Aneb kolik stojí sedm let svobody
- Podrobnosti
- Napsal Jan Šinagl
- Kategorie: Z naší korespondence
Když válka skončila, chtěl pan Štěpán dál pomáhat a věnoval se obnově republiky. Jak to ale dopadlo, o tom viz níže vzpomínka, sepsaná (shodou okolností) přesně 7 let přede dnem jeho pohřbu.
Lubomír Mueller, 14.1.2011
Když v únoru 1948 začala v Československu vláda jedné strany, přineslo to velké změny nejen do politiky, ale i do soukromí lidí. Vítězný Únor, v tisku i školních učebnicích proklamovaný jako vítězství pracujícího lidu, přinesl mnoho osobních tragédií. Ne každý pracující totiž probíhající politické změny vítal. A tak jakoby mávnutím proutku byl nejeden bezúhonný člověk náhle považován za gaunera. Mnozí z těch, kdo odmítli podřídit se režimu, byli režimem donuceni podrobit se represím. Někteří nepoddajní byli popraveni, jiní zemřeli v důsledku výslechů v komunistických věznicích. Většina pronásledovaných v těch věznicích prožila svá nejlepší léta. Tady je příběh jednoho z nich.
F. Š. se však cítil nevinný, a tak se pochopitelně odvolal. Odvolal se ale i prokurátor. A výsledek? Dne 7. dubna 1950 vynáší Krajský soud v Ústí nad Labem trest ještě přísnější: sedmnáct let těžkého žaláře, peněžitý trest beze změny. A novináři jásali: „Ještě pronikavěji než před soudem první stolice tu vynikla pravá tvář obžalovaných, kteří se domnívali, že mohou kořistit na úkor národa. Přelíčení se točí hlavně kolem F. Š., který byl hlavou celé skupiny a jejím duševním vůdcem. Jak z původního řízení, tak z výpovědí svědků i přípisů různých úřadů a institucí vyšlo najevo, že F. Š. byl kořistníkem už v dobách okupace, kdy se spolčoval pro svůj osobní prospěch s Němci, a zůstal jím i po revoluci. Byl příliš chytrý, než aby nepochopil, že v nynější situaci se neuplatní jako továrník, a nasadil si proto masku socialisty. Tak se mu podařilo získat důvěru strany a zneužít ji k tomu, aby masem a uhlím zkorumpoval zaměstnance.“
Marně se F. Š., v té době již čtrnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě, snažil vysvětlit, že nic nekořistil. Z vězení má vzpomínku na celý život. Vypráví:
„Proces byl vlastně politický, i když byl maskován jako trestní... Následkem tělesného i duševního vyčerpání v důsledku represivních opatření po útěku vězňů z jiného tábora, a to Barbora, vyhlásily bezpečnostní složky jako kolektivní trest pro všechny vězně na Jáchymovsku povinnost pracovat mimo hlavní směnu ještě čtyři hodiny. V té době jsem pracoval na šachtě Bratrství noční směnu. Před ní jsem musel ještě s druhými vězni odpracovat čtyři hodiny na vykládce vagónů na vlečce. Při noční směně se mi stal vinou únavy úraz. Utrpěl jsem dvojí zlomeninu pravé nohy pod šachetní klecí. Byl jsem převezen do karlovarské nemocnice, kde mi nohu zachránil vězeň-lékař doktor Klár z Krnova. Následky mám ale dodnes.“
Po sedmi dlouhých letech byl F. Š. nakonec 28. ledna 1956 podmíněně propuštěn. Pohanu z něj ovšem propuštění nesmylo. Dlouhá léta věznění se na životních osudech politických vězňů často podepsala i jinak. První manželka pana F. Š. se s ním v době, kdy byl v jáchymovském vězení, nechala rozvést. Psal se rok 1950...
Světlejší chvilky pro politické vězně z 50. let nastaly až v době tzv. pražského jara v roce 1968. Československá justice začala přehodnocovat i případ pana F. Š. Tentokrát se věc dostala na stůl Nejvyššího soudu. A ten 1. října 1968 shledal, že došlo k porušení zákona v neprospěch F. Š., a rozsudky krajského i okresního soudu zrušil. V rozsudku, který má 34 stran, se podrobně popisuje, jak nedoložené byly údajné zločiny F. Š. a jak nesmyslné požadavky na něj byly kladeny: „Soudy nepřihlédly ani k tomu, že při řízení třech závodů sloučených do jednoho podniku nemohl obviněný F. Š. osobně veškeré práce a kontrolu každého pracovníka v závodech zajišťovat... Soudy nevzaly v úvahu ani skutečnost, že při řízení tak velkého podniku... existovalo riziko podnikání.“
Nejvyšší soud přikázal okresnímu prokurátorovi v Děčíně, aby „věc v potřebném rozsahu došetřil“. Jenže prokurátor si to ulehčil tím, že prošetření přikázal Veřejné bezpečnosti. A vyšetřovatel zjistil, že všechny žalované zločiny jsou už promlčené, a tudíž trestní stíhání je nepřípustné. Proto 14. listopadu 1969 trestní stíhání proti dvaapadesátiletému F. Š. zastavil.
Ministerstvo spravedlnosti pak 4. května 1971 přiznalo F. Š. za sedm let nespravedlivého věznění 105.940,- Kčs.
