Baťův projev ke spisovatelům 29. 6. 1936
„Dovolte, abych se zmínil o příčinách, které mě vedly k tomu, abych si vás dovolil pozvat k návštěvě Zlína. Mám pocit, že my všichni, v průmyslu činní, a ještě více ti, kteří v něm kdysi pracovali a jsou nyní bez práce, mají od vás něco požadovati.
Za války, když bylo všude zle, když český člověk leda snad tušil, kterak usměrnit své myšlení, byli to čeští spisovatelé, kteří památným manifestem dali výraz národní jednotě a posílili sebevědomí našeho lidu. Nelze zapomenouti na tuto službu našemu národu, jež ukázala, jaké síly lidu představuje spisovatel. To bylo v roce 1917. Nezdá se vám, že dnešní doba je v duchovním ohledu podobná památnému roku 1917?
Tentokrát nejsou to starosti o naše národní bytí, tentokrát je to starost přímo o člověka. Dnes však není třeba manifestu, je třeba vyrovnání mysli, ujasnění si cesty k hospodářskému a sociálnímu povznesení našeho člověka, jeho vytržení ze zmatků, do kterých upadl. Jde o to, jak mu pomoci, aby nalezl vlastní cestu, cestu svého prostředí a své inteligence.
Kdo zpracovává ducha československého člověka?
Množství stran vysvětluje mu důležitost svého vlivu a jedinečnost svého světového názoru. Jde to od nejvypjatějšího konzervatismu přes stavovství k socialismu, národ uznávajícímu, až ke komunismu, národ negujícímu, hlásajícímu diktaturu dělnické třídy a rozbití všech přítomných hodnot, aby se na jejich troskách mohlo teprve začít s tvorbou hodnot - až opět k protinožcům této ideje: diktatuře byrokracie a fašismu, kde to kolečko můžete docela dobře uzavřít. Výsledek? Bezradnost, bída v přítomnosti a co horšího: skepse, pochybovačná malichernost do budoucnosti...
V našem státě byl bezmála vyhuben individualismus a prokáže-li někdo osobitost, je mu téměř zazlívána...
Mám ve svém srdci jednu velikou touhu, téměř utopii. Pracovati k ukončení takového období československých lidí, kteří jsou nuceni státi s kloboukem v ruce u úřadu pro rozdělování podpor v nezaměstnanosti - i těch, kteří stojí stejně s kloboukem v ruce u vrat Baťovky, Škodovky, Zbrojovky atd. Tak by nesměl vypadat náš člověk.
Já mám v hlavě jiný ideál našeho člověka: muže fyzicky silného a čistého, který se vrací večer, sice znaven, ale šťasten vědomím vykonaného díla, do kruhu své rodiny sebevědomý, svobodný, aby obhlédl ten kus svého životního ráje, jejž silou své práce a svého ducha, za pomoci své neméně zdatné ženy, vydobyl svým dětem. Člověka, jenž si je jasně vědom toho, že žádná moc světa nemůže jej, ani jeho děti, připravit o ovoce jeho práce, leda on sám nebo jeho děti samy. Člověka, který je široce rozkročen na této zemi, pevný i v nejhorší bouři, zdatný, statečný - člověk československý. V konkurenci všech národů Evropy obstojí náš člověk se ctí, zejména pokud jde o jeho ducha a vzdělanost. Pro tuto pravdu mám tisíce důkazů ve svých spolupracovnících. Stěží může se rovnat jiným národům v ohledu své zámožnosti. Žil v té třistaleté porobě, žil i dřel se, buduje svojí pílí a inteligencí říši, v níž nevládl. Dřel se na druhé. Tento stav by měl býti odstraněn s vaší pomocí. To ovšem není program měsíců a let, to je záležitost desetiletí. To si žádá duchovní převýchovy lidu.
Jak?
