… Moje hořké životní zkušenosti mne přesvědčily, že do policie a ostatních orgánů, určených pro ochranu státu a jeho občanů měli být přijímáni pouze lidé s vyšším vzděláním, vysoce kvalifikovaní,
zkušení, citliví, nikoli lidé náhodní. …
***
Vážený pane Šinágle,
klidně to zveřejněte i s těmi několika překlepy, které tam stále ještě zůstaly. A děkuji Vám za profesionální úpravu a členění. Já jsem těch pár stránek pokusně umístil na FB, abych zjistil, jak na ten text bude reagovat české auditorium. Ozvali se mi z Nakladatelství Paseka, že mají zájem celou knihu vydat. Takže mi nezbývá, než ten překlad dokončit. Bude to práce na několik měsíců. Jde o 818 stran strojopisu, který odpovídá cca 400 stranám ve Wordu. Text je místy velice emotivní a obsahuje specifické výrazy z kozáckého dialektu. Otec to stačil matce narychlo nadiktovat krátce před tím než zemřel na pátý infarkt. Já se střídám s manželkou ve špitálech a na operacích, takže moc sil a času nezbývá. Ale snad se zadaří.
P.S: Pro doplnění posílám ještě zkrácený překlad dalších částí otcových memoárů, který jsem před pár lety napsal pro Pouť smíření v Želivském klášteře
S přáním všeho dobrého
--
A.N.Kelin
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 603 574 168
http://kletskij.livejournal.com/
www.donataman.org
6.1.2021
***
První stránka textu:
Na jaře jsem jednou navštívil Ústřední sdružení českých lékařů a zeptal se na práci na venkově, po dobu letních dovolených, kdy obvodní lékaři většinou odjíždějí k moři, na hory nebo jinam do zahraničí. Úředník mi ochotně předložil nabídky z několika míst. Bylo mi úplně jedno, kam mám jít. Český venkov jsem neznal, a plat byl pro emigranta v mé situaci přímo pohádkový: 100 korun za den, jídlo a ubytování! Vybral jsem si Košetice. Byla to chudá vesnice se zámečkem nějakého statkáře, na Českomoravské vrchovině.
Ve vesnicích se, jak známo, šíří všechny novinky a události rychlostí bezdrátového telegrafu. Brzy se o ruském lékaři šířila skvělá pověst: Rusák trhá zuby, a šije a řeže, a všechny obyvatele chudobince vyléčil ze všech letitých neduhů ...
Pamatuji si, jak jeden den po obědě do ordinace vtrhl místní pekař Beránek. Byl bledý. Ukázalo se, že jeho manželka silně krvácí po těžkém porodu, který podle tehdejších zvyklostí vedla místní porodní bába. V mžiku jsem sbalil nezbytné a jsem u rodičky: roztržený děložní čípek. Je nezbytné okamžitě šít. Spěchám. Ale je nutné dodržet nezbytný rituál: drhnout ruce patnáct minut v horké vodě kartáčem, tři minuty v roztoku chloridu rtuťnatého a pět minut - v alkoholu. To je nutné, jinak nevyhnutelně nastane sepse, která téměř vždy v takových případech končí smrtí. Začal jsem šít. Krvácení ustalo, já s úlevou vydechuji.. A v tom okamžiku do ložnice přichází po špičkách znepokojený Beránek a říká:
"Pane doktore, přišla za Vámi delegace - a prosí, zda byste k nim vyšel ven."
"Jaká delegace?" - Ptám se.
" Z Hořepníku. To je obec asi šest kilometrů odsud."
"A co ode mě chtějí?"
"Já nevím. Ale autem přijel starosta, ředitel měšťanky, správce silnic a dokonce i obchodník Koubek..."
Ukončil jsem ošetření pacientky, umyl ruce a vyšel ven, za delegací.,
Tam se odehrál rozhovor, který si dosud pamatuji do všech detailů.
"Pane doktore" - začal starý Koubek, vlivný obchodník, který držel celý okres ve svých rukou, - "My, představitelé sousední vesnice Hořepníku dlouho sledujeme Vaši práci v Košeticích a jsme zmocněni se vás zeptat, zda nechcete nahradit našeho místního lékaře. Potřebujeme někoho, kdo umí vést porody, ovládá chirurgii a prostě je takový jako Vy!"