Po roce 1989 se situace výrazně změnila. Lidé nespravedlivě věznění z politických nebo náboženských důvodů byli podle zákona o soudních rehabilitacích plně rehabilitováni a bylo jim přiznáno mnoho hmotných výhod. Ne tak panu F. Š., tehdy již dvaasedmdesátiletému.
V jeho případě totiž došlo k zrušení nezákonných rozsudků na základě obecných předpisů, a ne podle předpisů rehabilitačních. A rehabilitační zákon se navíc nevztahuje na kriminální zločiny, za něž byl v roce 1950 odsouzen F. Š. Nepomohlo ani to, že Nejvyšší soud v roce 1968 uznal, že rozsudek vynesený nad F. Š. je spíše pomníkem své doby než svědectvím o skutečném profilu a činech člověka nepohodlného komunistickému režimu. A tak se F. Š. dlouhá léta nemohl domoci toho, co demokratický režim přiznal všem politickým vězňům a co i jemu právem náleželo. Ale tak už to někdy v právním světě chodí, že litera převáží nad duchem zákona...
Pan F. Š. si trápil hlavu dalších více než deset let, až přišel na to, že by se zákon o soudní rehabilitaci na něj přece jen vztahovat mohl. Vždyť byl trestně stíhán i za sabotáž, třebaže kvůli ní nebyl odsouzen. (Na sabotáž se zákon o soudní rehabilitaci vztahuje.) A tak 18. dubna 2002 požádal tehdy již pětaosmdesátiletý F. Š. o vyslovení soudní rehabilitace a dále trpělivě čekal. Jenže po mnoha měsících čekání Okresní soud v Děčíně dne 5. prosince 2002 jeho žádost zamítl. F. Š., zvyklý bojovat za svá práva po celý život, se nevzdal ani teď a proti rozhodnutí podal stížnost. Ta putovala, jak jinak než ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – k soudu, od nějž před dvaapadesáti lety odcházel s vyhlídkou na sedmnáct let za mřížemi.
Historie se však neopakovala. Ústecký soud tentokrát dal F. Š. plně za pravdu a 20. března 2003 vydal usnesení, že „F. Š. [je] účasten soudní rehabilitace v souvislosti se zločinem sabotáže“.
Pro Ministerstvo spravedlnosti ČR to byl konečně signál, aby panu F. Š. vyplatil dodatečné odškodnění. V září 2003 mu ministerští úředníci přiznali 126.832,- Kč, pak po dalším přepočtení mu přesně o rok později přidali ještě 1.448,- Kč.
Soudní rehabilitace se dotkla i důchodu F. Š. Česká správa sociálního zabezpečení mu v prosinci 2003 přiznala příplatek k důchodu za neoprávněné věznění 1.282,- Kč měsíčně, a to zpětně od 1. července 1990, přesně jak to umožňuje rehabilitační zákon, takže F. Š. dostal i jednorázový doplatek ve výši 88.791,- Kč.
A se svou troškou do mlýna přišel i městský úřad, který měl vyplatit jednorázovou částku podle nařízení vlády č. 165/1997 Sb. Konečně otevřel svou skromnou dlaň a v červnu 2003 přiznal panu F. Š. 7.500,- Kč a po opětovném přepočtení mu v listopadu toho roku doplatil ještě 1.875,- Kč.
Podtrženo a sečteno, všechna tato odškodnění tvoří slušnou částku. Je to málo, či hodně? Je to přesně tolik, na kolik česká justice odhadla cenu sedmi let svobody, sedmi ztracených let života. Života mladého a mimořádně schopného člověka. Co však ani demokratický režim nedokáže po tom komunistickém napravit, jsou osobní a rodinné tragédie. Nevrátí zdraví, nevezme zpět bolest, ať už tělesnou nebo citovou, nespojí dohromady rozpadlou rodinu. Naházet na někoho špínu a obvinit ho z nesmyslných věcí je celkem snadné. Dosáhnout pak právního očištění, přiměřeného hmotného odškodnění a navrácení ztraceného je však nesnadné nebo dokonce nemožné. V případě pana F. Š. to trvalo padesát čtyři let.
Ale i v té nejbídnější situaci se najdou světlé chvíle. Pro pana F. Š. opět vysvitlo sluníčko, když se po návratu z vězení shledal se svou bývalou spolupracovnicí, tři roky na to se vzali a v jejich dvaačtyřiceti letech se jim narodila dcera Štěpánka. Kdybyste pana F. Š. navštívili v jeho venkovském domku, čistém a útulném jak klícka, přivítal by vás prošedivělý, důstojný a mimořádně laskavý a uctivý muž, na němž sice věk a léta utrpení zanechaly svůj otisk, nicméně nezlomily jeho ducha. Bojoval své životní bitvy a mnohé vybojoval. Ještě teď se svojí paní občas navštěvuje své švýcarské příbuzné, a tak si alespoň ve stáří vynahrazuje něco z toho, co mu nebylo dopřáno v létech mládí.
Jeden život, jeden osud. Kdybyste pana F. Š. jen tak náhodou potkali na ulici, možná by vám ani nepřišlo na mysl, jaký pohnutý příběh v jeho případě život napsal. Je to už všechno dávno, mnohé zavál čas. Přesto by se nemělo zapomenout.
Zapsáno 13. 1. 2005
Read more...