Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt říj 01 @08:30 -
OS Ostrava. ing. Marek Gába
čt říj 01 @15:00 -
Brno: Rytíři nebes 311.čs. peruť

Nejnovější komentáře

  • 18.09.2020 14:45
    Uživatel Andrej Babiš retweetnul Tweet uživatele Blesk Zprávy ...

    Read more...

     
  • 18.09.2020 09:10
    Poslouchá-li v totalitě většina, může být černé bílým a ...

    Read more...

     
  • 18.09.2020 09:01
    „V Česku přibylo přes 3000 nakažených. Za den tolik, co za ...

    Read more...

     
  • 17.09.2020 12:23
    Pan Vrbík měl rakovinu jazyka. V Liběchově měli podobný případ ...

    Read more...

     
  • 17.09.2020 10:28
    Maročané tvoří spolu s Pákistánci polovinu ilegálních migrantů ...

    Read more...

     
  • 14.09.2020 13:25
    Těžko se nepřipouští myšlenka, že současné dění ve světě může ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Gottwald ještě neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci. Komunistické bezpráví nezačalo ze dne na den v únoru 1948. Schylovalo se k němu hned v poválečných letech, jak ukazuje i příběh soudce Václava Stiebera.

“Otec si zakládal na tom, že jako soudce je neovlivnitelný, že rozhoduje nezávisle,” říká Václav Stieber mladší o svém otci, který se dostal do konfliktu s komunisty už dlouho před únorem 1948 a den po jejich nástupu k moci byl zatčen.

Václav Stieber, který pracoval u soudu v Novém Strašecí, lpěl na své soudcovské nezávislosti za každého režimu. První potíže mu to přineslo v období protektorátu. Jednou si ho předvolali na gestapo, když v soudním řízení rozhodl v neprospěch německé občanky.

„V duchu už se loučil s rodinou,“ vypráví jeho syn Václav Stieber mladší. „Důstojník na gestapu si prolistoval spis a řekl: ,Alles in Ordnung.’ A pokračoval česky: ,Pane doktore, proč se rozčilujete? Nás je tady málo, nemůžeme vědět všechno.’ Poklepal na štos obálek na svém psacím stole: ,Podívejte. Tahle udání nám píšou vaši lidé.’ Tehdy otci opravdu poklesla brada.“

Tenkrát ovšem Václav Stieber vyvázl bez následků – pouze byl na konci války na pár měsíců nuceně nasazený v zámečnické dílně.

JDEME SI TO ZKONTROLOVAT!

Pro něj i celou jeho rodinu ale byla podstatně dramatičtější doba poválečná, kdy se komunistická strana sice ještě oficiálně nechopila moci, ale její vliv začínal být všudypřítomný. V roce 1946 otec kandidoval ve volbách za Československou stranu lidovou. Kladensko mělo v parlamentu jen jeden mandát, otec však byl zařazen na kandidátce na druhé místo. Jeho spolustraníci to v duchu nadcházejících časů zdůvodnili tím, že do čela potřebují “pracujícího”, takže “buržoazní” soudce musel být upozaděn.

Nejspíš si k popularitě nepomohl ani svým předvolebním proslovem ve Zlonicích u Slaného, kde prohlásil, že komunismus je vřed na těle lidstva. V kladenském kraji měla komunistická strana velmi silné postavení, takže se se zlou potázal: místní členové strany na něj zaútočili kamením

Václav Stieber v té době zastával novou funkci: působil jako soudce mimořádného retribučního soudu, který se měl vypořádat s kolaboranty z doby protektorátu. V té době již začínalo být běžné, že do vyšetřování zasahovaly národní výbory, závodní rady a další organizace, většinou obsazené komunisty, které se snažily průběh soudů ovlivňovat.

Také do kladenské soudní síně Václava Stiebera se jednou dostavili čtyři komunisté se slovy, že “si to jdou zkontrolovat“. Soudce je nechal vyvést. Místní komunistický tisk na to zareagoval sérií útočných článků s titulky jako “Dr. Stieber – soudce, jaký nemá být” nebo “Vrchol drzosti Dr. Stiebra”.

Soudce odpověděl podáním žaloby pro urážku na cti a proces vyhrál. „Ale jeho pozice se postupně stávala neudržitelnou,“ vysvětluje jeho syn Václav Stieber mladší. Nakonec ho ministr spravedlnosti Prokop Drtina z retribučního soudu odvolal. I nadále však mohl pracovat u okresního soudu. Prozatím.