Byl jsem poněkud překvapen, a rozhodil jsem ruce:
"Ale vy přece máte lékaře?"
"Ano, ale odchází na místo po svém otci."
"No a co konkurs?" - Ptám se znova, protože vím, že místa lékařů jsou obsazována výhradně na základě výběrového řízení, které vypisuje ministerstvo zdravotnictví.
"To nic neznamená. Pojedeme k ministrovi a řekneme, že k nám nepustíme jiného lékaře než Vás!" - prohlašuje kategoricky Koubek.
"Ale poslyšte, neměl jsem vůbec v úmyslu jít na venkov. Mám jiné plány. Jsem chudý jak kostelní myš a pro otevření praxe je zapotřebí spoustu peněz. Nemám ani vybavení bytu ani nezbytné nástroje a vybavení ordinace ..."
Ale teď mne současně přerušili Koubek, ředitel Kupšovsky i starosta. Vyvrátili všechna moje "ale" bod po bodu s vysvětlením, že ve městě jsou dvě spořitelny, které mi umožní bezúročný úvěr tak velký, jak budu potřebovat. Třeba 20-30 tisíc korun. Koubek slíbil, že pronajme od místního vlastníka tzv. zámečku byt. Jedním slovem, zbývalo jen získat můj souhlas, a dohodli jsme se, že si druhý den přijdou pro odpověď.
Ráno jsem volal do Prahy
" Zkusíme to? Přece to není na věky..."
Olga souhlasila. Zkusili jsme to a ... zůstali v tomto kraji na zbytek života ...
***
Z 24 stránek textu vybrané ukázky:
Str. 12: Češi znají své sousedy, Němce, lépe než kdokoliv jiný. Po celá staletí, se jich báli, možná nikoli bez příčiny, a nenávist k nim sají s mateřským mlékem. Takže příchod Němců do Československa v březnu 1939, na obyvatele působil jako zásah blesku. Všichni chodili se sklopenými hlavami. Přes všechny tzv. smlouvy a oficiální ujištění, že je Němci přišli chránit, byla to skutečná okupace, která od prvního dne utlačovala a drtila tento národ milující svobodu. Množily se vtipy o Hitlerovi, začalo zatýkání a popravy. V české společnosti to tlumeně vřelo, a pak přišla nečekaná zpráva, že v Praze byl českými parašutisty zabit říšský protektor, generál policie a kat Reinhard Heydrich. Nová vlna zatýkání a poprav se přehnala zemí. Češi ztichli.
Navštívilo mne několik mých přátel, kozáků, prchajících z Balkánu na západ. Vyprávěli, že v Srbsku a Bulharsku, kam již přišla vítězná Rudá armáda, se dějí hrozné věci! Také se mi vybavily vzpomínky na vyprávění o tom, jak se v roce 1920 nepodařilo opustit Krym více než 60 tisícům vojáků bílé armády. Neúspěšný maďarský diktátor, Béla Kun a Rosa Zalkind, známá jako Marusja Zemljačka, je nechali rozstřílet z kulometů. Vzpomněl jsem si i na masakr v Novorossijsku. Bílé důstojníky tam v řadách přivazovali za krk ke kolejnicím a živé je shazovali z mola do moře. Říká se, že i po mnoha letech se potápěči báli sestoupit do vody, kde se u dna vznášely ohlodané kostry ruských důstojníků ... To vše za léta emigrace vstřebala citlivá paměť, a paralyzovala vůli. Bylo děsivé vědět, že naše rodina bude brzy sdílet stejný osud. Beznadějná situace, zejména pro lidi, kteří nesli odpovědnost za své rodiny. A mně už nebylo oněch 22 let - blížila se padesátka. Nechci jít do nového exilu a začínat nový život.
