Po skončení druhé světové války byly v Československu na řadě míst zřízeny internační tábory pro německé obyvatelstvo. Výnosem Ministerstva vnitra ze dne 9. 7. 1946 však byla nařízena jejich postupná likvidace. Pro Němce, kteří dosud byli internováni, ale nebyli z Československa vysídleni, bylo zřízeno několik středisek, z nichž jedno bylo ve Svatobořicích u Kyjova.
Dne 14. 10. 1946 rozhodl Zemský národní výbor v Brně zrušit internační tábor Svatobořice a přeměnit ho na „Starobinec pro Němce“. (Od 1. 1. 1947 bylo používáno označení „Nemocniční středisko ve Svatobořicích“.)
Jaká však byla jeho skutečná povaha?
Zachovaly se dokumenty o tom, že zařízení mělo ke „starobinci“ (domovu pro seniory) či „nemocničnímu středisku“ (zdravotnickému zařízení) hodně daleko. Lidé zde zadržovaní byli zbaveni osobní svobody, aniž proti nim bylo vzneseno nějaké konkrétní obvinění, a byli vystaveni řadě represivních opatření. Například „Oběžník č. 27“ ze dne 17. 9. 1947 zdejší „chovance“ varoval, že „stráž bezpečnosti střílí na každého zběha, neuposlechne-li ihned její výzvy“.
Mezi zadržovanými byla i rodina Przybylova:
- otec František, nar. 1888, zemř. 1955,
- matka Emilie, nar. 1897, zemř. 1979,
- dcera Ingeborg, nar. 1936, později provdaná Cäsarová.
Rodina původně bydlela v Bohumíně. Ještě před koncem druhé světové války museli všichni byt opustit a pak se už do něj nemohli vrátit. Přišli prakticky o veškerý majetek. Po řadě peripetií byli dne 9. 4. 1947 všichni tři transportováni do Svatobořic a byli zde zadržováni až do 14. 8. 1949. (Viz podrobnosti na https://www.pametnaroda.cz/cs/casarova-ingeborg-20110105-0, část „Internační tábor Svatobořice“.)
Paní Cäsarová požádala o soudní rehabilitaci, avšak Okresní soud v Hodoníně dne 15. 1. 2020 návrh zamítl. (Viz dvouminutovou televizní reportáž na https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10122427178-udalosti-v-regionech-brno/320281381990115-udalosti-v-regionech/obsah/744119-zamitnuta-rehabilitace.)
Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí dne 7. 4. 2020 potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem Postupimských dohod a navazujících dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti to pro ně byl „akt milosrdenství“.
S tím však paní Cäsarová nesouhlasí, a proto se obrátila na Ústavní soud.
Ve své stížnosti uvádí, že podle Postupimských dohod měl být odsun Němců ukončen v létě 1946 a z dohod nikterak nevyplývá oprávnění bezdůvodně zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo do odsunu zahrnuto.
Ačkoli soudy poukazují na řadu konkrétních dekretů prezidenta republiky, žádný z nich nemohl „navazovat“ na Postupimské dohody, neboť tyto dekrety byly vydány předtím, než Postupimské dohody vstoupily v platnost. A navíc žádný z těchto dekretů neupravoval omezování osobní svobody německého obyvatelstva v letech 1947-1949.
Zvlášť pak paní Cäsarová nesouhlasí s tím, že by toto zařízení mělo být pro ni a její rodiče nějakým „aktem milosrdenství“, když zde byla rodina bez právního důvodu zadržována a vystavena šikaně.
Ohledně stížnosti paní Cäsarové vyhlásí Ústavní soud svůj nález v úterý 14. 9. 2021 v 9:00 hodin. (Brno, Joštova 8, č. dv. 151, soudce-zpravodaj: JUDr. Ludvík David)
Je to poprvé, kdy se bude Ústavní soud zabývat povahou poválečného svatobořického tábora. Rozhodnutí proto může mít precedenční význam pro stovky osob, které zde byly po 2. světové válce internovány. (Jejich jmenný seznam, včetně osobních karet, je uložen v Moravském zemském archivu v Brně.) A navíc ústavní nález může upřesnit náhled na události, k nimž v Československu docházelo po skončení 2. světové války.
--
- 9. 2021 zapsal: L. Müller
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.