Neúčastnil se sice disidentského hnutí, byl samostatným a samorostlým disidentem. Šel neohroženě a důsledně za svými kritickými postoji a názory až do tragického konce. Proto by měl být jmenován čestným občanem.
Sledovala jsem jeho vývoj, jeho zrání od poloviny 80. let, jako mluvčí Charty 77 (v roce 1987) jsem spolu s přáteli formulovala a vydávala texty o jeho svobodomilovném úsilí, o jeho snaze kandidovat do sněmovny Federálního shromáždění, i protesty proti jeho tvrdé persekuci. Byla jsem ve spojení s jeho bratrem Jiřím i s jeho matkou Gertrudou a byla jsem zřejmě poslední aktivistkou z Prahy, která ho navštívila před jeho posledním zatčením a osudným uvězněním na jaře r. 1988.
Tehdy jsem mu radila, aby se věnoval svému zdravotnímu stavu, který po vězeňských útrapách nebyl dobrý, aby navštívil lékaře a tak předešel dalšímu uvěznění. Pavel byl však plný víry v brzkou změnu totalitního režimu a plný optimismu, že už se mu nemůže nic špatného stát. Dodnes ho vidím ve dveřích matčina bytu, jak se se mnou loučí a říká: „Nebojte se, teď už mi nic zlého neudělají, je tady přece Gorbačov.“
Zakrátko na to byl znovu zatčen. Protestoval, držel hladovku a jeho oslabený organismus ji neustál. Pavel Wonka zemřel. Jeho pohřeb ve Vrchlabí byl mohutnou národní tryznou.
Pavel Wonka nebyl ovšem jen ojedinělým novodobým protestantem. Byl to také myslitel. Obdivovali jsme jeho texty na různá témata. Ač mu nebylo – pro jeho česko-německý původ – dopřáno náležité vzdělání, jeho texty měly obdivuhodnou úroveň.
Památka Pavla Wonky by měla být častěji připomínána. Měla by být předkládána hlavně mladým lidem, měla by vejít i do jejich učebnic.
Libuše Šilhánová, 20.září 2011
Dne 27.září 2011 se stal Pavel Wonka čestným občanem města Hradce Králového !
Komentáře