Němci, předvídají rychlý a nevyhnutelný konec, pálí a ničí veškerou vojenskou techniku, kterou nemohli odvézt. V blízkých Českých Budějovicích a Plzni již stál americký generál Patton. Američané nemohli překročit demarkační linii, stanovenou na konferenci v Jaltě. Vznikla podivná a pro nezasvěcené nepochopitelná situace: válka se koncentrovala kolem Československa. Praha byla centrem. Tam 5. května 1945 vypuklo spontánní povstání pod vedením generála Kuttelwaschera a profesora Pražáka. Osud obou se v blízké budoucnosti stal tragickým. Ale zatím tady ještě Němci měli strašnou železnou pěst, a kdyby do povstání nezasáhla vojska generála Vlasova, který obrátil zbraně proti Němcům, z Prahy by toho moc nezůstalo. To vám potichu může potvrdit kterýkoli pamětník z Prahy. Český rozhlas obsadili v ranních hodinách 5. května povstalci a my jsme poslouchali se zatajeným dechem panické volání hlasatele o pomoc. Američané se neodvážili pohnout, a rusové byli ještě daleko. A tak do ztichlé Prahy přijely 9. května první sovětské tanky...
Str. 13: V nastalé horečnaté době pokračuji v léčení nejen svých spoluobčanů, ale i německých chlapců. Přichází soustředěný a jako vždy vzorně upravený "Leiter" - ředitel německého gymnázia, které se nachází v klášteře, a nabízí nám, abychom se spolu s nimi evakuovali do Německa. Ví, že se k smrti bojím bolševiků. Nabídka byla míněna vážně. Z Prahy telefonuje Dr. Kamyšanský - nabízí, že pro nás a naše věci pošle nákladní auto. Slibuje, že nám dají k dispozici vagon. Mlčím. Volá po telefonu kmotr, náš Kozák, Dr. Ivan Petrovič Vichljancev - je připraven se svou manželkou a dcerou na evakuaci. Nedávno daroval Ivan Němcům pár ovcí, polštáře, teplé oblečení, což u Čechů vyvolalo údiv a hluboké rozpaky. Teď si vzal na záda batoh, zamával holí svým českým pacientům, kteří vyběhli z lázeňské budovy, pokřižoval se a zavolal: "No, hodně štěstí! Odcházím od vás s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. A vy, drazí, tady budujte socialismus, ale beze mne. Přeji vám hodně štěstí v sovětském ráji! "Později jsem se dozvěděl, že Ivan vynořil někde v New Yorku, pracoval jako chirurg v jedné z největších nemocnic ve městě.
Str. 14: Z východu se již jako tažní ptáci přemisťují uprchlíci. Na cestě z Humpolce se přes Želiv pohybuje nepřetržitý tok ustupujících vojsk. Někde mezi Želivem Humpolcem nějaký pitomec střílel z brokovnice na tankovou kolonu SS. Němci se rozzuřili a postříleli u Vitic z kulometů devět civilistů, kteří zalehli ze zvědavosti v silničních příkopech. Jako územně příslušný obvodní lékař jsem provedl jejich ohledání. Při návratu jsem zahlédl dav, shromážděný před restaurací. To byli opozdilí němečtí vojáci. Na cestě se už v panickém spěchu pohybovaly koňské povozy s civilním německým obyvatelstvem. A najednou uprostřed davu zabrzdil armádní motocykl s postranním vozíkem. Podíval jsem se a ztuhl: na motorce a vozíku seděli dva mladí kluci se samopaly. Na čepicích pěticípá hvězda ...
Ztuhlým jazykem jsem zavolal na shromážděné Želiváky:
"Rusové!"
Češi obklopili motocykl, prohlíželi si rudoarmějce a plácali je po ramenou. Několik lidí se vrhlo na vzdávající se Němce a začali je bít. Když to spatřili rudoarmějci, jeden z nich zařval:
"Co to děláte? Neopovažujte se je bít! To jsou zajatci! Job tvoju mať! .. Mlátit jste je měli dřív..." Zklamaní obyvatelé Želiva se pomalu začali rozcházet, a já jsem se na nejistých nohách vlekl domů, abych se podělil o tuto novinu s rodinou.
Jednou jsem se vracel domů přes klášter. Nádvoří bylo přecpáno vozy a od jednoho z nich se odlepil malý nevzhledný vojáček, zastavil mne a říká:
" Poslouchejte, pane, nemáte hodinky? Nemůžu žádné sehnat. My jsme v týlu a než se někam dostaneme, už je všechno vyrabované. Asi se vrátím z války bez hodinek. Dej mi, pro Krista pána nějaké! Dám ti za ně celý vůz s konzervami..." Ale já nemám na hodinky a konzervy ani pomyšlení - bojím se nejbližší budoucnosti.
