„Na našich ulicích operují ozbrojení zabijáci. Na místě Ramana Bandarenky mohl být kdokoliv z nás!“
„Za posledního půl měsíce jsem došel k názoru, že máme před sebou pouze dvě možnosti dalšího rozvoje událostí: buďto my zvítězíme, nebo oni prohrají. Třetí možnost pro nás nepřichází v úvahu. Ať žije Bělarus!“
* * *
Přátelé,
tak jsem si plánovala, že dnes napíšu shrnutí událostí za tři dny, ale všechno přebila večerní zpráva…
* * *
Z transparentů: níže Mně je dnes 9 let Ramane, chtěl bych, aby ses vrátil a učil mne malovat - Tento stát zabíjí lidi - To je můj národ a má bolest – Stop násilí - My přežijeme, my jsme lepší - Romanovu smrt neodpustíme.
* * *
Mnohokrát už jsem psala o kulturních akcích na dvorech běloruských sídlišť. V Minsku jeden z dvorů zvláště vyniká, stal se velmi známým díky svým akcím, solidaritě lidí, neustálému obnovování komunálními
službami neustále zamalovávanými malbami na zdi. Občané si tento dvůr pojmenovali Náměstí Změn a nikdo už mu jinak neřekne. Koncerty, divadlo, promítání, hry pro děti, besedy – to je Náměstí Změn. Jedním z obyvatel tohoto dvora byl Raman Bandarenka, 31letý muž. Kromě jiného se věnoval dětem a učil je malovat. V úterý večer přijeli na Náměstí Změn „neznámí v civilu“ a začali odřezávat bílé a červené pruhy, které zde visely místo vlajek. Raman B. se jich zeptal, co to dělají.
Na to „neznámí“ začali Ramana a další lidi bít, kolem 22.30 jich několik zadrželi, nacpali do dodávky a odjeli. Odvezli je na služebnu milice a v 0.05 Ramana přijali v nemocnici s mozkolebečním traumatem, těžkým otokem mozku, subdurálními hematomy, modřinami a odřeninami. Podle lékařů byl v tu chvíli při vědomí, ale na operační sál ho vezli již v kómatu. Operovali ho několik hodin. Ve čtvrtek byl Raman celý den v kómatu a večer zemřel…
Jeho smrt je šokující. Odvezou živého zdravého kluka a za 1,5 hodiny je na pokraji smrti, přitom ne po zásahu kulkou, ale následkem bití příslušníky silových jednotek! Sviatlana Cichanouska vyzvala k vytvoření
řetězů solidarity a minutě ticha v pátek ve 12.00. Večer se Náměstí změn zaplnilo tisíci lidí, nosili svíce a květiny a skandovali „Romanovu smrt neodpustíme!“ „Zastavíme tenhle fašismus!“ Všechny ulice v okolí byly ucpány auty, která troubila na znak solidarity. Akce solidarity trvala do 23 hodin. Jeden bratr napsal: „Na našich ulicích operují ozbrojení zabijáci. Na místě Ramana Bandarenky mohl být kdokoliv z nás!“
Zmicer Daškievič napsal: „Teď už je to naprosto jasné: jsme pod okupací vojenské junty, která se nezastaví před ničím – žádný zákon neexistuje. A Lukašenkova slova, že najdou každého, nejsou metaforou, je to realita, která na nás dopadne, jestliže se zastavíme. Chápu, že je to strašné i těžké, ani já sám nemohu udělat vše, co bych chtěl. Ale Bůh dává každému příslušnou míru možností v boji za Pravdu. Dnes každý může zapálit svíčku v okně; jiný den někdo může přijít na pohřeb hrdiny, který hájil bílo-červeno-bílou vlajku; a další 
den někdo bude schopen takovou vlajku sám pozvednout. Jenom se nevzdávej! Dnes, když Ramana Bandarenku objímají probodnuté ruce Toho, který také dal svůj život za lidi, 
přemýšlej o své míře možností v boji za Království Pravdy.“
Antoni Bokun, pastor sboru, kam chodí Daškievičovi i Palčysovi, napsal: „Kéž Pán potěší příbuzné a přátele Ramana Bandarenky. Kéž Pán podpírá všechny vězně, mučené a zmrzačené tímto bezbožným režimem. Kéž přijde Boží soud na ty, kdo jsou bez zákona, kteří zabíjejí, bijí, ponižují a mučí. Bože pomsty, Hospodine, Bože pomsty, zaskvěj se. Soudce vší země, povstaň již, dej pyšným, co si zaslouží! Jak dlouho, Hospodine, ničemní, jak dlouho ničemní budou vítězit? Chrlí jen pýchu, kdykoli promluví, všichni ti zločinci se honosí. Tvůj lid, Hospodine, deptají, utlačují tvé dědictví. Mordují vdovy a příchozí, vraždí sirotky! Říkají: Hospodin to přece nevidí, Bůh Jákobův se to nedozví! Pochopte to, vy tupci největší, kdy rozum 
dostanete, hlupáci? Ten, který stvořil ucho – copak neslyší? Ten, kdo zformoval oko – copak nevidí? Ten, který trestá národy – copak nesoudí? Učiteli lidstva snad chybí vědění?“ (Žalm 94,1–10)
Ve světle této zprávy ani nijak neudiví, že ve čtvrtek OMON nedovolil invalidům, aby provedli svůj další pochod. Prostě jim zatarasili cestu a donutili je se rozejít…
Režim si neuvědomuje, že vším tímhle terorem jen stupňuje naštvanost lidí a jejich zoufalství. Oni prostě nemohou s protesty přestat. Znamenalo by to, že budou další roky žít v této atmosféře násilí a strachu.
Kdosi jste mi napsal, že z mých mailů na něj dýchá optimismus. Nevím, zda dýchá z toho dnešního (ani ty zprávy, co jsem vám chtěla napsat původně, nejsou nijak veselé; snad na ně dojde zítra). Ale rozloučím se slovy, Zmitra Daškieviče. V den, kdy ho propustili po 15 dnech z vězení, kde prožil tři dny ve smradlavé kobce na betonové podlaze, napsal na svůj FB:
„Za posledního půl měsíce jsem došel k názoru, že máme před sebou pouze dvě možnosti dalšího rozvoje událostí: buďto my zvítězíme, nebo oni prohrají. Třetí možnost pro nás nepřichází v úvahu. Ať žije Bělarus!“
Dokud jsou v Bělorusku Daškievičové, Bandarenkové, Sieviaryncové a další hrdinové, trvá naděje na vítězství.
Svě
12. 11. 2020
Komentáře
Bělorusové jsou statečnější než my Češi. Nedbají na koronavirus, jdou i když už mají své padlé a také exulanty, kteří museli odejít, aby mohli svobodně mluvit o znásilňování národa.
Bělorusové jsou vzorem, jsou příkladem.
K.Mrzílek
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.