Reakce na článek ČRo Plus (10. 2. 2020): Spolupracovalo Československo s Wiesenthalem při stíhání nacistických zločinců?
* * *
… Do diplomacie se po „sametu“ nabírali lidi systémem „Kdo dřív přijde, ( 15 )ten dřív mele“. (Podobně jako po srpnu 1968, kdy byli ze zahraničního ministerstva vyobcování nejlepší odborníci; mě střídal mládežník, který si stavěl barák a bláhově se domníval, že ho zaplatí z diplomatické gáže. Přitom např. nejlepší ministerský angličtinář Šafář po vyhození z MZV prosil, abychom mu v redakci krajanského měsíčníku Československý svět“, kam jsem se já po mém analogickém propuštění na čas uchýlil, za-dali nějaký překlad, neměl na živobytí.) - Vedle hromadného umisťování disidentů a uplatňování nepotismu se hned v roce devadesát k diplomacii hlásily i dívenky, hodlající se v zahraničí výhodně vdát. Zklamaně se brzo ze „štací“ vracely s poznáním, že je kolegové a kolegyně z cizích států přehlíželi, neboť ti léta stoupali ke svému rangu podle kariérního žebříčku. …
* * *
( 13 ) Celý život se zastával pronásledovaných spisovatelů. Veřejně se k tomu vyjádřil například na II. sjezdu spisovatelů roku 1956: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Svůj projev zakončil požadavky, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní uvažovali o uvězněných kolezích a mysleli na jejich osud. Alan Levy.
Miloš Zeman v rozhovoru s izraelským prezidentem Šimonem Peresem v říjnu 2013 řekl: „Jsem velmi šťastný, že jste použil výraz Czechia jako já. Zní to mnohem lépe, a ne tak chladně jako Czech Republic. “Země, z níž pochází „velký sionista TGM“, se hebrejsky jmenuje Čechija. U nás se ale termín „Česko“ zabydluje pomalu, jako by byl pouhým půlslovem, pokračoval prezident. Většina zastupitelských úřadů v zahraničí vydává a distribuuje tiskové informace, zpracovávané z materiálů přicházejících z ústředí. A tak jsem v přehledech ČTK, které jsme na velvyslanectví v Harare (Internet v letech 1994–95 ještě tak daleko nedosáhl) denně dostávali dálnopisem, často četl, že Václav Klaus tady a onde měl přednášku, jež se setkala s velkým ohlasem publika.
Opakovaně jsem Prahu žádal, aby nám texty některých těch přednášek posílali, že je zveřejníme. V Africe, jejichž vůdci si pamatovali násilím ukončené reformní pokusy Pražského jara, intelektuálové dychtili dozvědět se, jakými cestami se dáváme po „sametové revoluci“, v čem bychom mohli případně být předobrazem postkoloniálního rozvoje společností žijících pod rovníkem. Už jsem dal vytisknout graficky upravenou obálku našeho pressereleasu „NEWS FROM CZECHIA“, ale z pražského ústředí to, oč jsem žádal, nepřicházelo. O V. Klausovi by nyní jeho kolega Tomáš Ježek nejspíš řekl, že je mluvka. Tenkrát jsme se ale v té africké dálce k moudrosti svých představitelů upínali. Zprávy z Česka jsme i tak pravidelně tiskli a rozšiřovali. Vystřihoval jsem je zejména z anglicky vydávaného týdeníku „The Prague Post“, který v roce 1991 založil americký novinář Alan Levy. Jeho články velice případně popisovaly politické a ekonomické turbulence našich devadesátých let ( 14 ), tak, aby jim rozuměl zahraniční čtenář. Šlo o vděčný zdroj informací a analýz z Československa a z Česka.