Především literaturou. Literaturou, jejímž tenorem je průbojná odvaha, množství smělých koncepcí pro naši budoucnost, duchovní tvoření charakteru nového československého člověka. České knihy se obíraly většinou od převratu v samostatném státě buďto vzpomínkami na válku, nebo řešily věčně napravo nebo nalevo se zmítající problém lásky, zrady, nevěry, bolesti, zklamání, opěvovaly bezradnost mladých, jejich zkaženost a zoufalství, nenávist k bohatcům, chlapáctví zbojníků a svírání pěsti na ubohého zotročeného člověka, jako by jiných témat a úkolů nebylo. Jakou literaturu však potřebují českoslovenští lidé v samostatném, svobodném, demokratickém státě? Obírám se touto otázkou již dlouho. Všímám si již dlouho literátů, odhodlaných psáti romány a povídky, řešící otázku dnešního mladého člověka, ukazující cestu.
Máme ve Zlíně celou garnizonu příštích vynikajících občanů našeho státu. Je to naše škola práce. Zde jsem se pokusil nalézti, jaké literatury je jim třeba. Hledaje literaturu, která by dovedla zaujati srdce těchto mladých lidí, nalezl jsem něco dosti vhodného - americké Short Stories. Dal jsem jich rozprodat i několik set ve Zlíně, abych se přesvědčil, jaký účinek tato četba bude mít na hochy v našem prostředí. Jednou večer jsem si pak lehl na kavalec v ložnici mladých mužů a pustil se s nimi do hovoru o těchto amerických knihách, kypících líčením úspěšných charakterů, vítězstvím práce, úspěšných dobrodružství. Byl jsem sám překvapen. Tito 14- 16Ietí hoši projevovali svorně stejnou touhu: Dostat se tam k tomu Michiganu, do Iowy, k Hudsonovu zálivu, do Ohia, Kentucky, Kalifornie, Texasu, všude tam, kde tito hrdinové amerických povídek, Mac O'Bradley, John Dono-wan, Darlin Peete, John Steele, Dave Bulockajiní, dobývali tak obtížně skvělých úspěchů své práce a tedy tam, kde jsou také pro ně připraveny nesmírné rezervoáry dobrodružství a úspěchů. Tak toužili ti naši chlapci z Chlumce a Lhoty a Tovačova, z Beskyd, z Podtater a z Podčerchova.
Nedovedli si představit, že svobodný život samostatného muže, odkázaného na sebe sama, nemusí být u nás o nic menším dobrodružstvím - pokud se ovšem ten chlapík nejde zrovna ucházet o státní službu pod penzí, nebo za obecního zřízence, jenom proto, že mu tatínek tuto službu našel. Řekněte mi, proč to dobrodružství nemá najít na Hrone, na Popradě, na Moravě, v Galantě, Nitře nebo na Vltavě, pod Pradědem nebo na Dunaji? Proč musí být hrdinou chlapců z Kudlova a Mysločovic jenom ten Mac O'Connor, nebo ten Pete či Bob nebo Joe a Frank Brightovi z Yellow Creek caňonu? Vždyť na Slovensku a na Otavě je zlata právě tolik, jako v těch aljašských rýžovištích, když již by za každou cenu chtěl se pustit do těžení toho málo užitečného zlatého kovu, jenž se pomalu nehodí k ničemu než na plomby do zubů.
Proč by nám tu neměli vyrůstat hrdinové, kteří půjdou těžit na Slovensko měď, do Jeseníků chromové rudy, kteří zkonstruují primitivní pec na tavení železných rud u Smolníků? Proč by to nemohl být náš slavný konstruktér, který zkonstruuje zaoceánské letadlo nebo nový typ helikoptéry, umožňující netušené dosud evoluce vzdušné dopravy? Proč by to neměli býti naši hrdinové, kteří vynaleznou stroj na vrtání kůry zemské do hloubky 20 000 m tak, aby ta naše země vydávala buďto proudy nafty, asfaltu nebo vřelé lávy? Proč nevystupují v naší literatuře dunajští lodivodi, stavitelé československých kanálů, vodních dopravních cest, schopných živit milióny lidí? Proč oni nemohou být staviteli údolních přehrad a vodních centrál? Proč nemůže vytvořit československé písemnictví bohatýry nového průmyslového dění? Proč i takový hrdina Štefánik se musí rozplývat v množství biografií, jež se dají číst jen s obtížemi, proč nepíše nikdo o něm román nebo řadu povídek, které by se s takovou neodolatelností četly v počtech nebo v náboženství, jako jsme my všichni, pánové a dámy, čítávali v těch rozmanitých hodinách pod školními lavicemi Robura Dobyvatele, Tajemný hrad v Karpatech, Ocelové město a Dva roky prázdnin?
