Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

st pro 11 @09:00 -
OS Praha východ: ing. Petr Vlček

Nejnovější komentáře

  • 06.12.2019 09:24
    Vzhledem k udané skutečnosti je vidět že zde má převahu levice.

    Read more...

     
  • 03.12.2019 21:46
    O co jde. Rusům nejde o spolupráci a mírové soužití, ale o ...

    Read more...

     
  • 30.11.2019 11:10
    “Jediná země, kterou vám dáme, budou vaše hroby.” Vzkaz finské ...

    Read more...

     
  • 29.11.2019 20:29
    Pan Vodička zapomněl poděkovat panu velvyslanci za mírové ...

    Read more...

     
  • 21.11.2019 11:51
    Když se řeči jenom vedou realita je za horizontem - Máme v ...

    Read more...

     
  • 21.11.2019 11:47
    Herečka Bára Hrzánová: „Já bych pro české politiky navrhla ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Situace v oblasti péče o národní kulturní dědictví je odbornou veřejností pociťována jako trvale neudržitelná. Laici pak památkovou péči dokonce chápou jako nepotřebný, brzdící či zpátečnický prvek státní správy. Ovšem nebylo tomu tak vždycky. K zásadnímu zlomu ve změně dříve pozitivního přístupu došlo v okamžiku, kdy se tato oblast dostala pod „dohled” svévolné politické moci; kdy se Památkový úřad změnil v památkový ústav.

K povolení na stavbu domu, na jeho přestavbu či rozsáhlejší úpravu je zapotřebí vyjádření desítky institucí, např. z oblasti hygieny, dopravy, požární bezpečnosti, … Jejich posudky se chápou jako odborné, nezpochybnitelné. V případě, že jde o památku nebo stavbu v památkové zóně, přistupuje k nim ještě vyjádření památkových orgánů. Ty jsou kupodivu dva: Národní památkový ústav a jeho supervizor, odbor či oddělení památkové péče místně příslušného úřadu státní správy. Památkový ústav se odborně vyjadřuje, státní úředník rozhoduje.

Tento systém byl nedávno označen jako dvojkolejnost, ovšem nepřípadně, neboť památkářské „koleje” nejsou souběžné: jedna je nadřazena druhé a někdy vede (může vést) ‒ „namátkově” ‒ do protisměru. Navíc od roku 1954 je zdejší péče o památky dokonce trojkolejná! S nástupem prezidenta Antonína Zápotockého byla totiž z pražského katastru vyňata oblast Pražského hradu, na níž od té doby „veškerou správu v oboru státní památkové péče … vykonává Kancelář prezidenta republiky” (vládní nařízení 55/1954 Sb., § 2). Nekontrolovaně ji vykonává sám vlastník památky.

Současný návrh památkového zákona nepochybně nemohl vzniknout bez účasti vedení Národního památkového ústavu (ten přece přímo ze zákona „zpracovává odborné podklady pro celostátní koncepci památkové péče”). Tam však i nadále vládne pohoda nastolená roku 1951, naposledy kodifikovaná zákonem 20/1987 Sb. Již ministerský výnos Zdeňka Nejedlého změnil název Památkových úřadů (českého a moravskoslezského), především však je zbavil jejich dosavadních kompetencí; ty převzaly složky tehdejší tzv. „lidosprávy”. Zákonnou formu získal Nejedlého výnos až roku 1958 (č. 22/1958 Sb.), kdy byl zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody a vznikla jeho subalterní krajská památková střediska. Odborná instituce se tak otevřeně dostala pod ideologickou i praktickou kuratelu státní komunistické garnitury. Věcné rozhodování o památkách bylo pak otázkou osobních vztahů; nejen případné osobní statečnosti aktérů obou složek, ale také politické i hospodářské korupce jejich představitelů.

S koncepčně nepodstatnými změnami žije památková péče dodnes, ovšem ve verbálně modernizované podobě. Průběžnou „racionalizací” z dřívějších deseti ústavů vznikl jediný Národní památkový ústav údajně s 2000 kmenovými zaměstnanci na generálním ředitelství, patnácti územních odborných pracovištích a na r. 2013 nově ustavených čtyřech územních památkových správách řídících provoz státních hradů a zámků. Právoplatným úředním razítkem opatřené stanovisko památkové péče však stavebním úřadům odesílá 205 úřadů měst a obcí s tzv. rozšířenou přenesenou působností.

V novém památkovém zákoně připraveném Ministerstvem kultury ČR, se tento problematický koncept, neekonomický a neekologický (ne)systém, duplicitně produkující stohy popsaného papíru a nadměrně obtěžující občany, opět prosazuje v ještě problematičtější podobě. Odborná „nepamátková” veřejnost se k němu vyjádřila odmítavě, památková se ozývá jen nesměle.

V čem je problém? Již před čtrnácti roky v odpovědi na parlamentní interpelaci někdejší ministr kultury řekl: „Rozhodl jsem se, že musí být okamžitě řešena vícekolejnost rozhodování, nejasné nebo slabé kompetence, protichůdná řízení podpořená ambicemi jednotlivých institucí kombinovaná s mnohdy nízkou kvalifikací nebo zkušeností, financování, kdy větší část peněz jde na administrativu, než na památkové programy, desítky vedených soudních sporů, nekonečně vedené odvolávání a z toho vyplývající snižující se kredit státu jako ochránce národního dědictví a minimální váha odborných stanovisek Národního památkového ústavu, netransparentní zadávání veřejných zakázek a další. Toto všechno způsobuje, že se nám pod rukama ztrácí nenahraditelné hodnoty movitých i nemovitých památek a stávající systém není schopný tuto situaci vyřešit.”

Tímto prohlášením celá věc skončila, až před čtrnácti dny se za radikální změnu zákona na stránkách tohoto listu přimluvil Ing. arch. Jan Kaigl, Ph.D, ředitel územního odborného pracoviště NPÚ v Plzni. Zbývá pouze otázka, zda takováto radikální legislativní změna je proveditelná. Spolu s Ing. Kaiglem soudím, že nic jiného nezbývá. Navíc stačí pohlédnout za levý břeh Moravy: tam, ve druhé polovině rozdělené někdejší republiky, mají již od r. 2002 Zákon Národné rady Slovenskej republiky o ochrane pamiatkového fondu (49/2002 Z.z.), rekodifikovaný naposledy r. 2014. Obsahuje ustanovení o Pamiatkovom úradu, který „koná a rozhoduje v administratívnoprávnych veciach samostatne”.

 

Bohumil Samek,

emeritní vědecký pracovník Ústavu dějin umění AV ČR,

po r. 1989 ředitel Památkového ústavu v Brně

* * *

K tématu článek Jany Machalické Sebrali nám Prahu. Nám měšťanům (LN 7.11.2019). Dcera pana Bohumila Samka je známou advokátkou:

 

Rozvod - součást života - poradíme – pomůžeme

www.lawyers.cz

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

J.Š.15.11.2019

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (2 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)