československa. Je smutné, že stále mnoho lidí, ani po 70. letech, není schopno elementární lidské úvahy a uvědomit si, že zločiny spáchané z velké části českými zločinci na zcela nevinných, zasluhují stejné odsouzení jako zločiny fašismu a nacismu, tím spíše, že byly páchány v době míru, navíc za podpory vedení státu a čs. armády.
* * *
Vstoupil jsem do pokoje s tlustými koberci, úředník, aniž na mne pohlédl, dal si vykládat všechen můj život. Náhle mne přerušil: Ale vy skrýváte židovské děti, navštěvujete židovské rodiny, nosíte jim mléko a potraviny, pomáháte jim s výbavou na transport.“ Povídal to klidně a tiše. „To je pravda“, říkám. „Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.“ Nastalo dlouho ticho. Pak se opět tiše ozvalo: „Můžete jít.“ Ke mně ze strany přitisknutý esesák překvapeně vzhlédl. Nechápal jsem. „Můžete jít,“ ozvalo se znovu… „A nebudu znovu volán?““Myslím, že ne,“ zní tichá odpověď.
Ze vzpomínek na výslech v Petschkově paláci. Z knihy „Nad vřavou nenávisti“ 1996.
V Lipsku se mi dostalo příjemného útulku u jisté paní. Hostitelka zapřáhla všecky své přátele do hledání vhodného průkazu pro mne. Kontroly do Západního Berlína byly právě zostřeny a není již možné se tam dostat bez legitimace. Naděje byla stále menší, když tu jedna známá, která mne shlédla zvolala: „Vždyť je to celý náš doktor! I jeho věk má. Doktor je dobrý člověk, ale nevím, bude-li ochoten tolik riskovat – má čtyři děti.“ Doktor řekl, že bez souhlasu své ženy nemůže nic slíbit. … Když se paní doktorová dověděla, kdo jsem a oč jde, řekla muži: „Když on zachraňoval naše německé děti, musíme teď zachránit jeho.“ A tak jsem převzal lékařův průkaz.
Přemysl Pitter: z knihy „Nad vřavou nenávisti“ 1996.
* * *
Jan Šinágl, 15.6.2015
* * *
Reportéři ČT: Ani zlo nacistů nás nezbavuje povinnosti mluvit o Postoloprtech
Kdy si konečně přiznáme i vlastní zločiny a začneme o nich veřejně mluvit…?!
Znám místa masových hrobů, je jich hodně
Očitý svědek masakru na Švédských šancích vypráví – nedopsaný deník…
Němci se za své zločiny omlouvají a konají 70 let. Kdy se konečně omluvíme a začneme konat i my?!
Komentáře
Kdo chce museum Edvard Benes tak at si ho jde zaplatit. Nevidim duvod financovat museum nejakeho NKVD kolaboranta z mych dani
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.