Podívejme se na Vernea. Dovedl nadchnout všechny chlapce celého světa. Dovedl postavit pracovní plán několika generacím. A vzpomeňme si: co starý Verne objednal, jeho mladí čtenáři opravdu světu dodali...
Největší přítomnou starostí je v našem státě nezaměstnanost. 700 000 párů rukou je bez práce, to znamená, že 2,1 miliónu lidí v našem státě trpí bídu. Myslíte, že jim pomohou podpory v nezaměstnanosti? Myslíte, že jim je co pláten soucit?
N E !
Potřebují, abyste jim ukázali na příkladech, jak se mohou sami zařadit do práce. Potřebují, abychom se všichni povznesli až k onomu vysokému cíli, kdy budeme schopni říci lidem, jak mají pracovat k úspěchu. Nemyslíme, že máme v republice malé vzory. Najdeme jich tisíce, když vytrhneme ze svých srdcí předsudky o sveřepém kapitalismu, jež bylo kdysi třeba dávati najevo, aby člověk byl považován za moderního. Když budeme míti odvahu přiznati si a říci to, že ne každý, tak zvaný zámožný člověk je špatný, jako se to stalo u nás módou. Když budeme ochotni vidět a napsat, ze ne každý nemajetný je už proto světec, a také že ne každý nemajetný zato nemůže, že nic nemá. Když vypustíme ze svých hlav názor, že práce je křivdou. Když se vymaníme ze zajetí českého honzovství, jež říká „malé, ale naše" a hned druhé „Hrr na bohaté!'"
My nejsme Rusko.
Ani nejzuřivější starý režim netroufal si poslat na naše lidi od staletí kozáky s nahajkami. U nás již bylo něco vybudováno, když ještě v Rusku neznali ani Veverkův pluh. My máme právo a možnost budovat zámožnost, blahobyt a vzdělanost našeho lidu vlastními myšlenkami, vašimi myšlenkami, vyjadřujícími naši národní povahu v jejich kladných stránkách. Náš stát nepotřebuje to „malé, ale naše". Náš stát je pětkrát větší než Belgie, může být právě tak velikým a silným národem, jako jsou Francie, Itálie, Anglie nebo Německo. Máme k tomu všechny přírodní předpoklady. Co nemáme, to jsou ty zocelené povahy jednotlivců v našem národě. Co nás zatěžuje, jsou povahy, rozvrácené chaotickým myšlením, nesjednocené v touze po velikosti, síle a slávě našeho státu.
Poukázal jsem na to, že kdyby Československo mělo tolik obyvatel na 1 čtv. km, jako má Belgie, mohlo by se tu uživiti 40 miliónů lidí. Neříkejme, že Belgie má moře. Netvrďme, že Belgie má kolonie. V těch koloniích je 6 000 úředníků, to je všecko, o co ta Belgie tam má víc než my. Belgie platí do Konga právě tak clo a z Konga právě tak dovoz, jako my. V Kongu je mezinárodní statut. Belgické zboží nemá žádné výhody před námi. Takové kolonie jako má Belgie - máme my také. Že má moře? Má. Ale my máme něco víc. Náš stát leží v samém srdci Evropy, zatím co oni musí dopravovat daleko ke svým odběratelům, my je máme všude v sousedství. Proč my nemáme moře? Protože je neznáme. V naší republice je možno usplavnit 4 000 km řek a kanálů.
