Mezi Evropou a Ruskem nikdy nebude žádné mírové řešení, protože Rusko ho nepřipustí. Je nás skoro třicet. Spolupracujme!
Prvního srpna 1975 proběhl v Helsinkách na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě závěrečný akt. Zúčastněné státy USA, SSSR, VB, Francie vyhlásily, že budou respektovat lidská práva, svobodu myšlení, volnější pohyb a jednat podle zásad Charty OSN, tedy řídit se Všeobecnou deklarací lidských práv. Disidentská hnutí se na akt začala odvolávat. Celý akt podepsal za SSSR Leonid Brežněv jako první tajemník KSSS, ačkoliv už sedm let okupoval Československo vojsky Varšavského paktu. Čtyři roky na to v prosinci 1979 přepadl Afganistan, kde sovětská vojska během desetileté okupace povraždila na 2 miliony obyvatel.
Čas oponou netrhnul. Sovětský Svaz se sice rozpadl a patnáct okolních vazalských socialistických států dostalo od presidenta Jelcina možnost svobodně se rozhodnout, zda budou samostatné nebo se dobrovolně přidají ke vznikající Ruské federaci. Byly to středo asijské, dříve sovětské socialistické republiky: Uzbecká, Tadžická, Kazašská, Kirgizská a Turkmenistan. Zakavkazské: Gruzínská, Azerbajdžánská a Arménská. Pobaltské: Estonská, Lotyšská a Litevská. Mimo ně Bělorusko a Ukrajina.
Jelcin se stal po celá staletí jediným ruským vůdcem, který si uvědomil, že státy si osobě mají rozhodovat sami. Stal se tak presidentem státníkem, i když ostatní jeho činy tomuto titulu neodpovídaly.
Ruským establishmentem a především armádní generalitou bylo jeho rozhodnutí dát patnácti státům kolem Sovětského Svazu svobodně rozhodovat o své státnosti hodnoceno jako největší katastrofa po druhé světové válce. Soudruzi nedokázali pochopit, že by si státy mohly samy svobodně o sobě rozhodovat. Chování Rusů je relikt z doby Chánů a Mongolů, kteří kam přišli považovali vše za své. Jelcin se v očích ruských vojenských jestřábů stal tak nejhorším Rusem. Čas přeci jen trochu oponou trhnul, ale vše se brzy vrátilo do starých kolejí.
Nastoupil Vladimír Putin. Ten v roce 1994 na Budapešťském memorandu podepsal s Ukrajinou, USA a Británií bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Jako Brežněv dohody porušil, Ukrajině podvodně ukradl Krym a obsadil její východní část. Aby toho nebylo málo samostatné Gruzii uzmul Jižní Osetii a Abcházii jako kdyby Českou republiku oloupil o Moravu a Slezsko. Zkrátka „ dodržování lidských práv“ pokračovalo podle Charty OSN a Všeobecné charty lidských práv ruským způsobem.“
Rozdíl však přece jen nastal. Brežněv po deseti letech genocidy z Afganistanu musel vycouvat. V roce 1989 se hnuly ledy také v Československé republice. Ruská vojska byla nucena opustit republiku a vyklidit tři supertajná úložiště atomových bomb, které byly bez vědomí občanů ve velkém počtu v Čechách uloženy. Dnes je jedno z nich veřejně přístupné u vesničky Míšov nedaleko Spáleného Poříčí.
Po kyjevském majdanu Putin prohlásil, že vznikl nový stát, se kterým žádné Budapešťské dokumenty podepsány nebyly. Dodejme. Proto ruský stát si osvojuje právo vojensky zasahovat do nově vzniklého státu. Pan Lavrov, zase tvrdí, že anexe Krymu a východní části Ukrajiny Budapešťskému memorandu neodporuje, protože se v něm neuvažovalo o ozbrojeném státním převratu. Pro Rusy z toho opět plyne: Státní převrat není vnitřní záležitostí státu, ačkoliv Rusové vždy tvrdí opak, a ruský stát si „může“ zasahovat do cizího podle svého.
Nomádské, respektive mongolské způsoby koukají těmto pánům z bot jako ta vymlácená sláma.
Buď zapírají nebo zatloukají a zatloukají jako přistižení milenci, nebo se vytáčejí, a tvrdí, že co řeknou je jejich pravda pravdoucí. Ano pouze jejich.
Neustále rozšiřovat násilím svůj prostor přešel od nomádů a Mongolů na cary, Lenina, komunistické tajemníky i na současného presidenta Ruské federace.
Z výše shora uvedeného vyplývá: Mírová domluva či smlouva s Rusy, i když se slavnostně na veřejnosti podepíše a všem oznámí je bezcenným papírem, protože ve skutečnosti je přípravou a záminkou k provokování, jak jsme toho byli a jsme neustále svědky. A to v míru, krizi, případně i ve válce.
Po rozbití Rakouska, k čemuž jsme my Češi vydatně přispěli a po únorovém komunistickém puči syn T.G. Masaryka Jan Masaryk, člověk, od které by to nikdo nečekal, ale přitom osoba mimořádně kompetentní, řekl: „ Kdyby tata viděl, jak to s námi dopadlo, šel by se rakouskému císaři osobně omluvit“.
Unie evropských států se tak stala poslední pevností před východním příbojem. V době kdy vychází u nás zlacená medaile gen. Milana Rastislava Štefánika připomeňme jeho slova: „Když se někomu podaří nás rozdvojit, bude s námi zle. V jednotě je síla. První zásadou je jednota a svornost. To si pamatujme.“
Mezi Evropou a Ruskem nikdy nebude žádné mírové řešení, protože Rusko ho nepřipustí.
K.Mrzílek
14.6.2019
Read more...