Z přiloženého rozhovoru: Kdybyste měl ze současných českých osobností vybrat někoho, koho si nejvíc vážíte, kdo by to byl?
„Já bych si vzal vajíčko a na něj bych napsal jedno jméno. To vajíčko bych hodil do vzduchu a nechal bych ho dopadnout na zem. Kdyby se rozbilo, věděl bych, že je to v prdeli.“
A kdybyste mohl prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat cokoli současné mladé generaci, co by to bylo?
"Víš, co je to čest? Být čestný, poctivý, pracovitý a mít smysl pro povinnost. S tímhle jdi poctivě celým světem a nikdy se neztratíš. Stačí jedna úchylka od toho, co jsme si dneska řekli, a už budeš úchylkářem napořád."
… Stanislav Stránský na počátku devadesátých let postupně pojal podezření, že se věci ve státě, ale i v konfederaci nevyvíjejí, jak by měly. Požádal tehdejšího předsedu konfederace Rudolfa Pernického, aby se vedení konfederace podřídilo lustraci a vyzvalo k odchodu z konfederace všechny spolupracovníky StB a dalších bezpečnostních složek komunistického státu. Výsledek Stanislav Stránský komentoval slovy: „Místo aby udělali pořádek a vyloučili z KPV ty agenty, tak naopak na mne podali žalobu. Tím ty estébáky přikryli."[1] Postkomunistická justice zafungovala a Stanislav Stránský pak musel Pernickému splácet 100 000 korun, ke kterým byl odsouzen. Zažíval velké zklamání z důvodů disfunkce justice, právního státu a trpce nesl i „zradu“ mnoha bývalých muklů, kteří se za něj tehdy nepostavili a nechali se manipulovat. Na konfederaci zanevřel. V říjnu 1994 založil konkurenční Sdružení bývalých politických vězňů v České republice, kterému předsedal až do posledních dnů svého života. Za člena SBPV přijal i tehdejšího presidenta Václava Havla. Důkazy o svých tvrzeních, se kterými se kdysi svěřil Pernickému, získal z odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra až 29.ledna 2008. Ani poté se mu nedostalo omluvy ze strany vedení Konfederace politických vězňů. …
Tisková zpráva SBPV
Zemřel Stanislav Stránský předseda Sdružení bývalých politických vězňů[2]
Stanislav Stránský
* 28.3.1922 Devínska Nová Ves (dnes městská část Bratislavy)
† 21.2.2012 v Ústřední vojenské nemocnici Praha
Stanislav Stránský zemřel po krátké nemoci v Ústřední vojenské nemocnici Praha v úterý 21. února 2012 v odpoledních hodinách.
Vzpomínáme.
Po válce působil v armádě. Rotný Stránský chtěl studovat na akademii, ale nelíbila se mu politizace Československé armády, kterou prosazovali zejména komunisté. Svůj názor si nenechával pro sebe, protestoval a byl propuštěn z armády již v roce 1946.
Pracoval jako řidič na ministerstvu zdravotnictví ve skupině zdravotníků, která zajišťovala očkování proti dětské úmrtnosti, později v rámci UNESCO ve skupině dánského Mezinárodního červeného kříže, která se zabývala očkováním proti tuberkulóze. Po únorovém puči v roce 1948 působení zahraničních lékařů ukončil brněnský krajský tajemník KSČ Otto Šling.
Po návratu do Prahy na ministerstvo byl Stanislav Stránský krátce zatčen v březnu 1948. Po propuštění byl přemístěn na práci do západních Čech, kde přešel hranici do Německa. Odtud byl jako kurýr poslán zpět do republiky. Když chtěl navštívit rodiče v Mariánských Lázních, byl 5. dubna 1950 zatčen, obviněn ze špionáže a vlastizrady. V Praze na Pankráci byl odsouzen na čtrnáct let a určen k výkonu trestu v Jáchymově na táboře Rovnost. Prošel i dalšími vězeňskými lágry, kde snášel útrapy vězně komunismu, ale potkal zde i řadu vzácných osobností mezi spoluvězni.
Amnestie po ustavení Antonína Novotného prezidentem v roce 1960 znamenala pro Stanislava Stránského propuštění na svobodu, ale ještě na dalších deset let byl zbaven občanských práv a svobod.
Musel se hlásit StB a odeslán na úřad, odkud byl spolu s Jiřím Kubelíkem, bývalým tajemníkem Československé strany sociálně demokratické, a dalšími umístěn k lopatě a krumpáči do stavebního podniku Průmstav. Později přešel do dílen v Malešicích, posléze byl vyškolen na jeřábníka a pracoval ve stavebnictví u Vodních staveb – až do důchodu.
Na jaře 1968 se podílel na založení klubu K-231, chodil s kýblem vápna a psal nápisy „Havel na hrad!“[3]. Po srpnové okupaci Československa vedoucí činitelé klubu se uchýlili do exilu a činnost organizace bývalých MUKLů zanikla.
