Komentovat spor Jana Šinágla s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem Michalem se mi, popravdě, nechce. Pokud se řečené zpěvačky týká, o té jsem si učinil obrázek na počátku 70. let, kdy se pro celou moji generaci stala symbolem té nejhorší formy kolaborace s komunistickým režimem, jež zhojila zjevný deficit talentu: Vondráčková nikdy nebyla mezi zpěvačkami nejlepší, vždy byla až druhá, třetí, desátá – a sama to dobře věděla; nebyla sice přímo Josefem Laufrem v sukních, arci daleko k tomu nikdy neměla. Radil jsem proto J. Šináglovi, aby si té ženy nevšímal a nechal ji v klidu a opovržení slušnými lidmi dožít.
Nedbal, a dopadl špatně: spor komunistické zpěvačky a známého antikomunisty musí před místními, hodnotově a často i personálně bolševickými soudy, skončit bez ohledu na věcnou podstatu vždy ve prospěch toho, kdo je soudci-bývalými komunisty chápán jako spojenec, a v neprospěch třídního nepřítele. Výsledkem je, že za banální text, jímž domněle porušil předběžné opatření, se Jan Šinágl dostal do exekuce a od exekutora Jana Beneše vyfasoval už pátou stotisícovou pokutu, aniž by bylo zřejmé, čeho konkrétně se měl vůči národnímu pokladu dopouštět. To vygradovalo před dvěma týdny, kdy se exekutor rozhodl, že i když Šinágl vlastní rodinný dům se zahradou, z jehož prodeje lze pokuty snadno uspokojit, provede mobiliární exekuci. Při ní zabavil Šináglovy počítače, včetně starých, prakticky bezcenných kusů: výtěžek z jejich prodeje přitom bude pár tisíc.
Proč to udělal, když zároveň nařídil zpracovat znalecké ocenění jeho nemovitostí, kde lze očekávat výtěžek v částce značně vyšší, než kolik činí dluh? Protože může: v této zemi neexistuje nikdo, kdo by nad exekutory vykonával dohled, a kárný senát Nejvyššího správního soudu je jim pro smích: za nejvážnější provinění a porušení zákona ukládá napomenutí, méně křiklavé prohřešky řeší zcela bez potrestání.
Moje rada Janu Šináglovi proto zní, odjet z této země zpět do Švýcarska, kde dvacet let žil, a zapomenout, že něco jako Česká republika, stát s prohnilou a zkorumpovanou komunistickou justicí, existuje. Vím, jak je to těžké, ale za dané situace je to asi jediná cesta, jak přežít: ostatně, neznám ani jednoho emigranta, který by se do České republiky vrátil a byl tu spokojen. Vy ano?
https://paragraphos.pecina.cz/all/jine-pripady/helena-vondrackova/sinagl
P.S.
Celý život, stejně jako můj otec, usiluji o takové poměry, kde by se slušní lidé nestyděli žít. Samo se nic neudělá a ne každý má potřebné předpoklady, aby mohl přiložit ruku k nikdy nekončícímu dílu budovaní slušné lidské společnosti. I přes tuto zkušenost, ba právě proto věřím, že doba začátku potřebných změn a nejen v naší zemi, pomalu ale jistě nastává. Všeurčující vláda peněz nemůže trvat věčně, bez následků pro všechny, včetně naší stále ještě krásné planety země. Situace je alarmující a je třeba začít aktivně konat – každý slušný občan jak může a zmůže – i ve jménu svých potomků, které by jinak v budoucnu nic dobrého nečekalo.
Jan Šinágl, 9.12.2018
* * *
„Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou.“
„Je cosi shnilého ve státě dánském.“
„Moudrá slova pospí si v uších hlupáků.“
„Nad všecko věren buď sobě samému. A z toho pojde pak jako z noci den, že nebudeš nikomu nevěren.“
W.Shakespeare: Z Hamletova monologu
P.S.
Dnes slavím 66 narozeniny… Připomínám Číslo šelmy 666: „A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“
Docela symbolické spojení v den mých narozenin…
* * *
Brutální útok na svobodu slova, který si nedovolili ani komunisté!
Promiňte, ale nyní se nepodepíšu, už zase mám strach…
17. listopad 2018 a hořkost na začátku Adventu
* * *
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.