Kde vládne temno, tam vládne zmatek - Každý sultán, který není schopen dovést vlastní velmože ke ctnosti, nikdy nemůže vést ke ctnosti prostý lid a poddané – Kde neplatí právo, neplatí nic.
Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli.
* * *
Žádná lidská společnost nikdy nebyla, není a nebude dokonalá. Aby však společnost řádně fungovala, musí být vnitřně i navenek stabilní, musí zajišťovat spravedlivé (vyvážené, harmonické) společenské prostředí a musí se opírat o důvěru obyčejných občanů, nikoli o důvěru zločinců a nemravných lidí, kterým státní orgány mnohdy cíleně zajišťují „právní jistotu“ na úkor lidí podvedených a ukřivděných.
„Spravedlnost je základem království (států).“
(Iustitia regnorum fundamentum est.)
„Sama idea spravedlnosti ještě spravedlnost nenastolí.
A sám zákon pořádek nezavede.“ (Sün-c´)
„Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát.“
(Sine summa iustitia rem publicam geri nullo mode posso.)
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.)
„Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony.“
(Aequum et bonum lex legum est.)
„Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše,
než velké lupičské bandy?“
(Quid sunt regna, nisi magna latrocinia, sublata iustitia?)
Základem stabilní a smysluplně fungující občanské společnosti tedy nejsou nestabilní a proměnlivé právní normy (nezřídka i nerozumné, nespravedlivé a nemravné), ale spravedlnost jako základní stabilizační společenská hodnota, spravedlivost, slušnost a lidskost při výkladu práva, rovnost občanů před zákonem, mravnost a pozitivní právní i mravní vědomí občanů. Jakákoliv vnitřně stabilizovaná občanská společnost totiž snáze přežije nepříznivé vnější i vnitřní podmínky (včetně přírodních, sociálních i ekonomických), avšak bez udržování a upevňování spravedlnosti, bez základních mravních hodnot (zejména slušnosti a poctivosti) a bez rozvíjení pozitivního právního i mravního vědomí občanů se musí postupně vnitřně zhroutit, čímž se vytváří příznivé podmínky pro utužování režimů, porušování anebo omezování občanských a lidských práv, zneužívání moci, nastolení totalitních vlád a případně i diktatury jednotlivce.
„Pokud pro vrchnost neplatí principy Cesty Tao,
ani její podřízení nedodržují paragrafy zákoníků;
pokud se u dvora zpronevěřují principům Cesty Tao,
ani drobní výrobci nerespektují nařízení dvora,
a pokud se vládce prohřešuje
proti principu chování v zákonech spravedlnosti,
i prostý lid začne obcházet zákony!
Pokud takový stát přetrvá, bude to jen zásluha šťastné náhody.
Říkám vám:
ani slabost obranných opevnění,
ani rozbití a rozprášení armády,
ani vypálení a zničení polí,
ani vydrancování a vyplenění obydlí
není pro krajinu tak velkou pohromou,
jako když vrchnost přestane respektovat principy Cesty Tao,
jako když si poddaní nemají víc z koho příklad brát,
jako když se neprávo stane v krajině zákonem!
Věru nevyjde slunce pokojných dní nad touto krajinou!“
(Čínský konfuciánský filosof Meng-c´- asi 372-289 př.n.l.)
Stabilita občanské společnosti tedy není založena na soustavných politických, ekonomických a právních změnách a experimentech, ale na důsledném a vytrvalém upevňování těchto tradičních hodnot:
míru, spravedlnosti a rovnosti občanů před zákonem,
- tolerance a smířlivé mezilidské komunikace,
- bezpečnosti občanů před zvůlí, křivdami a násilím,
- úcty k moudrosti a pravdě,
- rozumném, uvážlivém a uměřeném sociálním programu,
- skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti a uměřenosti,
- poctivosti, slušnosti, lidskosti, laskavosti, soucitu, spolupráce a solidarity,
- vyvážených rodinných vztahů,
- úctě ke kulturním tradicím národa,
- výchově občanů k dodržování základních mravních hodnot, včetně ohleduplnosti, úcty ke starším lidem a soucitu s lidmi trpícími.