Není to rozloha země, ale kvalita lidu, jež rozhoduje o síle státu a jeho blahobytu. Belgie, oblévaná na západě mořem, je na tom o mnoho lépe nežli země veliká jako náš stát - Jugoslávie, jež má mnohem více mořského pobřeží, ale jíž schází to, co dovede belgický lid.
Proč je jugoslávský lid ještě chudší nežli náš? Byl ještě déle a ještě pod horší správou nežli náš národ. Má sedmero náboženství, množství analfabetů a málo škol. Silnic, drah a průmyslu má sotva pětinu. Je to tedy rozdíl ve vzdělanosti a vývoji lidí, jež rozhodují.
Náš lid potřebuje ke svému vzestupu duševního vedení.
Potřebuje načerpati odvahu, sebevědomí správného druhu, potřebuje životní optimismus a humor. Potřebuje se zamilovat do života a do úkolů, před něž je staví. Naše legie neměly by nikdy úspěch, nebýt jejich motivem kázně a oběti - láska. V legiích to byla láska k vlasti, k rodné půdě, k tomu všemu, co naši předváleční spisovatelé a učitelé vštípili legionářům do hlav a to, co naši básníci, skladatelé a pěvci jim vezpívali do srdcí.
U příštích průkopníků lepšího bytí národa musíme vzbudit stejně obětavou lásku k práci, k dílu, podniku, povinnosti, k spolupracovníkům i vedoucím, jako se to podařilo těm předchozím v probuzení lásky k vlasti a národu. Musíme se od každého učit, jak probouzeti jednotlivce k vědomí povinnosti, jak vyžít poctivě svůj život v práci milované, nadšené, vynalézavé.
Spisovatelé českoslovenští, pomozte našemu lidu z jeho tísně. Nemyslete, že to nedovedete. Vy to dovedete právě tak dobře jako vaši předchůdci - ba lépe.
Dnešní lidé potřebují, abyste je naplnili ideami, za něž by chtěli, mohli, dovedli pracovat, bojovat, žít nebo umřít.
Raději však žít. Ukažte jim cesty. Vyhněte se pesimismu. Vypracujte klady životní, propracujte našemu lidu nové pracovní krédo ve smyslu Nerudově, který pravil:
Dej osud bojů nám
co muž a rek jich snese,
však potom nad hlavou
nám ráno zableskne se."
* * *
Epilog
Všechny hřbitovy na světě mají v sobě smutek. Některé zarostlé travou, jiné zaváty pískem, někde trčí osamělé kříže, jinde bělostné stavbičky hrobek, které svou pompézností chtějí cosi namlouvat. Ten zdejší v Piracaie s chomáčem korun stromů u vchodu se nepřetvařuje: Mrtví tady pokorně čekají na Poslední soud. Mezi nimi i Jan Baťa, jeho busta přitahuje oči...
Vzpomínám, že neblaze proslulý libretista Prodané nevěsty Karel Sabina kdysi napsal:
... Nechť jméno mé,
z knihy života vymazané, zhasne v paměti, jakž zhasly přetisíce,
o nichž paměť lidská neví více...
Tam s vinou ctnost se smísí, s hanbou sláva,
člověk s člověkem, znán, nepoznán.
V jednom bezdnu neprůzračném splynou,
a zlé, dobré -jedna kryje tráva!
Proč tedy být statečný či slušný? Stejně podle Sabiny všechny pohltí jedna tráva... Když byl Jan Baťa v brazilské nemocnici a když se mu už přitížilo, požádal, aby otevřeli okno; ucítil, že maminka vaří kávu... a tehdy vyslovil poslední přání: chtěl list papíru a tužku. S posledními silami se nadzvedl, snad zavzpomínal na své procesy a pak se pokusil napsat větu: „Pravda vyjde najevo jako olej na... vodu."
Při poslední slabice ho už opouštěla síla, téměř ji nedokončil a klikyhák směřuje kamsi dolů...
Neměl pravdu Sabina; záleží na tom, jaký život žijeme.
Jan Baťa žil čestně.
Z knihy Miroslava Ivanova: Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše
Komentáře