"Nemám žádné hodinky navíc" - říkám.
Malý mužík krčí smutně rameny a najednou mi dal několik konzerv jako dárek. Je vidět že už má dost této války, trénu i konzerv. Když jsem se dostal domů, otevřu jednu z plechovek - vepřové sádlo! A jaké! ..
Ale na konci května, jsem se po obvyklé procházce po Želivě vrátil domů a vidím před čekárnou ordinace sedět tři policisty na zábradlí terasy. Byli z místní policejní stanice.
"Někdo z vás je nemocen?" - Ptám se.
Oni pokuřují a s úsměvem mne požádali, ať v klidu ošetřím pacienty.
"Počkáme, nemáme naspěch ..."
Mne, kupodivu, vůbec nenapadlo, že přišli pro mne. Ošetřil jsem posledního pacienta, jdu ven do čekárny a zvu je:
"Tak pojďte dál"
Jeden z četníků, s úsměvem prohodí:
"Ne, teď Vy půjdete s námi. Na policejní stanici!"
Str. 15: Druhý den mne přivedli k výslechu do hlavní kanceláře. Jak jsem se později dozvěděl, vyšetřovatel se jmenoval Bahnovský, bývalý elektrikář, zjevně neoplývající inteligencí. Otevřel dveře dokořán a s divadelním gestem, s úklonou, jízlivě zasyčel:
"Konečně jsme vás dostali, doktore Keline ... tááák, teď si promluvíme - máme o čem."
Jeho intonace a teatrální postoj na mne udělaly velmi špatný dojem. Sevřelo se mi srdce. Připravil jsem se k výslechu. Nevzpomínám si teď, co všechno se mne vyptával tento nevzdělaný a hrubý člověk. Když mne odváděli od Bahnovského, uvědomil jsem si, že budu zastřelen. Vzpomínám si, jak ve stejný den během výslechu do místnosti vstoupil spíše hezký, asi třicetiletý, snědý major - Žid. Tato bestie mně a mé rodině ještě hodně zkomplikovala život. A nejen mně. Zabrat dostali i humpolečtí továrníci. Stanovil jim desátky v naturáliích a okresnímu průmyslovému městečku vládl zcela neomezeně, jako asiatský chán. Po městě jezdil major v nádherném, kdesi samozřejmě zabaveném kočáře, taženém párem krásných bílých koní. A tehdy, v den výslechu, vyštěkl na Bahnovského:
"Proč, ke všem čertům, plýtváte papírem s tím Kelinem? Stejně to všechno roztrhám! Pro něj je škoda kulky - stačí provaz!" - Potom se obrátil ke mně: "Poslyšte, proč píšete proti nám? Kdybyste takové verše psal pro nás, zasypali bychom vás zlatem! Ale takhle? Pověsíme tě jako psa... job tvoju mať!"
Str. 16: Týž den, jak si vzpomínám, v neděli, mne posadili na korbu náklaďáku a s eskortou dvou vojáků Rudé armády se samopaly mne kamsi odváželi. Jednou nebo dvakrát jsme zastavili na Humpoleckých křižovatkách, kde mne znal každý pes. Ulice jsou plné slavnostně oblečených lidí. Češi při těchto zastávkách obklopili naše auto. Smekl jsem klobouk a zdravím mnohočetné známé a přátele, ale nikdo na pozdrav neodpovídá. Inu, taková už je povaha lidí...
Str. 17: Přes zamlžené vědomí a bolest v hlavě mi blýskla myšlenka, že když se mne ještě někdo zastává, není všechno ztraceno... Nechce se mi věřit, že Jusúf-Zadeh by mne sám mohl odsoudit k smrti. Kromě toho, jsem občanem Československé republiky ... Ale to je, samozřejmě, jen slabá útěcha. Jak jsem se dozvěděl později, mnoho mých známých a přátel, také, občanů Československé republiky, dostali deset let nucených prací na Sibiři, a některé z nich zastřelili někde poblíž Prahy.
