Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 19.02.2019 18:19
    Pane Šinágle, navazuji na Váš článek o sněmu ANO a o projev p.

    Read more...

     
  • 12.02.2019 05:38
    V mém případě, je anonymita nutností a místo extrémního ...

    Read more...

     
  • 12.02.2019 05:26
    Ať mi nikdo nevykládá, že tohle se mi jen zdá, že je to ...

    Read more...

     
  • 04.02.2019 04:37
    To co jste napsal o nemožnosti nás Čechů si řešit problémy ...

    Read more...

     
  • 02.02.2019 15:51
    Z mé zkušenosti na vojně: Náš tankový pluk již v r. 1977 ...

    Read more...

     
  • 02.02.2019 15:48
    "Je v našem evropském zájmu, aby na kontinentu byli američtí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Kdy začíná výchova dítěte

To je ten objev. Všichni, kdo mají dítě či děti, vychovávají. Tato výchova, o níž neučí rodiče žádná škola, a jež začíná člověku už někdy před narozením, je tou nejdůležitější pro tělesný i duševní vývoj dítěte!

Přijdete na to, když se seznámíte s dílem, a popřemýšlíte o Tomáši Baťovi, jeho nevlastním bratru Janu Antonínovi Baťovi, a vlastnímu synu Tomáše Bati - Tomáši Janovi - Tomíkovi.  Přijdete jistě na mnoho dalších extrémně důležitých otázek života a práce člověka.

Poznáte, proč ti dva první vytvořili dílo, jež svou dokonalostí přesahuje rámec běžného lidského myšlení, a proč ten třetí všechno jenom zredukoval a přivedl prakticky k zániku.

V dalším se omezíme na zakladatele a tvůrce úžasné firmy Baťa, Tomáše. Tam je celá ta ohromná kupa nálezů, na něž já jsem schopný jenom upozornit a předat věc moudřejším k hloubkovému studiu.

U Jana Bati nalezneme mnoho látky ke studiu, ale zřejmě vše bylo i u staršího Tomáše.

Na omluvu juniora „Tomíka“, Tomášova syna učiním jen poznámku: Otec Tomáš měl jen jednu jedinou slabost, a to, že nedovedl správně vychovat svého syna. Tělesné tresty považoval za možné, a znásilňování křehké synovy duše za metodu výchovy tygra, jakým byl sám.

Tomík byl duší snad umělec, ale nedostalo se mu otcovy lásky, jež by jej přivedla na dráhu umělce. Zdědil asi duši strýce Antonína, který zůstal obyčejným dělníkem ve firmě, jež byla na jeho jméno. Rozhodně měl Tomík křehkou duši a snad měl raději hrát skutečně na ty housle, o nichž Tomáš často prohlašoval, že na ně hraje. („Kdybych neměl miliony v materiálech pro výrobu, byl bych zde tolik platen, jako Kubelík bez houslí“.)

Už dvacet let přemýšlím, jak přivést lidi k opravdovému vychovávání dětí, vzdělání k tomu nemaje. A ještě déle přemýšlím o tom, proč se žádná instituce nezabývá vedením a výchovou dětí už od narození, ale hlavně jejich rodičů, jak na to. Když pak jsem v knize Jana Antonína Bati „Těžké časy“ pozoroval vodotrysky skvělých nápadů Jana Antonína, jednoho pozdního večera jsem, unaven, procitl k tomuto objevu.

Žiju ve Zlíně už od roku 1959.

Batismus mě velmi zajímal a já jsem tehdy ještě našel v Zlíně mnoho lidí, kteří poznali Tomáše i Jana.

Z těch hovorů mám mnoho poznatků, i o poměru Jana Antonína a Tomáše Bati: Tomáš byl geniálním myslitelem, vychovávajícím Jana od jeho věku asi 10 let jako poručník. Tak, sám vychován ke genialitě svým úžasným zájmem o vše, co bylo kolem něj od batolecího věku, a skvělým přístupem otce i nekonečnou láskou své matky, dokázal příznivě a přísně ovlivňovat duševní vývoj Janův. Předal mu základní podporu a rozhled v problematice podnikání i vlastní (Janovy) osoby, jenž ostatně vše snadno přijímal, jsa dítětem téhož otce. Ale zpět Tomášovu dětství.

O dětství Tomáše Bati

Tomáš byl třetím dítětem svého otce a šestým své matky, již si otec vzal jako vdovu po mistrovi, u nějž byl zaměstnán jako dělník. Dům u kostela ve Zlíně by – jako téměř všechny domy ve Zlíně -  měl jednu velkou místnost, jež sloužila rodině i dělníkům, tovaryšům a učňům za dílnu, za kuchyni, za jídelnu, a pro některé i za ložnici. Tam byla přes den i kolébka, později i postýlka, ze které Tomášek sledoval veškeré dění v dílně. Jako batole pak byl nejraději pod dílenskými stolky, sraženými k sobě, kde si pečlivě prohlídal vše, co se házelo na zem. Odřezky především.

Marek Kudzbel „Baťa, hospodársky zázrak“: O Tomáši Baťovi „…dostal do vínka aj mimoriadnu  vnímavosť a schopnosť premeniť získané poznatky na okamžité zlepšenia…od detstva mal možnosť sledovať svojho otca a jeho tovarišov pri práci…“ (Konec citátu.)