PAN DOKTOR BYL MOC DIVOKEJ

„Gottwald ještě ani neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci,“ prohlašuje Václav Stieber mladší s osobitým černým humorem. Jeho otec byl zatčen 26. února 1948, den poté, co se komunisté chopili moci.

Deník Práce to o dva dny později komentoval krátkou notickou: „Novostrašecký soudce JUDr. Václav Stieber, který působil také u okresního soudu v Kladně, byl 26. t. m. zatčen ve svém bytě v Novém Strašecí. Bude potrestán za svou činnost, kdy na veřejných schůzích hanobil, zesměšňoval a urážel představitele dnešního lidově demokratického zřízení.“

Jeho syn ale po letech zjistil, že uvěznění otce mělo ještě jinou, velmi konkrétní příčinu: „Jak jsem se hrabal v historii a v papírech, přišel jsem na hlavní důvod, proč po něm šli. Nejenže byl jako soudce dost nekompromisní a byl na to pyšnej. Ale dovolil si skočit po komunistické poslankyni Betyně Škrlantové, kterou obvinil z rozkrádání konfiskátů po Němcích a podal návrh na zrušení její poslanecké imunity. Proto komunisté tak zuřili.“

Václav Stieber se ze dne na den ocitl na druhé straně zákona, v pankrácké vyšetřovací vazbě. „Spoluvězni ve vyšetřovací vazbě mu říkali: ,Václave, ty máš blbou pásku.’ Vězni se totiž označovali páskami různých barev, z nichž se dala předpovědět výše budoucího trestu. On měl pásku, o které mu řekli: ,Na tu se věší,’“ vypráví Václav Stieber syn.

Soudcova manželka Amálie Stieberová se snažila zjistit, z čeho chtějí jejího muže obvinit. Nejdříve se vypravila za jeho lidoveckými spolustraníky do pražského paláce Charitas, ale setkala se jen s uhýbavými pohledy a vytáčkami: „Víte, on byl pan doktor moc divokej,“ řekli jí. 

Jednoho dne sebrala všechny tři děti a vyrazila s nimi do pankrácké věznice. Žena ve vrátnici ji odkázala na “soudruha prokurátora“, který právě šel kolem:

„Maminka z nás vytvořila dojemné sousoší jako v Babiččině údolí v Ratibořicích: my tři děti vpředu, ona za námi. Vzpomínám si jen, jak jsem vzhlížel do tváře toho prokurátora. Měl takovou trojúhelníkovou hlavičku, pichlavé zoubky a odstávající uši, jimiž prosvítalo světlo za oknem. Můj dojem z něj byl, že vypadá jak netopýr,“ směje se Václav Stieber mladší. Ale nedozvěděli se samozřejmě nic. 

PŘIJEDU NA PRVNÍM TANKU

Asi po půl roce dostal Václav Stieber ve vyšetřovací vazbě těžkou ledvinovou koliku a bylo mu povoleno jít k vězeňskému lékaři. Vyšlo najevo, že je to syn jeho bývalého spolužáka z Arcibiskupského gymnázia. Doktor ho ze známosti nechal umístit do nemocnice na Karlově náměstí. „Vždyť vy už víte, co máte dělat,“ napověděl mu lékař. 

Václav Stieber věděl: místo do nemocnice zamířil domů do Nového Strašecí. Tam přespal a druhý den se rozloučil se synem Václavem:

„Já tu teď nějakou chvíli nebudu. Ty jsi nejstarší, tak dávej pozor na bratra a sestru a na maminku taky.“

V nadcházejících dnech se mu podařilo dostat se přes jižní Moravu do Rakouska, odtamtud později do Německa a letecky do Spojených států. 

Václav Stieber mladší později našel dopis, který mu otec napsal na rozloučenou: „Omlouvá se v něm, že mi nestihl gratulovat ke dvanáctým narozeninám. Nabádá mě, abych si uvědomoval, že jsem gymnazista, i když ,rudý děd’ – tedy ministr školství Zdeněk Nejdlý – gymnázia zrušil. Prý nejpozději do roka budu skládat zkoušky z látky gymnaziální. Byl přesvědčen, že komunismus bude krátká epizoda.“

„Přijedu na prvním tanku,“ slíbil své rodině s důvěrou, že se zase všichni brzo shledají. Trvalo to ale celých osmnáct let.

