… V žádném jiném oboru vážně a odpovědně provozované lidské činnosti by nic podobného nebylo možné: věda má svá pravidla a kdo by se pokusil presentovat vědecké výsledky založené na podobně konstruovaném experimentu, by sklidil nejvýš výsměch. Policii to ovšem procházelo a přes určité námitky ze strany Ústavního soudu dodnes prochází. Podstatnou otázkou je, jak jí v těchto podvodech zabránit. Odpor z její strany bude jistě velký, vždyť o co jednodušší je usvědčit pachatele tak, že si zařídíme správný výsledek pachové zkoušky – tak jako udělali v našem kroměřížském případě kpt. Němec a nprap. Křápek – než hledat validní důkazy a pátrat po skutečných pachatelích. A nelze pochybovat o tom, že za ní budou v jednom šiku stát státní zástupci i soudci, protože ti by museli připustit, že se roky mýlili, nechali sebou manipulovat a jako na běžícím pásu posílali do vězení nevinné lidi: přiznat, že naletěli policejním šarlatántům, by bylo příliš pokořující. … Domníváme se, že klíčem je publicita: pokud aspoň část novinářů pochopí, o jak hluboký a společensky významný problém se jedná, je zde určitá šance, že se podaří vzbudit zájem veřejnosti. Svět není arci Minority Report a myslet si, že se někdy podaří dostat do vězení podvodníka Martina Kloubka, který policii poskytoval svým pseudovědeckým blábolením krytí a má proto nyní na svědomí řadu zničených lidských osudů, by svědčilo o povážlivém nedostatku reflexe reality. Spokojme se proto s tím, že by měl každý, kdo byl odsouzen výhradně nebo z velké části na základě výsledku methody pachové identifikace, dostat právo na nový proces.
* * *
Když zhruba před 30 lety dospěla technologie umožňující sekvenování DNA do fase, dovolující rutinní využívání jejích výsledků v kriminalistice, byla logicky uplatněna i na případy osob, které tvrdily, že jsou ve vězení nevinně, protože čin, za který byly odsouzeny, nespáchaly. A ukázalo se, že mnohdy mají pravdu – konkrétně v USA se počet takto rehabilitovaných osob blíží už čtyřem stovkám. To jsou fakta našim čtenářům patrně známá (a pokud náhodou ne, mohou se o neziskové organisaci Innocence Project, která má řadu z těchto případů na svědomí, poučit na Wikipedii).
Česká republika má momentálně velmi podobný problém, který se jmenuje methoda pachové identifikace. Možnost provést komparaci pachové stopy se vzorkem pachu podezřelého znali a využívali už komunističtí vyšetřovatelé; ti ovšem měli dost sebereflexe, aby takto získaným důkazům ponechali neoficiální status (samotná methoda byla až do r. 1990 tajná) a soudy se jejich prostřednictvím přesvědčit ani nepokoušeli: byla to operativní pátrací methoda, způsobilá určit nebo naopak vyloučit možného pachatele, nic víc.
Policie České republiky, jejíž úspěšnost v boji se zločinem i odborná komptence jsou v porovnání s tou komunistickou, přiznejme si, žalostné, methodu pachové identifikace povýšila na regulerní důkazní prostředek, a nebyl by to tento důmyslný sbor, kdyby zároveň nezačal její výsledky v masovém měřítku zneužívat. Pes je totiž vynikající alibi: ponecháme-li stranou zastánce fanatické víry typu Martina Kloubka, že pes se nikdy zmýlit nemůže, nelze nevidět, že je prakticky nemožné prokázat, že pes byl svým psovodem ovlivněn, resp. že nemusí být a limine vycvičen k tomu, aby rozeznával pachy, úplně postačí, když umí poslechnout svého pána a zalehnout nebo zaštěkat u té posice (postu) v řadě pachových konserv, kde to orgány činné v trestním řízení potřebují.
Nefunguje to dokonale: příkladmo u Vlastimila Pechance pes správně na vražedné zbrani pach obviněného neidentifikoval, ač by to policii bylo pomohlo, ale ve většině případů je průběh právě takový: psovod, i když takové informace k ničemu nepotřebuje, dostane zadání, z něhož je zřejmé, co se komparuje a co má pes zjistit (v daném případě uvedením informace, že jde pravděpodobně o vozidlo, kterým byl proveden únos), a voilà, hleďme, hleďme, jaká náhoda, shoda je na světě, a stačilo jen naznačit: my policisté si přece musíme pomáhat!
V žádném jiném oboru vážně a odpovědně provozované lidské činnosti by nic podobného nebylo možné: věda má svá pravidla a kdo by se pokusil presentovat vědecké výsledky založené na podobně konstruovaném experimentu, by sklidil nejvýš výsměch. Policii to ovšem procházelo a přes určité námitky ze strany Ústavního soudu dodnes prochází. Podstatnou otázkou je, jak jí v těchto podvodech zabránit. Odpor z její strany bude jistě velký, vždyť o co jednodušší je usvědčit pachatele tak, že si zařídíme správný výsledek pachové zkoušky – tak jako udělali v našem kroměřížském případě kpt. Němec a nprap. Křápek – než hledat validní důkazy a pátrat po skutečných pachatelích. A nelze pochybovat o tom, že za ní budou v jednom šiku stát státní zástupci i soudci, protože ti by museli připustit, že se roky mýlili, nechali sebou manipulovat a jako na běžícím pásu posílali do vězení nevinné lidi: přiznat, že naletěli policejním šarlatántům, by bylo příliš pokořující.
Domníváme se, že klíčem je publicita: pokud aspoň část novinářů pochopí, o jak hluboký a společensky významný problém se jedná, je zde určitá šance, že se podaří vzbudit zájem veřejnosti. Svět není arci Minority Report a myslet si, že se někdy podaří dostat do vězení podvodníka Martina Kloubka, který policii poskytoval svým pseudovědeckým blábolením krytí a má proto nyní na svědomí řadu zničených lidských osudů, by svědčilo o povážlivém nedostatku reflexe reality. Spokojme se proto s tím, že by měl každý, kdo byl odsouzen výhradně nebo z velké části na základě výsledku methody pachové identifikace, dostat právo na nový proces.
https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/jak-prinutit-policii-k-poctivosti
J.Š.16.6.2018
Read more...