K obnovení došlo až po listopadu 1989, kdy byla založena Konfederace politických vězňů. Stanislav Stránský byl zvolen předsedou největší pobočky KPV v Praze[4], která měla více než 5 tisíc členů. Věnoval všechny své síly památce zemřelých a popravených politických vězňů. S několika kamarády se pustil do pietní úpravy zpustlého hromadného pohřebiště na hřbitově v Ďáblicích. Ve spolupráci s Magistrátem a dalšími podporovateli se mu podařilo vybudovat důstojné symbolické pohřebiště na místě, kde v minulých dobách byly ukládány do společných šachet osoby, jejichž jména měla být vymazána z paměti společnosti. Pro přátele Stanislava Stránského to bylo nepřijatelné.
Stanislav Stránský na počátku devadesátých let postupně pojal podezření, že se věci ve státě, ale i v konfederaci nevyvíjejí, jak by měly. Požádal tehdejšího předsedu konfederace Rudolfa Pernického, aby se vedení konfederace podřídilo lustraci a vyzvalo k odchodu z konfederace všechny spolupracovníky StB a dalších bezpečnostních složek komunistického státu. Výsledek Stanislav Stránský komentoval slovy: „Místo aby udělali pořádek a vyloučili z KPV ty agenty, tak naopak na mne podali žalobu. Tím ty estébáky přikryli."[5] Postkomunistická justice zafungovala a Stanislav Stránský pak musel Pernickému splácet 100 000 korun, ke kterým byl odsouzen. Zažíval velké zklamání z důvodů disfunkce justice, právního státu a trpce nesl i „zradu“ mnoha bývalých muklů, kteří se za něj tehdy nepostavili a nechali se manipulovat. Na konfederaci zanevřel. V říjnu 1994 založil konkurenční Sdružení bývalých politických vězňů v České republice, kterému předsedal až do posledních dnů svého života. Za člena SBPV přijal i tehdejšího presidenta Václava Havla.
Důkazy o svých tvrzeních, se kterými se kdysi svěřil Pernickému, získal z odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra až 29.ledna 2008. Ani poté se mu nedostalo omluvy ze strany vedení Konfederace politických vězňů.
Přesto neúnavně pracoval pro narovnání postavení bývalých politických vězňů ve společnosti, prosazoval zájmy členů svého sdružení, zasazoval se o zpřístupnění archivů, omezení činnosti komunistických stran, o založení Ústavu pro studium totalitních režimů, o zrušení nehorázných zbytkových trestů politických vězňů i přijetí zákona o třetím odboji.
V roce 2000 byl Stanislav Stránský vyznamenán Medailí Za Zásluhy.
Každoročně se 26.června na Ďáblickém hřbitově z iniciativy Stanislava Stránského a jeho SBPV za účasti vysokých státních činitelů konají vzpomínkové akce na připomenutí památky umučených a popravených politických vězňů – účastníků třetího odboje. Letos si zde návštěvníci připomenou i nedožitých devadesátých narozenin Stanislava Stránského.
Čest jeho památce!
Sdružení bývalých politických vězňů ČR
Ladislav Bergmann - tajemník
Na Bělidle 34
Praha 5 – Smíchov
150 00
tel/fax/záznam: +420 222 323 816
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Z komentářů:
Ve věku nedožitých 97 let zemřel 21.února jeden z posledních politických vězňů uvězněných v roce 1950 - vážený pan Jakub Šarman, rodák z Nového Hrozenkova na Valašsku. Pochován byl tamtéž tuto sobotu. V pouhých 35-ti letech se ve svém kraji zúčastnil protikomunistického odboje, kdy pomáhal se svými přáteli skrýt na Valašsku a operovat povětšinou československé vojáky ve vlasti odmítající bolševický režim po puči 1948, kteří se mj. rozhodli pokusit se pomstít smrt Jana Masaryka činností v tzv. skupině Světlana. Pan Jakub Šarman byl odsouzen na 11 let a vrátil se z komunistických lágrů po 9 a půl letech s podlomeným zdravím. Po celý zbytek života ze svých názorů neslevil a stal se svým životem v pravdě, svou dobrotou a pílí příkladnou osobností všem, kteří jej potkali. Pro kraj, ale i celou republiku, jsou v současnosti takoví muži, jakým byl Jakub Šarman, o to významnější, když naše společnost, v každém i v nejodlehlejším koutě naší republiky, nutně a naléhavě potřebuje jasný příklad neklamného neochvějného morálního kreditu. Muži jako pan Šarman si jej podrželi vysoko čnějící a s jistotou celý život, bez pozlátek, pochybení, přes mnohá protivenství a nástrahy. Kdekterý vysoký politik by si při srovnání svého života s životem Jakuba Šarmana a jeho souputníků měl přiznat, že za ten svůj by se mohl stydět.
Martin Fišer, Olomouc, 26.2.2012
Komentáře
Ale že jste si s tou pomocí pospíšil - on Vás o to požádal 27.2. (ostatním rozesílal oznámení hned 22.2.) takže jste to "z vyššího principu mravního" zveřejnil o dva dny později (viz hlavička stránky: Středa, 29 Únor 2012 10:17), tedy den před pohřbem 1.3.!!! Ještě že Vás máme, co bychom si bez takového horlivého pomocníka počali, že ano...
Pan Stránský vykonal kus poctivé práce,upřímnou soustrast celé jeho rodině a přátelům a vlastně nám všem, pro které pracoval.