r. 1925
JE TO KRÁSNÉ BÝTI ČLOVĚKEM. Je zde několik set lidí, mužů, žen i dětí. Je-li hezké počasí, všechny tváře se usmívají na vás, na každého. Jest pozorovati u každého člověka snahu býti svému spolucestujícímu co nejpříjemnějším. Mnozí dlouhým cvikem v tomto společenském životě přivedli to k velké dokonalosti a okolo takových umělců lze pozorovati stále hloučky lidí, kteří je vyhledávají a obklopují. Nikde ani nejmenšího stínu zlomyslnosti.
Když se někdo náhodou o vás otře, omlouvá se upřímnými slovy, jako by vám způsobil bůhví jakou nepříjemnost, a přece tento slušný společenský mrav, nakazující nepřekážeti, neskličuje společnost k zamlklosti, naopak, co chvíle rozléhá se paluba nebo jídelna hlučným, veselým smíchem. Od vedlejších stolů obrací se pak nim pohled, projevují blahopřání k jejich veselí. Nejlíp se mají děti. Ty se rozhánějí po celé lodi jako kapitáni. A jsou jimi. Celá společnost uchází se o jejich přízeň, dělá místo pro jejich hry a činí je střediskem jejich zábavy.
CHOVÁNÍ MUŽŮ K ŽENÁM, ať vdaným nebo svobodným jest nevyzývavé, založené na naprosté rovnosti.
V INDICKÉM OCEÁNU udělali lodníci z paluby nádrž pro koupání. Basén není velký a za dusných veder uvidíte v něm mísiti se až 20 osob obého pohlaví vedle sebe, ale ani úsměvem, ani pohledem nedají tito mladí lidé najevo nějaké vzrušení.
Z TÉTO UKÁZNĚNOSTI MUŽŮ má největší prospěch žena. Popřává jí svobodný pohyb a možnost využíti všeho, co dříve bylo vyhraženo jenom mužům. Jaký je rozdíl mezi touto osvobozenou ženou a ženou východní, která je vyloučena ze všeho společenského života a odkázána po celý svůj život jen na čtyři stěny svého příbytku.
Až se člověku dostane těchto sladkých plodů dobré společenské výchovy, teprve pochopí, že společenské řády nebo etikety nejsou jen na to, aby lidi uváděli do rozpaků, nýbrž k tomu, aby jim umožňovaly příjemné soužití s lidmi docela neznámými.
Tento nucený čtrnáctidenní pobyt na lodi v uzavřené, dobře vychované společnosti anglické, ukázal mi, jak krásné jest býti člověkem – bělochem.
ÚVAHY A PROJEVY, Tomáš Baťa, str. 234
Read more...