Záměrně zde nejsou zmíněna základní lidská práva. Ta jsou totiž při dodržení shora uvedených hodnot zcela samozřejmá. Lidskými právy jako tabuizovanou (nedotknutelnou) modlou se ohánějí především nejrůznější naivní a proklamativní humanisté, kteří jsou mnohdy nerozumní, nevědomí a hloupí, nedokáží se náležitě orientovat v mravních ani v morálních otázkách a ačkoliv před veřejností nadšeně blábolí o přirozené lidské dobrotě, laskavosti a soucitu, vůči opačným názorům jsou nezřídka nesmiřitelní a nenávistní a jejich osobní život by rozhodně nemohl sloužit jako příklad mravnosti. Nelze ovšem pominout ani vypočítavé „chytráky“, kteří emocionálně (pocitově) líbivá humanitní hesla cíleně zneužívají ke svému politickému zviditelnění a společenskému prosazení, anebo i zločince, kteří uznávají pouze svá základní lidská práva, zatímco lidskými právy jiných lidí hluboce pohrdají.
„Mistr Meng (pozn.: Meng-c´) tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásí! Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal. Není to snad vrchol troufalosti?“ (Sün-c´)
Mravná politika má tedy směřovat k dosažení a upevnění všech uvedených hodnot, protože je to společensky prospěšné. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis).
Politici povětšinou občany klamou a předstírají, že tyto mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní. Jako celek se však podle těchto mravních hodnot nechovají a někteří z nich jimi dokonce okázale pohrdají jako historickým anachronismem (tj. přežitkem minulosti). Jejich největším nepřítelem by totiž byla konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a nikdo by si jich ani nevšiml (takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli!). Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci,
a) neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží,
b) existující problémy zveličují anebo zlehčují,
c) podle své momentální potřeby, přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují,
d) intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají
e) navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí,
f) neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist,
g) politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají,
„Rozděl a panuj!“
(Divide et impera!)
- s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí,
- politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí,
- oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat,
- lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy,
- lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách,
- pokud chtějí své sliby splnit, musí porušit platný právní řád, na který se pak neohlížejí, atd.
Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli.
„Duch vladařů zaslepených mocí tíhne k nepředloženostem.“
(Indická učebnice moudrosti a praktické politiky Paňčatantra
aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)
„Kdo se ohání principy Cesty Tao, ale přitom dovoluje, aby se ve státní službě nerespektovaly principy jednání v zákonech spravedlnosti a aby se hodnosti a úřednické funkce získávaly nestatečně, ten není nikým jiným než obyčejným žvanilem.“
(Meng-c´)
O stabilizující funkci tradičních mravních hodnot se podrobně zmiňuje již Buddha (563-483 př.n.l.) ve svém rozhovoru s prvním ministrem magadhského krále Adžátasatty Vassakárem (viz Velká rozprava o Buddhově úplné nirváně). Vassakáró chce vědět, jak by jeho král mohl porazit kmen Vadždžijů („tak veliký a mocný“). Buddha se nejprve ptá svého učedníka Ánandy, jaká pravidla soužití platí u Vadždžijů. Když mu Ánandó na jeho sedm cílených otázek odpovídá kladně, Buddha praví, že při dodržování těchto sedmi podmínek vzestupu je možno u Vadždžijů očekávat vzestup a nikoli úpadek. Ministr Vassakáró nato přiznává, že i kdyby Vadždžijové dodržovali pouze jedinou z těchto podmínek, nebylo by možno je porazit – natož když dodržují všech sedm.
Sedm Buddhových podmínek společenského vzestupu:
- Pravidelné setkávání občanů ve velkém počtu (demokratické principy).
- Shoda při jednání a shoda při vyřizování společných záležitostí.
- Zachovávání starých předpisů, nezavádění nových, jednání v souladu se starými tradicemi.
- Ctění a uznávání starců, naslouchání jejich radám.
- Neunášení a nezadržování žen a dívek (tj. úcta ke svobodě žen a dívek a dodržování pohlavní zdrženlivosti).
- Udržování a uctívání svatyň, přinášení obětí.
- Ochraňování Probuzených (tj. moudrých mužů a žen) a vytváření příhodných podmínek pro jejich život a působení ve společnosti.
Již samotná myšlenka sedmi podmínek vzestupu je pro politiku inspirativní. O úrovni vzdělání našich politiků však hovoří již jen to, že něco podobného je ještě ani nenapadlo (ostatně kdo z nich vůbec přečetl byť jen jedinou Buddhovu rozpravu anebo se seznámil se politickým učením konfuciánských filosofů o „Třech cílech“ a „Osmi krocích“?). Mnohomluvné volební programy politických stran a hnutí jsou totiž většinou nekoncepční, chaotické a krátkodobé, protože vůbec nepočítají s perspektivami rozvoje společnosti za 10 až 100 let a cíleně se vyhýbají těm nejzákladnějším a přitom nejožehavějším tématům – tj. rozvoji a upevňování mravnosti a spravedlnosti. O těchto základních principech stabilizace společnosti totiž nemohou zasvěceně hovořit lidé, kteří o nich vlastně vůbec nic nevědí; natož aby je dokázali umístnit na přední místo svých volebních programů a dokonce je v praxi uskutečňovat.
„Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů,
pořádek a harmonii – jejich dokonalý nadbytek.“ (Sün-c´)
„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.
Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.
A tímto označením jsou společenská pravidla a zákony.
Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony,
tam zavládne temno.
Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“ (Sün-c´)
„Každý sultán, který není schopen dovést vlastní velmože ke ctnosti,
nikdy nemůže vést ke ctnosti prostý lid a poddané.“
(Perský král Artaxerxés I. /Ardašír I./ – asi 180-240/241 n.l.)
„Kde neplatí právo, neplatí nic.“ (římské právní úsloví)
„Jestliže chce král předčit ostatní vladaře ve slávě a chrabrosti, musí uspořádat a ozdobit své mravy.“ Anúšíraván se zeptal: „A jakým způsobem?“ Bozorghmer na to odpověděl: „Ať se vyvaruje špatných vlastností a přisvojí si jen to dobré. Špatné vlastnosti jsou nenávist, závist, krutost, vznětlivost, chtivost, hamižnost, tvrdohlavost, sobeckost, proradnost, tyranství, vrtkavost, uspěchanost, nevděčnost a lehkovážnost. Dobré vlastnosti jsou zdrženlivost, dobrota, trpělivost, velkorysost, skromnost, štědrost, přímost, trpělivost, vděčnost, slitovnost, vzdělanost, chytrost a spravedlnost (pozn.: správně má být spravedlivost). Naučíš-li se používat těchto vlastností při uspořádání veškerých záležitostí, nebudeš potřebovat žádného poradce.“
(Persko-turecký vezír Nezámolmolk – 11.stol.; Pojednání o politice)
Takto zní teorie „Tří cílů“ a „Osmi kroků“, jejímž autorem je konfuciánský filosof Ceng-c´ (asi 505-436 př.n.l.):
„Tři cíle“ jsou projevování jasné ctnosti (mravnosti), obnovování lidu a setrvávání v dokonalé dobrotě.
„Osm kroků“ je zkoumání věcí, šíření znalostí, ryzost vůle, náprava mysli, zdokonalování osobního života, usměrňování rodiny, společenský pořádek a světový mír.
Podle učení Ceng-c´ (Mistra Cenga) působí těchto osm kroků zpětně. Kdo tedy chce dosáhnout světového míru, musí nejprve dosáhnout společenského pořádku. Kdo chce dosáhnout společenského pořádku, musí nejprve dosáhnout pořádku ve své rodině. Kdo chce dosáhnout pořádku ve své rodině, musí nejprve zdokonalit sám sebe. Kdo chce zdokonalit sám sebe, musí nejprve napravit svoji mysl. Kdo chce napravit svoji mysl, musí ji učinit čistou a dosáhnout ryzosti vůle. Kdo chce dosáhnout čistoty mysli a ryzosti vůle, musí dosáhnout znalostí, a kdo chce dosáhnout znalostí, musí zkoumat věci.
„Věci mají své kořeny a větve.
Události mají své počátky a své konce.
Člověk poznává cestu, když ví,
co je první a co poslední.“
(Novokonfuciánský filosof Ču-si – 1130-1200)
* * *
P.S.
V roce 1994 byl JUDr. Oldřich Hein profesně zlikvidován, protože se odvážil trestně stíhat nepoctivou privatizaci. Poté se 10 let handrkovalo, jestli ho budou znovu nominovat jako státního zástupce. Nakonec to vyhrála klika, která je dnes seskupena kolem nejvyššího státního zástupce. Nevěří už tomu, že se v této společnosti dá ještě něco pozitivního dokázat. Je třeba tlačit na výchovu nové generace. Když se to podaří, může se to ještě obrátit k lepšímu - toho se však lidé jeho věku už nedožijí.
Soudce VS Praha JUDr. Ivan Elischer si přivydělával jako herec v seriálu TV Barrandov. Hrál podnikatele nakaženého virem HIV. Soudcovská unie ho pouze pokárala?! Obávám se, že jsme v tomto případě opět „jedničkou“ na světě. Kolik asi takových morálních zrůd se nachází v české justici? Kolik nevinných lidí bylo díky nim odsouzeno? Kolik vinných neodsouzeno? Jsou neomezenými a prakticky nepotrestatelnými pány nad našimi životy! Jak dlouho si naše země může ještě takovou „justici“ dovolit, aby se zabránilo anarchii?!
J.Š.
Read more...