Když jste s rodiči v roce 1968 opouštěli republiku, kde vaše předkové zanechali tolik stop, jak vám bylo? Přemýšlel jste o tom?
Tehdy, když jsme odcházeli, věděl jsem, že se svým temperamentem a kritickým zaměřením bych tu nemohl vůbec existovat. A s minulostí mých rodičů. Vděk národa za vše, co tu naši předci vybudovali, byl příšerný. Po roce 1948 přišli o všechno, i o zdraví. Snad proto se o minulosti a o majetku u nás v rodině nikdy moc nemluvilo. …
Jaké byly první dny a měsíce?
Tehdy, před srpnem, ve Švýcarsku ještě žádní uprchlíci nebyli, vůbec jsme nevěděli, kde žádat o azyl. Já jsem se dostal v Lausanne na kolej, kde mi pak pomohl farář. Pozval mne na víno a ptal se, co chci dál dělat. Chtěl jsem od mládí psát, měl jsem rád literaturu. Řekl jsem mu, že tady je to na mne moc klidné a on mi poradil: „Pro tebe jedině Basilej, zkus se dostat na univerzitu.“ Ale já neuměl moc německy, jen trochu anglicky. A měl jsem dělat zkoušku v němčině! Čekal jsem asi hodinu na nějakého váženého profesora, který na mne zapomněl… Když pak vyšel z kanceláře, začal se mi omlouvat: A co chcete vlastně studovat? Říkám, že sociologii a politickou filozofii… A on: „Aha? Ano, to je dobré – zkouška udělaná.“
Před nedávnem jsme oslavili 30 let svobody, významné výročí společensko-politických změn v roce 1989, od pádu komunismu. Jaký ve vás to slavení zanechalo dojem?
Rozpačitý. Samozřejmě si vzpomínám na to, co se dělo ještě před listopadem 1989 a na pocity, které jsem tenkrát měl. Ty byly neopakovatelné, protože bylo jasné, že se k politické změně schyluje – ale ne tady. Strůjci byli jinde. Potkával jsem dost lidí z Maďarska nebo Polska a byl jsem informovaný. Jednou jsem natáčel o časopisu Kontinent, který vycházel v Paříži. Vydávalo ho ale německé nakladatelství a redakci tvořili ruští emigranti. V časopise se řešily otázky politického vývoje a bavili jsme se o tom, zda komunistický systém skončí. Já jsem byl skeptický, oni tvrdili, že ano, a že to bude v Polsku. Měli ty správné informace, nakonec to byla pravda.
My jsme v Československu dříve platili za velké aktéry hledání nové cesty, bohužel k tomu nedošlo. Rozdíl před rokem 1989 byl vidět i v tom, jak na různých festivalech v zahraničí se mi čeští tvůrci vyhýbali nebo se chtěli scházet tajně. Kdežto Poláci se hlásili, pozvali mne do Varšavy na festival a představili publiku jako českého emigranta točícího ve Švýcarsku. V Maďarsku jsem točil někdy v roce 1985 pro ZDF téma o tristní bytové situaci. Natáčeli jsme na ministerstvech a byl jsem překvapený, jak tam lidé otevřeně mluvili, byli kritičtí a nepokoušeli se nic skrývat. Co se dělo v Polsku i Maďarsku, jsme mohli na Západě vidět v přímém přenosu. Československo bylo jako předposlední a proto dnes nevím, ty oslavy…
Ano, Polsko a Maďarsko byly tehdy před námi, dnes je tam ale demokracie více podkopávaná než u nás. Osobně u nás vidím velkou naději v mladé generaci, která i těmi oslavami, ale i značnou angažovaností dává najevo, že jí další vývoj není lhostejný. Jak to vnímáte vy?
Já se stále potkávám s mladými lidmi. Teď mne například pozvali do Chomutova, kde se bude diskutovat právě o těchto otázkách. Jedu tam, protože to považuji za důležité. Na vývoji tady mi velmi záleží. Celý smysl mé existence, proč dělám filmy tady a ne někde jinde je, aby to tady šlo dopředu, byla možnost jiného názoru, jiného pohledu.
Mám radost z té možnosti, žít střídavě mezi oběma zeměmi. Radost, že člověk mohl být svědkem a také účastníkem změny celého systému. Jsem nadšen, že se tu žije normálním životem. Ale je mi smutno z toho, že se schováváme za Visegrádskou čtyřku, což není pro západ nic moc zajímavého. Nejsme schopni se samostatně prezentovat a jsme stále plni komplexů.
Co nám podle vás chybí?
Sebekritický pohled na sebe sama, na naši minulost. To tady ještě neproběhlo. Sousední země si to absolvovaly například i přes své spisovatele či dramatiky. Němci, Rakušani i Švýcaři – to byli lidé jako Dürrenmatt nebo Frisch, kteří byli neustále v opozici, a kteří se pořád ptali. A člověk se má ptát: Jaká byla naše historie? Je to tak, jak nám to bylo řečeno? Byli ti husité opravdu hrdiny, nebo ne? Proč jsme se stali protektorátem? A tak dál. A dokud toto nezačne, nebude to dobré.
Myslím, že česká kultura a my všichni bychom mohli být mnohem dál. Tím, že zmizel vnitřní a vnější nepřítel, vytváříme si jiné nepřátele sami ve společnosti, která je vlastně ale čím dál normálnější, což je zase pozitivní. Měli bychom se proto nově orientovat a jít dopředu.
Myslím, že největší kulturní kvas tady byl na přelomu 19. a 20. století, kdy většina lidí mluvila plynně česky i německy. Obě kultury se prolínaly, konkurovaly si. Cena za poválečné „očištění“ národa je veliká.
Je zajímavé, že vy jako potomek vašeho pradědečka, který tu prosadil češtinu, mluvíte vlastně opačně…
Moji vlastenečtí předci vůbec se asi obracejí v hrobě. Já v té jazykové izolaci ale vidím velký problém, protože lidi tu jsou odkázáni pouze na česká média. Kdežto Švýcaři si běžně pustí německé zprávy, to samé Rakušani, v Lichtenštejnsku, Lucembursku také. Ve Švýcarsku mnozí zároveň mluví francouzsky, italsky. I dnešní Praha by mohla být velice zajímavým, multikulturním městem, i když to slovo se mnohým asi nebude líbit. Problémem je ale čeština, pro cizince většinou těžce zvládnutelný jazyk.
I přesto tady už spousta cizinců žije, a jsou tu rádi.
Měli bychom však z Prahy udělat moderní metropoli, přitažlivou i pro opakované, a nejen jednorázové návštěvy. Místo abychom ji rozvíjeli, vytváříme z Prahy skansen. Basilej je také starobylé město, ale moderní architektura tam hraje velmi významnou roli. Je stále velice významným kulturním centrem Evropy a 36% obyvatelstva Basileje jsou dnes cizinci. My v Praze prodáváme stále to, co vybudovali naši předci včetně těch mých, ale bojíme se k tomu přidat něco nového. Z nové architektury je tu pořád strach. A to se přenáší i na tu kulturu obecně. Ale už se to hodně zlepšilo. Kultura udělala velký pokrok, ale je třeba intenzivněji hledat vlastní cestu. Stát se znova evropskou avantgardou.
Celý rozhovor:
http://www.mistnikultura.cz/ceska-kultura-pred-sametem-a-po-sametu-s-bernardem-safarikem
Read more...