Jednoho dne přiletěl z Prahy jako kurýr ředitel mého odboru. Vynadal mi, jak si dovoluji používat jako název státu „Czechia“, když není úředně schválený. Bránil jsem se, že jinak se náš nový stát zkráceně ani jmenovat nemůže. Dnes vím, že jsem měl pravdu. A nápis „Czech“ na dresech hokejistů jsem bral jako vyložené barbarství, když jsme Česko. Byť nevím, co by si na dres přišili hokejisté Pobřeží Slonoviny, Ivory Coast. To se zkrátit nedá. Požádali jsme Prahu, aby nám The Prague Post posílali po dvou výtiscích. Nějak se k nám dostala i Levyho kniha „Pražské peřeje“. Našemu hlavnímu městu v ní vyznává lásku obdobně, jako Ilja Erenburg opěvoval Paříž.
Knížka postupně obešla domácnosti všech našich krajanů. Alan Levy poprvé přijel do Prahy v roce 1967, aby se jako odborník na singspiely, napsal „Anything Can Be Fixed“ (Všechno se dá spravit), podílel na adaptaci muzikálu Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého „Špatně placená procházka“ pro americké publikum. Pobyt se vyvíjel jinak. Zažil u nás s manželkou Valerií a dvěma dcerami, Erikou a Monikou, srpen 1968 a referoval o událostech té doby pro americké noviny. Roku 1971 byl kvůli tomu z ČSSR i s rodinou vypovězen. Do USA se nevrátili; pražské bydliště vyměnili za Vídeň. Tam Alan sepsal knihu „The Wiesenthal File“ (Wiesenthalova složka). Obdržel za ni Cenu Americké společnosti novinářů a spisovatelů.
V Praze se znovu objevil, sotva se usadil prach po sametovém převratu. A pustil se do nového díla: založil týdeník. O dovolené v našem hlavním městě jsem se rozhodl, že navštívím šéfredaktora The Prague Post a složím mu poklonu za čtenáře jeho článků v Zimbabwe. Ohlásil jsem se v sekretariátu redakce, která tehdy byla v restituované budově YMCA, předtím ČSTV, v ulici Na Poříčí. Jak tak sedím v čekárně, sílily ve mně pochybnosti, zda mám právo zdržovat od práce člověka tak zasloužilého a zaměstnaného. Zkrátka dobře, asi za dvacet minut jsem se v tichosti vytratil. Můj zcela platonický vztah k Levymu trval ještě dlouho po tom, co jsem byl přeložen zpátky do ústředí. Až jednou jsem se odvážil...
Na Novotného lávce kousek od Karlova mostu se konalo společenské setkání na počest Izraele. Byl tam i mladší bratr mého tehdejšího nadřízeného, připravující se ke službě na našem velvyslanectví v Tel Avivu. Do diplomacie se po „sametu“ nabírali lidi systémem „Kdo dřív přijde, ( 15 )ten dřív mele“. (Podobně jako po srpnu 1968, kdy byli ze zahraničního ministerstva vyobcování nejlepší odborníci; mě střídal mládežník, který si stavěl barák a bláhově se domníval, že ho zaplatí z diplomatické gáže. Přitom např. nejlepší ministerský angličtinář Šafář po vyhození z MZV prosil, abychom mu v redakci krajanského měsíčníku Československý svět“, kam jsem se já po mém analogickém propuštění na čas uchýlil, za-dali nějaký překlad, neměl na živobytí.)
Vedle hromadného umisťování disidentů a uplatňování nepotismu se hned v roce devadesát k diplomacii hlásily i dívenky, hodlající se v zahraničí výhodně vdát. Zklamaně se brzo ze „štací“ vracely s poznáním, že je kolegové a kolegyně z cizích států přehlíželi, neboť ti léta stoupali ke svému rangu podle kariérního žebříčku.
