Hledání je můj koníček, ke kterému jsem postupně přivedl celou moji rodinu. Jednoho krásného jarního dne jsem zavolal svojí ženě, že po práci máme ještě hodinu volno a tak půjdeme do lesa
hledat něco po české armádě.
Bral jsem to spíše jako příjemnou procházku, ani jsem nečekal nějaký vzácný nález. Zaparkoval jsem tedy co nejblíže k lesu a vyrazili jsme se ženou a synem podél lesa k prvnímu pohraničnímu bunkru. Po pár metrech jsem si všiml, že nejsem první, kdo tady hledal, jelikož byly v zemi patrné stopy po rýči. Po krátkém hledání jsme vstoupili do lesa, nevím proč, ale v tu chvíli mě něco jakoby přitahovalo na nedalekou kupu kamení porostlou mechem. Detektor začal reagovat a já začal se synem odhrnovat kamení, má žena zahlédla okraj hrnce a prohlásila, že zase kopu nějaké harampádí. Po chvilce se pod kamenem něco zalesklo a já ohlásil ženě, že tam něco je a to už i ona zahlédla něco modrého a společně jsme se dali do odhazování kamení.
Po odhrabání prvních kamenů jsme vytáhli zrezavělý hrnec plný skleniček s modrým zdobením a zlatým okrajem, našli se i lžičky, ale ty byly v tak špatném stavu, že se rozpadaly. Po tomto nálezu jsme ještě důkladně prohledali zmíněnou kupu kamení a objevili jsme konev na mléko, kterou jsme otevřeli až doma za pomoci kladiva. Otevření konve po tolika letech byl pro nás úžasný zážitek. Postupně jsme vytahovali jednotlivé dokumenty a ostatní drobné předměty a začali je nejdříve sušit, jelikož po 75 letech již konev měla malé dírky a dostala se do ní voda, odhaduji, že ještě pár let a nalezené dokumenty by byly zcela zničeny.
Po očištění dokladů jsme začali pátrat po majiteli tohoto pokladu a chtěli se o něm dozvědět více. Podle dokumentů byl zřejmě majitelem Adolf Stöhr a tak jsme dohledali i jeho domům, který se nacházel cca 300m od místa nálezu. Jaký byl však jeho osud po odsunu, nám není známo. Moje žena by si přála, aby se nalezené věci dostali k jeho potomkům, pokud nějaké měl.
Mohu říci, že s odsunem se neztotožňuji, protože moji předci sem přišli již před 400 lety z Tyrolska a žili zde šťastně, až do konce války, kdy bylo šest rodin našich příbuzných odsunuto. Pamatuji si že i moje babička mi vyprávěla o tom, jak musela nedobrovolně opustit Prusko a věci které nemohla vzít sebou zakopala ve sklepě. Já už se nedozvím, kde to babička zakopala, ale také bych byl rád, kdyby se jednoho dne někdo ozval, že našel něco po mé babičce. A proto budeme dál pátrat po dalších artefaktech a předávat je lidem, kterým třeba přinesou vzpomínku na jejich předky.
Monika Thun a Roman Thun
Mlýnický Dvůr 43
Červená Voda 561 61
17.4.2020
***
Z korespondence potomků českých Němců…
Sudetský Kříž a všichni dobří rodáci…
J.Š. 8.1.2021
Read more...