Str. 18: Seržant to vzdal a já šel za ním, do nového neznáma a brzy jsem se ocitl ve velké místnosti, přeplněné lidmi. Byli to vojáci a důstojníci Rudé armády, většinou bývalí vojenští zajatci, přivezení z německých zajateckých táborů. Sem také později nahnali pražské středoškolské studenty - aktivní členy emigrantské vlastenecké organizace "Ruský Viťaz", ruské odnože skautského hnutí. Ti všichni zanedlouho zmizeli. Říkalo se, že tyto děti byly popraveny.
Na druhý nebo třetí den po umístění ve vazební cele SMERŠ, jsem byl předveden k výslechu. Vstoupil jsem do velké haly a strnul v údivu. Za stoly sestavenými do řady seděl celý Areopág - nejméně 30 lidí. Před stoly byla jediná židle, kde jsem usedl. A pak jsem si všiml mého malého kufříku, hromádky knih s mými básněmi, z nichž většina byla výslovně antisovětská. Vedle nich ležela dosud nerozřezaná Hitlerova kniha "Mein Kampf" v ruském překladu. Mimochodem, ta byla v téměř každé české rodině, ale pro věčný nedostatek času jsem se jí, za šest let Protektorátu, neobtěžoval přečíst. Důstojníci si předávali z ruky do ruky můj pas, se kterým jsem procestoval téměř celou Evropu. Takže první otázka:
"Řekněte mi, doktore, vy jste byl diplomatický kurýr?"
" Ne. Z čeho tak soudíte?" - Zeptal jsem se překvapeně.
"Ale jak by mohl běžný občan navštívit téměř všechny země v Evropě?"
"Ale u nás mohla cestovat každá učitelka kam se jí zachtělo. Vždyť to máme všude blízko. A pro mě to bylo i levné - měl jsem prosperující lékařskou praxi a slušně jsem vydělával."
"Říká se, že máte ve městě vlastní dům? Kde jste na to vzal peníze? .."
Musel jsem vysvětlovat situaci v První republice populární formou, a zdá se, byli vyslýchající s odpovědí spokojeni. Ale ze všeho největší zájem měli o můj pas
Str. 21: A život šel dál. Nenápadně zmizely tanky Vasky Kobeleva, odjel Gončaruk, navždy zmizel Stěpan Kovylin. Život jako by se vracel do normálu. Ale najednou byly noviny plné zpráv o nějakých dekretech, malých i velkých, které zveřejnila vláda prezidenta Beneše. Účelem dekretů bylo přefiltrovat český národ přes hustá síta a oddělit ovce od kozlů. Za kozly byli považováni lidé, kteří skutečně, nebo alespoň domněle spolupracovali s Němci během šesti let okupace. Velký dekret znamenal provaz nebo, v lepším případě - dlouhodobé odnětí svobody. Armáda Československé republiky se obnovovala a do Želiva přišli čeští vojáci a usadili se v budově kláštera. Velitelem posádky byl kapitán Votruba, který nás občas navštěvoval. Navrhli mi, abych se stal posádkovým lékařem, což jsem samozřejmě přijal.
Str. 22: Zatčení je vždy velice nepříjemný zážitek. Napíná nervy, ničí je a člověk se cítí tak malý a nicotný, že se začne stydět za stát, který přikazuje příslušným orgánům, aby vykonávaly toto násilí. Byl jsem zatčen šestkrát: dvakrát na bílém Donu, třikrát v obnovené Československé republice, a jednou v Sovětském svazu. A pokaždé pro nic za nic - jen proto, že moc je ozbrojená a musí být ostražitá. Cena těchto nezhojitelných psychických traumat je nevyčíslitelná ... Moje hořké životní zkušenosti mne přesvědčily, že do policie a ostatních orgánů, určených pro ochranu státu a jeho občanů měli být přijímáni pouze lidé s vyšším vzděláním, vysoce kvalifikovaní, zkušení, citliví, nikoli lidé náhodní.