Tomášek tedy nabíral rozum už v kolébce pozorováním, co se kolem něj děje. Přitahovalo ho klepání kladívek, sušení bot pod stropem, pozoroval maminku při vaření, jak celá ševcovská rodina obědvá, potom se batolil po zemi kolem verpánků a pod stolem, hrál si s odstřižky kůže a snažil se je nějak zužitkovat. Tatínek mu vyřezal ze dřeva spodek boty, na něj přilepil z odstřižků svršek. Pětiletý Tomášek pak venku, mezi houfem dětí, prodával takto vlastnoručně vyrobené botičky holčičkám pro panenky a potom – v lepší už kvalitě, pokračoval v prodeji vlastnoručně vyrobených botiček i ve škole. Peníze si na radu otce ukládal, později si vedl i „peněžní deník.“

Jeho dětství bylo zřejmě takové, že byl vždy připraven, když přišel čas něco ovládnout. A on to ovládl a vyrost v člověka plného lásky k lidem, toužícího po pravdě a spravedlnosti, v altruistu, lidumila. Jemu nevadila újma osobní, mohl-li něco udělat pro spravedlivý systém, jejž se rozhodl vybudovat. Když zjistil, že lidé, které ponoukl, aby si založili odbory a oni šli k sociálním demokratům pro rozumy a pak stávkovali za právo pít pivo na pracovišti, všechny stávkující propustil a nehleděl na ztráty, které to bude znamenat v příštích měsících. Bylo to mravně zkažené počínání, a to by raději přestal podnikat, než by se poddal diktátu zkažených zaměstnanců.

Závěr

Proč to všechno vyprávím?

Z literatury o výchově dětí vím, že dítě už od narození má vedle reflexů (sání mléka, křiku, držení se na prstech rodičů) i poměrně krátká období s efektivním sklonem něco pochytit. Pokud toho sklonu využijí, zůstane jim to natrvalo. V těch obdobích se dítě naučí tu věc velmi snadno a rychle, bez námahy, i když je to tak nesmírně složitá věc, jako třeba chůze. Pokud je pro nemoc, nebo nezájem rodičů příležitost promeškaná, později to dítě těžko dohání a mnohé už nikdy nezvládne.

Odkazuji na pedagogy a další odborníky, ať to zkoumají a vydávají o tom zprávy v novinách, časopisech, knihách, v televizi, rozhlase, na internetu, kdekoliv. Tím a prací má žít společnost, a až potom politikou.

Vždyť je to hrůza pomyslet, že to existuje a my o tom nevíme, a děti tak jak tak vychováváme! Kolik takových Tomášů a Janů Baťů vychováme, když to budeme vědět a budeme se tím řídit?

A je i další záležitost, již nám připomíná osud Tomíka: Poznat, co v dítěti je a podle toho je posílat tam, kam patří!

                                                                --------------

Nazval jsem tento článek „Objev tisíciletí“. On to není sám o sobě takový objev. Pedagogové, někteří lékaři a další humánní profese o tom „něco“ vědí. I v knížkách je o tom „něco“ psáno. Skutečným objevem je ale to, že je třeba to dál moderními metodami studovat, a dostávat to tam, kam to patří. Budoucím i současným rodičům. Učit o tom ve školách a dávat to ve známost veřejnosti. Já se stydím za roli, jíž jsem sehrál v tomto příběhu.

V srpnu 1989 jsem přál Tomíkovi k 75. narozeninám.

Nechal jsem vyrobit u holek z Krátkého filmu pěkný obraz Zlína, s několika ochotnými mladíky jsem sesbíral přes sto podpisů na arch ručního papíru, a takto vyrobené blahopřání  jsem odvezl na Kanadskou Ambasádu. Tomíkovi to předali a ten se mi po 17. Listopadu pochlubil v Praze, jak je s blahopřáním vyfocený v kanadských novinách. To už jsem měl založený Klub Tomáše Bati. Ve volném hovoru ve Zlíně jsem se Tomíkovi pak pochlubil, jak se mi jeden jeho spolužák asi ze čtvrté třídy pochlubil takovým příběhem:

Vyprávěl, jak Tomík nepřijal při vyučování trest klečení „u tabule“,  Odmítl: „Nepůjdu, já su Baťa.“ To tehdy býval nejčastější trest. Ředitel to oznámil jeho otci, tehdy už slavnému panu továrníkovi a ten přišel do třídy a provedl exekuci řemenem před celou třídou. „Tož ty si Baťa? A tož – já su také Baťa!“. Ohnul si Tomíka přes koleno a dal mu pár řemenem, aby všichni viděli, že Tomík je žák, jako oni.

A tu jsem poprvé poznal, že Tomík byl jemná a citlivá povaha, a tato exekuce jej velmi silně zasáhla na duši. Když jsem to v r. 2009 Tomíkovi vyprávěl pro zasmání, on se nezasmál. Velmi smutně mi odpověděl: „To Vám řekl?“ Cítil jsem se trapně.

Za několik let Otec Tomáš nemohl mnoha telefonními hovory dostat Tomíka na prázdniny ze Švýcarska domů, ale ten si z něj dělal legraci a řekl!! „Nepřijedu“ (Byl daleko a troufal si.)

Když asi den na to letěl pan továrník do Německa na poradu do své továrny, chtěl vyletět brzy ráno, že napřed zaletí do Švýcarska a Tomíka si posadí do letadla. Jako malého kluka. Bylo mu už sedmnáct.

Jenomže na letišti byla mlha – a po pár stech metrech letu byl konec nejslavnějšího továrníka světa. Psal se rok 1932. A on už vyhlásil: bude válka, musíme se připravit.

No, dali jsme si načas, a jak jsme dopadli? Pilsudský nepřítel a další přátelé nevyzbrojení. Za Tomáše by válka nebyla. A stačilo by jen, aby Tomík byl stejně hladový po botech, jako otec.

 

Zlín, 24. 9. 2016  Stanislav Vrbík

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.00 (5 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)