Dne 15. října jsem stihnul jen konec besedy s Martinem Mejstříkem v Havlíčkově Brodě. Nemohu ji proto hodnotit. Zato jsem si koupil jeho knihu, která je zřejmě jedinečným svědectvím o dění na veřejnosti a v zákulisí
v listopadu 89 od přímého účastníka. V knihkupectvích ji nekoupíte. Součástí knihy je i CD s bohatým „svědectvím doby“ – deníky, dokumenty, kavárny, senát. Budu se k ní vracet. Níže přináším Provolání vysokoškolských studentů k výročí 17. listopadu 1990 (Ukradená revoluce) z jehož cituji:
Spoluobčané, přátelé, obracíme se na vás jakožto českoslovenští vysokoškoláci! Opět je potřeba se spojit a společně se zamyslet nad stavem věcí, ke kterému jsme se po roce dopracovali. Blíží se výročí revoluce. Nechceme slavit 17. listopad. Není k tomu důvodu! Nechceme, aby staré nomenklaturní kádry vyšly s mávátky na Národní třídu a smály se nám do obličeje. Již není důvodu nazývat naši revoluci „sametovou“. Je to totiž revoluce ukradená! Ukradená nedůsledností nás všech i našich představitelů, kteří v některých případech propadají sebeuspokojení, samolibosti a nebezpečné změkčilosti. Na každém kroku je cítit neklid a narůstající napětí. Dostavuje se zklamání a nedůvěra k vládě i k sobě samým. … Požadujeme úplnou pravdu o událostech 17. listopadu! Dosavadní mlčení je už neúnosné. Pouze vytváří podmínky pro nejrůznější dohady. Jeden z nich jsme byli nuceni právě předložit…
Z Havlíčkova Brodu mi utkvěla v paměti i věta Martina Mejstříka o velkých možnostech, jaké má občan zákonodárce k samostatnému, nestranickému konání. Kolik poslanců a senátorů jich plně využívá k vykonání smysluplných 
věcí a kolik z nich umí jen plně využívat poslanecké náhrady?
„Nakonec nejde o toho, kdo kritizuje, ani o toho, kdo poukazuje na to, jak silák klopýtl, nebo kde mohl dělník udělat svou práci ještě lépe. Čest a zásluhy patří tomu, kdo je ve skutečnosti v aréně, jehož tvář je zničená prachem, potem a krví. Tomu, kdo o něco statečně usiluje, kdo chybuje a znovu a znovu nedosahuje svého cíle, komu je vlastní velké nadšení a velká oddanost, kdo sám sebe vydá pro dobrou věc. Tomu, kdo v tom lepším případě nakonec zakusí triumf velkého úspěchu, a kdo v tom horším případě, když selže, alespoň selže během nádherně odvážného pokusu o to, aby nezůstal stát na místě s bojácnými, kteří neznají ani vítězství, ani porážku.“
„Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět, že věci pro které se trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Prof. Jan Patočka
Jan Šinágl, 28.10.2019
* * *
Demokratický parlament s komunisty připomíná krychli kulovitého tvaru
Read more...