Toho bratra jsem za loket přivedl k Levymu, abych se představil a je seznámil. Mladého kolegu to spíš obtěžovalo, raději se věnoval své skleničce vína. (Ani pak vTel Avivu dlouho nevydržel.) Zato já a Alan jsme si hned napoprvé padli do oka a začali se scházet. On i jeho žena mi byli blízcí. Ona, byť Američanka, se věnovala poznávání evropského umění, českého zvláště, včetně slovesného. K jedněm Vánocům mi například darovala knížku spisovatelky Evy Hudečkové, manželky houslového virtuóza. Oba Hudečkovy milovala. Alan mi připomínal „zuřivého reportéra“ E. E. Kische. Pořád po něčem pátral. Když zahynula dcera J. Dienstbiera, tak se ode mne snažil vyzvědět, kolik dětí můj ministr zplodil. Při čekání u pater nosteru jsem si dovolil se zeptat. Bezúspěšně: prý, jen ať novináři pátrají...
S Alanem jsme si povídali i o osudech Čechů v Africe, zejména Židů, zachráněných před holocaustem. Ve Veletržní ulici, naproti Národní galerii, bývalo knihkupectví „Globe Bookstore + Coffeehouse“ . Zavítal jsem tam, abych spolu s další-mi třemi stovkami zájemců vyslechl Levyho přednášku o jeho prvním i druhém působení v Praze. V prodejně bylo narváno – hlavně anglickojazyčnou mládež zajímal názor Američana na změny poměrů u nás.
Ostatně i my, tuzemci, v televizi, v tisku a jinde dnes bedlivě sledujeme, co si o našem politickém vývoji myslí další americký analytik Erik Best, který od roku 1992 v Praze vydává denní bulletin „Fleet Sheet“. Best nás na rozdíl od Levyho oslovuje vytříbenou češtinou, v níž ho zdokonalila jeho česká manželka Dita a jejich čtyři potomci. Navíc přijel z USA se znalostí ruštiny a na češtinu jen „přesedlal“.
Druhý den po zmíněné přednášce – 22. srpna 1998 – mi v kanceláři zazvonil telefon. Volal Levy, že má problém. V Libni si totiž v půdní ( 16 )nástavbě pořídil byt. Respektive dva byty. Jeden pro sebe, druhý, hned naproti přes chodbičku, pro manželku. (Děti už z rodného hnízda vyletěly do světa.) On měl totiž Alan zlozvyk, že s každým mluvil převážně jen o tom, co za text zrovna rediguje, co sám právě píše nebo hodlá napsat, či co mu právě vyšlo. I s Valerií tak konverzoval. Měli se rádi, ale jejich osobnosti byly autonomní, proto to rozdělené bydlení.
Vzhledem k tomu, že ne všech 26 partají v příslušném domě vyjádřily na katastrálním úřadě svůj souhlas s přístavbou, což je podmínkou rekonstrukce, někteří např. proto, že byli zrovna v cizině, dostali Levyovi v den 30. vý-ročí sovětské intervence do ČSSR 21. srpna 1998 výzvu od Cizinecké policie, aby do 27. srpna opustili republiku. Ne-li, budou vyhoštěni. „Co mám dělat?“, ptal se mě Alan. Sliboval si, že když jsem na ministerstvu, k tomu ještě zahraničí, jistě mu poradím. Každá rada byla ale drahá.
Cestou ze závodní jídelny jsem u recepce narazil na Josefa Sládka, toho času ředitele konzulárního odboru MZV. Odvážil jsem se ho zeptat, zda by Levymu nezprostředkoval přijetí u šéfa Cizinecké policie. Nerad, ale přece slíbil. V sídle Cizinecké policie v Olšanské ulici na Žižkově nás přijal její ředitel plukovník Karel Freund. (O mně Alan za rok napsal, že jsem ho doprovodil se souhlasem mého nadřízeného. Nebyla to pravda, bál jsem se o takový souhlas vůbec požádat.) Freund se pochlubil, že se za normalizace v undergroundu podílel na distribuci zakázaných knih, pašovaných z Londýna Janem Kavanem. Současná funkce, do níž byl ustanoven v roce 1990, hned po „sametu“, mu ale dvakrát nesedí, máloco v ní zmůže. I podřízení ho málo poslouchají. Nechal například vybourat molitanem vyplněné a koženkou potažené dveře s nápisy „Čekejte, prosím“ a „Neklepat!“ a nahradil je průhledy z plexiskla. To mu úředníci nemůžou zapomenout a stížnosti jen prší. Cožpak se dá za skleněnou přepážkou v klidu svačit? Vysvětlení, že díky sklu nemohou být falešně nařčeni z přijímání úplatků, nechtěli rozumět. Lidskému přístupu ke klientům, potřebě stavět se čelem k případům ve všech jejich složitostech, se musí Cizinecká policie teprve učit, shodli jsme se ve třech. Manželé Levyovi následně dostali přistěhovalecké papíry, v nichž bylo poznamenáno „v politickém zájmu“.
