Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

YustitiaOsamělost vysloužilého špiona – Rittig - Neblahopřání

… Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. V České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá. - Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje. - Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války. Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných, se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany. Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu: nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu; stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů; nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému; nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera; několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších. Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

* * *

Osamělost vysloužilého špiona

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.

http://paragraphos.pecina.cz/2017/02/osamelost-vyslouzileho-spiona.html

* * *

Rittig

O tomhle chlapíkovi budou jednou naši vnuci vyprávět svým vnukům, a ti jim neuvěří. Mám na mysli Ivo Rittiga, figurku i svou fysiognomií vhodnou pro zpracování ve formě komiksového stripu, jenž byl čerstvě nepravomocně zproštěn dalšího ze serie obvinění, v kause Oleo Chemical neboli premie 0,17 Kč z každé prodané jízdenky pražské MHD, již Rittig podle tvrzení obžaloby inkasoval. Další proces, týkající se vynášení tajných informací ze zprávy Bezpečnostní informační služby, bude zakrátko korunován písemným odůvodněním, jehož hodnota, jak si dovolím kvalifikovaně předpovědět, bude než literární: posuďte sami z výroku soudce Nováka, že jediným rozumným vysvětlením je setkání [Nečasové s Rittigovým právníkem] za účelem specifikace jistých informací, které se mailovou poštou či prostřednictvím telefonu nehodí sdělovat. Odůvodnění jako noha, řekli bychom v dobách školní docházky.

Rittig si přitom užívá života a orgánům činným v trestním řízení se na svém Twitteru nepokrytě a často velmi nápaditě vysmívá. Řečené orgány nad ním vyhrály vlastně jen jednou, krátce před převratem, kdy jej poslaly, za tehdy astronomické manko přes 700 tisíc Kčs, na devět let do kriminálu. Tam arci dlouho nezůstal, díky Havlově amnestii vyšel z vězení záhy a očištěn, a od té doby zaznamenává ve svých trestních kausách úspěch za úspěchem: byl to ostatně on, komu se Šlachtovi melody boys museli omluvit za mediálně šířené zprávy o zajištěných milionech a metrácích zlata, a tato omluva jistě nebyla poslední.

Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje.

http://paragraphos.pecina.cz/2017/02/rittig.html

* * *

Neblahopřání

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:

 

- nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;

- stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;

- nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;

- nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;

 

několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.

Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

http://paragraphos.pecina.cz/2017/02/neblahoprani.html

* * *

J.Š.14.2.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.67 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)