Jednou, do cely v níž jsem seděl, vstoupil malý žlučovitý mužík s bledým obličejem, pohledem fanatika a příznaky alkoholika. Jak jsem se později dozvěděl, byl to španělský interbrigadista Josef Hušek, který později získal v Praze vysokou pozici. Stal se prezidentem antifašistické ligy. To už se zakulatil a byl vypasený u dobrého koryta. Když jsem jej uviděl na televizní obrazovce, přemýšlel jsem, jak se lidé mohou změnit, přizpůsobit, v závětří teplého místečka. Tehdy, při prvním setkání, to bylo opravdu zvíře v lidské podobě. Vstoupil do cely, křičel na mne a nařídil mi, abych se postavil tváří ke zdi. Musel jsem stát, bez ohlédnutí a Hušek přikázal, aby do cely přinesli několik stoliček. Položili na ně mého souseda a pak jsem uslyšel těžké rány na něco měkkého a nelidský řev mláceného. Tloukli jej dlouho a tvrdě. Čekal jsem napjatě, kdy přijdu na řadu já. Ale mučení skončilo, Hušek, ukázal na mne a zeptal se žalářníka:
"A ten je tu za co?" - A aniž by se dočkal odpovědi, odešel.
Str. 23: Blížil se květen roku 1946. Můj obvod už byl půl roku bez lékaře. Lidé reptali a nevěděli, proč jsem byl držen ve vězení. A tak mí stálí pacienti začali sbírat podpisy pod petici za mé propuštění. Říkali, že jich získali několik stovek, ale jeden z tzv. demokratických aktivistů všechny listy se shromážděnými podpisy zničil. Lidé tohoto typu nenáviděli Rusy - bílé jako rudé. Nicméně i mezi nimi existují výjimky.
Začátkem května jsem se dozvěděl, že zemědělec z vesnice Vřesník, František Kopic shromáždil další petice a šel se za mne přimlouvat do Kutné Hory, kde probíhaly soudy podle nových dekretů. Moje manželka také mnohokrát cestovala do Prahy a Kutné Hory s žádostí, aby můj případ prošetřili co nejdříve. Podle vyjádření osob, k nimž se obracela, byly takovými případy zahlceny všechny kanceláře a úředníci provádějící šetření neměli tušení, kdy tím vším budou hotovi.
Jednoho dne jsme s manželkou a synem, přijeli vyřizovat služební věci do Prahy. Jednalo se o třetí nebo čtvrtou cestu od mého osvobození z vězení v Humpolci. Jako obvykle jsme se ubytovali v hotelu U Beránka, bylo to už pozdní podzim roku 1946. A v pět hodin ráno mne vzbudilo klepání na dveře pokoje. Otevřel jsem ji a díval se do ústí hlavně revolveru. Policista se úředním hlasem ptá:
"Jste doktor Kelin? Ruce vzhůru! Jste zatčen ..." Poučen zkušenostmi sundávám hodinky, na noční stolek pokládám svazek klíčů, líbám na rozloučenou Olgu a odcházím. Dva policisté mě vedou na místní služebnu na Vinohradech a předávají službě. Tam jsem se dozvěděl, že jsem se dostal na seznam válečných zločinců, hledaných československou policií. To znamená, že se můj případ bude řešit na policejním velitelství. A zase hromady složek, dokumentů, záznamů ... Moje papíry ale nebyly k nalezení. Kartotéka, ve které se důstojník hrabal, opravdu obsahuje případy válečných zločinců, ale moje složka pokojně leží v Humpolci. Chtěl jsem pomoci úředníkům problém vyřešit a tak jsem vytáhl z peněženky potvrzení vystavené prokuraturou lidového soudu, kde bylo napsáno, že jsem byl propuštěn a byla obnovena má občanská práva. Podíval se na mě a rozzlobeně a řekl:
"Proč jste mi to neukázal hned?" Stalo se to, že ve spěchu dali vaše jméno omylem na seznam válečných zločinců, zveřejněný v Policejním Věstníku. A pak už Vás zase zapomněli ze seznamu vyškrtnout. Počkejte, připíšu na Vaše potvrzení poznámku, aby Vás už nikdo neobtěžoval. Omlouváme se za nedorozumění. To víte - hodně práce."
Takový humor po moravsku. Skoro jako v Sovětském svazu ...
***
J.Š. 21.1.2021
Potomek kozáků Alexej Kelin: Genocida pokračuje i za Putina ...
Komentáře
Alexej Kelin
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.