Když byl Alan v květnu 1999 vyznamenán křišťálovým globusem ministra zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky ve světě, domluvili jsme se, že tu událost oslavíme v mé domovské obci Koutu na Šumavě. Při té příležitosti jsme autem objeli celý chodský kraj; ( 17 )v Újezdě jsme se poklonili památce Jana Sladkého Koziny, nad Klenčím spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Kousek nad Koutem jsem Alana a Valerii vyfotografoval u glorietu „Klobouk“. Podle legendy na tom místě ztratil Giulio Cesarini svůj kardinálský klobouk, když v roce 1431 husité v čele s Prokopem Holým pouhým zpěvem chorálu „Kdož sú boží bojovníci“ zahnali na útěk křižácké vojsko. Tato porážka údajně přesvědčila katolíky o marné snaze pokořit Čechy silou. Na zpáteční cestě do Prahy jsme se ještě zastavili v čerstvě renovované plzeňské synagoze a šampaňským nakonec v malostranské vinárně udělení ceny zapili.
Čas se nezastavil. Jednou jsem doprovodil pedagožku Durbanské univerzity Fran Saundersovou k věhlasnému pražskému astrologovi a nechal si od něj místo úhrady za tlumočení poradit podle hvězd, že je mi určeno, abych šel do penze. Teprve pak prý začíná pravý život, ujistil mne.
Jdu z práce domů a koho nepotkám – dolů Loretánskou ulicí šel Alan. Sotva jsme si podali ruku, z ničeho nic se mi svěřil: chodil prý po doktorech a ti ho ujistili, že je zdráv. Když jsme se po minutě rozešli, napadlo mi: „Proč mi to asi říká?“ V dalších dnech jsme si už jenom vyměňovali špílce po internetu. Alan se mě třeba vyptával, proč se nádraží Praha – střed přejmenovalo zpátky na Masarykovo nádraží, zatímco se pražské Wilsonovo nádraží pořád v jízdním řádu jmenuje hlavní. „Kvůli čemu jste tam tedy dávali sochu Thomase Woodrowa Wilsona?“, dobíral si mě, neboť věděl, že jsem v umístění té plastiky měl prsty. V kalendáři se psal březen. Sotva uplynul, druhý den měsíce dubna 2004 Alan v sedmdesáti dvou letech zemřel. Na panichidě jeden z nás truchlících, kamarád z jeho vídeňského pobytu, vyslovil neuskutečnitelné přání zesnulého: „Měl-li bych umřít v Rakousku, ať je aspoň můj popel rozptýlen z letadla nad Prahou“. Tak ji měl rád.
P.S.
Z knihy Bohuslava Hynka Gratias agit (vzpomínám, jak přijel jako zástupce velvyslanectví v Bernu na mezinárodní turnaj ve volejbale Sokola Luzern v 90. letech, který jsem „řediteloval“). Kdyby bylo obyvatelstvo České republiky obeznámeno se skutečnými dějinami naší země, jistě by v referendu odsouhlasili název BOHEMIA. Už jen 20% Čechů má čistě slovanské geny. Jsme Bohemianové různého etnického původu. S vyhnáním českých Němců se nedokážeme dodnes vypořádat. Kdyby zde zůstali, komunisté by ve volbách nezvítězili. Z jejich řad pocházelo 10 nositelů Nobelovy ceny, včetně první ženy. J.Š.
* * *
Read more...