Milí nepřátelé železné opony,
možná vzpomínáte na tklivý příběh západoněmeckého mladíka Holgera Frenzla (nar. 1969), který si v roce 1988 chtěl v kufru svého Opelu Manta přivézt domů svoji východoněmeckou přítelkyni Krystinu Hauck (nar. 1970), což neuniklo bdělým československým pohraničníkům.
Jak Krystina, tak Holger byli rehabilitováni, a dne 15. 1. 2021 rozhodl Okresní soud v Chebu, že Opel se má Holgerovi vrátit.
Viz například
To se ale vůbec nelíbilo státnímu zástupci, který proti tomu podal stížnost.
A nyní jsem obdržel vědecké dílo z Krajského soudu v Plzni (datováno 19. 5. 2021), kde se vysvětluje, jak se předseda senátu JUDr. Jiří Kutílek z Chebu pomýlil, když v neveřejném zasedání jednoduše rozhodl, že se má Opel vrátit. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Chebu vrátil věc k novému projednání. (Viz přílohu.)
Dlužno dodat, že některé výtky jsou oprávněné. Například že chebský soud do věci zatáhl svobodu vyznání, ačkoli zde vůbec o žádné náboženské otázky nešlo.
Krajský soud také široce rozebírá, čí auto to vlastně bylo, či nebylo.
A krajské rozhodnutí je mj. zajímavé i tím, že se v něm prvně dozvídáme, co se vlastně s Opelem dělo po jeho zabrání. Dne 5. 4. 1989 bylo vozidlo převedeno za cenu 64.200 Kč na autobazar v Klatovech. Kdy a komu zmíněný autobazar vozidlo prodal, „není známo“.
(Holger uváděl, že auto bylo rok staré a mělo hodnotu 30.000 západoněmeckých marek.)
A co dál?
Chebský soudce JUDr. Kutílek mě zaúkoloval, abych se k tomu vyjádřil. Což jsem tedy učinil. Jisté výtky krajského soudu jsem uznal a v závěru jsem navrhl, aby Okresní soud v Chebu vyzval státního zástupce k vyjádření, zda na návrhu na zabrání automobilu trvá, či nikoli. (Viz podrobnosti níže.)
Jak se to bude vyvíjet, uvidíme...
S přáním všeho dobrého,
Lubomír Müller
19.6.2021
***
Navrhovatel: Holger Frenzel
I.
Okresní soud musí nejprve posoudit, zda s ohledem na rehabilitační usnesení ze dne 4. 9. 2020 je vůbec třeba o zabraném vozidle rozhodovat.
Je totiž pravdou, že soud vyslovil rehabilitaci nejen pokud jde o omezení navrhovatelovy osobní svobody, ale i „v souvislosti se zabráním jeho osobního automobilu zn. Opel Manta SPZ HN-A 57 08.“
Vzniká tedy otázka, zda rehabilitačním usnesením nebylo automaticky rozhodnuto i o „osudu“ zmíněného automobilu.
Navrhovatel má za to, že nikoli.
Vyslovení účasti na soudní rehabilitaci samo o sobě ještě neznamená právo na vrácení věci, která byla rehabilitovanému odňata. Mohou nastat zcela rozdílné situace a podle nich musí soud rozhodnout, jak s majetkem naložit. (Jinak se rozhoduje v případě podomácku vyrobené atomové pumy a jinak v případě samizdatové literatury.)
Jestliže soud ve svém rehabilitačním rozhodnutí vyslovil navrhovatelovu účast na soudní rehabilitaci i „v souvislosti se zabráním jeho osobního automobilu“, deklaroval tím, že došlo k protiprávnímu postupu vůči navrhovateli, ale nijak neposuzoval, jak by se mělo s automobilem nyní naložit.
Jinak řečeno, rehabilitačním usnesením ze dne 4. 9. 2020 bylo usnesení ze dne 2. 2. 1989 o zabrání automobilu zrušeno. Tím se ovšem věc dostala procesně do fáze, kdy zůstal neprojednaný návrh prokurátora na zabrání věci.
O prokurátorově návrhu by tedy měl soud rozhodnout z moci úřední, i kdyby navrhovatel sám nic nenavrhoval.
II.
Krajský soud dospěl k závěru, že by se o návrhu mělo rozhodnout ve veřejném zasedání.
Navrhovatel má za to, že je třeba tento názor respektovat, byť rozhodování ve veřejném zasedání je procesně komplikovanější.
III.
Krajský soud uvádí, že věc je třeba posoudit podle § 98 odst. 1, § 101 nyní platného trestního zákona.
Navrhovatel uznává, že ve zrušeném usnesení není na tato ustanovení odkaz a že by bylo vhodné to doplnit.
IV.
Krajský soud zrušenému rozhodnutí vytýká, že podle něj by „opětovné … zabrání předmětného osobního automobilu … bylo ‚v rozporu s právem na svobodu svědomí a náboženského vyznání‘“.
Navrhovatel souhlasí, že v tomto případě nešlo o svobodu svědomí či náboženského vyznání. Spíše šlo o svobodu pohybu a o nedotknutelnost práva vlastnit a používat majetek.
V.
Krajský soud zrušenému rozhodnutí dále vytýká, že dostatečně neobjasnil vlastnické právo k automobilu; přitom krajský soud poukazuje na rozpory v dokumentaci.
K tomu navrhovatel uvádí, že formálně byl vlastníkem automobilu jeho otec Werner (nazývaný též Bruno) Frenzel, nar. 1926. S vozem ovšem přijel do Československa navrhovatel a jemu byl také odebrán.
Československé státní orgány nikdy neřešily svůj vztah k navrhovatelovu otci, nesnažily se tento vztah nějak právně upravit či o něm rozhodnout. Jednoduše navrhovateli automobil odňaly a pak ho prohlásily za vlastnictví Československého státu.
Jestliže se tehdy orgány činné v trestním řízení zaměřily pouze na automobil ve vztahu k navrhovateli, není důvod postupovat nyní jinak.
Ostatně ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu říká, že věc se vrací tomu, komu byla odňata, pokud na ni neuplatňuje nárok jiná osoba. V tomto případě žádná jiná osoba nárok nevznáší.
(Jak věc vypořádá navrhovatel se svým otcem, je jejich věc a není důvod, aby do toho soud nyní zasahoval.)
VI.
Krajský soud připomíná, že nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, upravuje zvláštní zákon, což je zákon o mimosoudních rehabilitaci č. 87/1991 Sb.
K tomu navrhovatel uvádí, že si je toho vědom.
V tomto řízení však navrhovatel žádný nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. neuplatňuje.
Pouze žádá, aby soud znovu posoudil, zda prokurátorův návrh je oprávněný, či nikoli.
Navrhovatel má ovšem za to, že by bylo praktické, aby soud nejprve vyzval státního zástupce, aby se vyjádřil, zda s ohledem na rehabilitační usnesení ze dne 4. 9. 2020 na prokurátorově návrhu trvá, anebo zda ho bere zpět. Teprve poté by měl soud rozhodnout o dalším postupu.
Read more...