ROZVEĎTE SE, NEBO PONESETE NÁSLEDKY

Amálie Stiebrová po manželově odchodu zůstala se třemi dětmi zcela bez příjmů. První měsíce přežili díky podpoře sousedů: kladenští lidovci na ně mezi sebou dělali podpůrnou sbírku, sedláci z okolí jim dávali mouku, máslo, někdy slepici nebo králíka.

„Výhodou možná bylo, že nás to potkalo krátce po válce, na nedostatek jsme byli zvyklí, takže nás děti to příliš nevykolejilo,“ konstatuje Václav Stieber mladší.

On sám se ve svých dvanácti letech ze dne na den stal “hlavou rodiny”, jak ho k tomu před odchodem vyzval jeho otec. „Bohužel jsem to vzal vážně,“ konstatuje.

„Vyložil jsem si to tak, že si můžu všechno dovolit a maminka mi do toho nemůže mluvit. Na druhé straně jsem to chápal jako závazek. Dirigoval jsem mladší sourozence, uklízeli jsme, dělali všechny nutné práce. Občas jsem se dopouštěl i polního pychu – tehdy se tomu říkalo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Přinesl jsem třeba brambory a měli jsme večeři…“ 

Jejich matka ale byla vystavena vedle materiálního nedostatku také nátlaku místních komunistů. „Pozvali si maminku na národní výbor,“ říká Václav Stieber mladší. „Řekli, že by jí rádi pomohli, ale že nemohou pomáhat manželce nebezpečného emigranta. Doporučili jí, aby se rozvedla.“

Mimo jiné matce vyhrožovali, že jí děti odeberou a umístí do dětského domova. Václav se to vše dozvěděl po letech od jednoho z členů místního národního výboru, který se tohoto pohovoru sám účastnil:

„Ona se na ně podívala a pravila: ,Podívejte se, pánové. Já jsem si manžela brala s tím, že spolu budeme snášet dobré i zlé. Jak vidím, to dobré už pominulo. Teď už bude jen to zlé, ale protože náš závazek trvá, rozvádět se nebudu.’ Odešla, práskla dveřmi a oni se začali radit, co dělat. Najednou se dveře znovu otevřely a v nich stála matka s prstem vztyčeným jako Libuše, když věštila slávu Prahy: ,Ve svatováclavský kapli jsme se brali!’ vykřikla, práskla dveřmi podruhé a byla pryč.“ 

Svůj slib opravdu dodržela: po celých osmnáct let, co manžela neviděla, zachovávala věrnost jejich manželství. Během nadcházejících let si s otcem dopisovali, zprvu tajnou cestou, později běžnou poštou. Znovu se ale uviděli až v roce 1966. 

SHLEDÁNÍ PO LETECH

Václav Stieber byl v období uvolnění 60. let jedním z prvních poúnorových emigrantů, kteří se odvážili přijet do Československa na návštěvu. Shledání rodiny pochopitelně nebylo jednoduché: otec opustil ženu a tři malé děti a po jeho návratu to byli čtyři již zcela dospělí lidé, zvyklí fungovat podle svých vlastních pravidel. Ale protože korespondenční kontakt mezi nimi ani na chvíli neustal, našli k sobě nakonec cestu zpátky. S matkou se už při první návštěvě znovu drželi za ruce. 

Na sbližování však neměli mnoho času. Otec plánoval strávit v Československu několik měsíců, po třech dnech si ho ale předvolali do Bartolomějské a nařídili mu opustit republiku do 24 hodin. Od té doby ale přijížděl častěji. Přestěhoval se dokonce do západní Evropy, aby nemusel při každé návštěvě létat přes oceán. V Československu nakonec roku 1969 také zemřel. „Maminka nechtěla jít do nejistoty a my tři sourozenci jsme studovali,“ vysvětluje Václav Stieber, proč ani v roce 1968 neodešli na Západ za otcem. 

Pokud těžké časy komunistické perzekuce přinesly rodině Stiebrových něco pozitivního, byla to její mimořádná semknutost. Mezi Václavem Stieberem mladším a jeho sourozenci vzniklo velmi těsné pouto: „Byli jsme schopní se dorozumívat takřka beze slov. To bylo kvůli policajtům. Byli jsme samostatná buňka, chodící kryptogram, odolní vůči tlaku zvenčí. Otužili jsme se.“ 

Vzpomínky Václava Stiebera pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!

https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/gottwald-jeste-neslezl-z-balkonu-uz-jsme-byli-sirotci?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_req_id=fxLQKQ8rlRy-202006151859&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (4 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)